„V únoru 1977 podepsala Olga Vojáčková Chartu. A mně říkala: ,To jsem podepsala za celou rodinu. Tvoje maminka to podepsat nemůže, tatínek taky ne a ty taky ne. Vám se nic nestane, tak jsem to podepsala.‘ Já jsem říkala: ,Tetičko, to je od tebe hrozně statečné. Já jsem moc ráda, žes to udělala.‘ Taky jsem se trochu seznámila s textem Charty, ale neměla jsem ho celý. Tetička taky ne. No jo, ale tetičku začali otravovat estébáci a chtěli vědět, kdo jí přinesl Chartu k podpisu. A tetička, jak byla dáma, tak je pozvala dál, udělala jim kávu. A říkala jim: ‚Pánové, můžete mi vysvětlit, jak vy, takoví mladí a inteligentní, můžete dělat takovouhle práci a otravovat lidi? Ven!‘ Vyhodila je. U toho jsem nebyla, to mi vyprávěla.“
„Potom mám vzpomínku, že můj otec Fedor Soldan chtěl uspořádat výstavu obrazů Františka Vojáčka, vybíral obrazy a vzal mě k tomu, my jsme dělali všechno spolu. A vybíral obrazy k rámování. A mezi těmi obrazy byl taky jeden akt a ten byl takhle diagonálně odshora dolů rozříznutý břitvou. Já jsem říkala: ,Tati, co to znamená?‘ A tatínek mi vypravoval jako pětiletému dítěti, že to rozřízli Němci, když zatýkali Františka a Olgu Vojáčkovy. A já jsem se hrozně divila v těch pěti letech, jak může někdo takovýmhle způsobem zničit obraz. Tak jsem si říkala v duchu, že ti nacisti byli přece jenom hrozně zrůdný, že ty jejich myšlenky byly někde mimo normální kulturní svět.“
„Na jaře 1945 většinu vězeňkyň hnali pochodem smrti, chtěli je evakuovat z tábora. A tetičce a několika českým spoluvězeňkyním se podařilo uprchnout. Šly nevlídnou jarní krajinou, ale schovaly se ve stodole a probudily je paprsky slunce, tak se dívaly a tetička mi říkala, že to byl nejkrásnější východ slunce, který kdy v životě viděla. Protože byly částečně na svobodě. A pak se zase vrátily do té stodoly a teď uslyšely před stodolou ruštinu, tak zase vyběhly ven a vítaly se s rudoarmějci a ti jim dali slušnější oblečení. A tetička a ještě několik žen spravovala uniformy Rudé armádě, a proto se vrátila do Prahy až se zpožděním. A všichni lidi, co byli ohlášení, tak už se vraceli. A můj otec ji hledal na Červeném kříži, ale oni nic nevěděli, ale nakonec se tetička vrátila.“
Olga Soldanová se narodila 23. srpna 1942 v Praze. Velmi ji ovlivnila její teta Olga Vojáčková, rozená Jančová, odbojářka, malířka, rozhlasová reportérka a později signatářka Charty 77. Ta za druhé světové války po zatčení gestapem strávila čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück. Olga Soldanová i pod vlivem své tety vystudovala výtvarné umění, český jazyk a dějepis na pedagogickém institutu a český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Krátce učila na střední škole grafické, později působila v historickém ústavu. Se svým americkým manželem Josefem Lasem odešla brzy do zahraničí, větší část života strávila v Německu, Anglii, Holandsku a Spojených státech. Do Čech se příležitostně vracela za rodinou, za normalizace přivážela nahrávky písní Karla Kryla. V důchodovém věku se vrátila spolu s manželem do Čech. V roce 2021 žila v severočeském Levíně.
