The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Markéta Šonková (* 1936)

• narozena 4. října 1936 v Praze u sv. Apolináře

• její matka měla německou příslušnost, otec českou

• od svých tří měsíců v pěstounské péči

• od útlého věku byla vedena ke katolické víře

• za války chodila do německé školy

• po válce jim s matkou Anežkou Dumcovou hrozil odsun

• zažila konec války v Čečovicích

• většinu života pracovala jako kuchařka

• nikdy nevstoupila do KSČ

Přestože Markéta Šonková vyrůstala od tří měsíců v náhradní rodině, měla podle vlastních slov krásné dětství i mládí. V pěstounské rodině ji všichni rychle přijali. Mezi dětmi byla nejmladší a brzy se stala jejich oblíbencem. Babička s dědečkem, jak pěstounům od dětství říkala, se o ni s láskou starali. Když se později sama stala matkou, přijala do své rodiny Moniku, dívku z dětského domova.

Máma si mě nemohla nechat

Markéta Šonková neměla lehký začátek života. „Táta si mámu nevzal, víte. Byla svobodná matka. Teď chudák máma. Máma sloužila u Židů, dělala slečnu k dětem, a to víte, tam si mě nechat nemohla,“ vypráví a pokračuje, že se po třech měsících, které strávila se svou matkou Anežkou Dumcovou, rozenou Schimánkovou, dostala do pěstounské rodiny Václava a Marie Janečkových v Bukové v jižních Čechách. Dodnes se při vyprávění o příchodu do náhradní rodiny směje: „Když mě přivezla domů, tak mě položila do kolíbky a oni byli blonďáci a já byla černá. Děti prý chodily kolem kolíbky a já prý brečela. Oni říkali: ,Mámo, to dítě pořád řve. A je černý, co jste nám to přivezla za dítě?‘“

„Byli to strašně hodní lidé. Sami měli sedm dětí, ale protože děti jim odcházely a jim by bylo smutno, tak si vzali ještě mě.“ Do rodiny hned zapadla. Janečkovi žili skromně, živilo je malé hospodářství.

Když se sestra vrátila z Německa, babička ji nepoznala

Během války její nevlastní sestra Vlasta a nevlastní bratr Jaroslav, oba narození ve dvacátých letech, museli na nucené práce. Jaroslav strávil velkou část prací v Rakousku. Marie musela do německého Nordhausenu, kde byla nasazená v továrně na výrobu letadel. V Nordhausenu zažila velké nálety. „Moc o tom nepovídala, to bylo strašné, když pak vylezli a viděli to. Roztrhaná lidská těla visela na elektrickém vedení, peřiny rozházené, prostě strašný. Svým dětem to vůbec neřekla, řekla to jen babičce a nám, co jsme byli v kuchyni,“ vzpomíná Markéta Šonková na sestřino vyprávění.

Domů se Vlasta dostala pěšky ve zuboženém stavu někdy ke konci války. Markéta Šonková byla tehdy s babičkou v lese na oklešťkách a při cestě zpátky na ni volala sousedka, aby se u nich zastavily, že na ně někdo čeká a že budou překvapené. Byla to Vlasta, kost a kůže v hubertusu. Markéta Šonková si dodnes pamatuje, že babička svou dceru nepoznala. Poznala ji jen malá Markéta. „Dostala z toho revma do celého těla, hrozný, padala nám. Vši. Byla plná vší. Ta další sestra, co zůstala doma, jí čistila hlavu. Pan doktor přijel, za ušima jí to prořezával, tam měla nejvíc vší. Vlasy jí ostříhali.“

Bála se, aby je neprozradil kohout

Za války zůstaly v chalupě pouze tři ženské – babička Janečková, sestra Boženka a malá Markéta. „Dědečka zavřeli, protože dědeček poslouchal Anglii,“ říká pamětnice a dodává, že domů se už nevrátil. Pro tři ženské to byl život velmi složitý.

Ve vsi často chodily hospodářské kontroly a malé děti před nimi vždycky varovaly. Pamětnice vzpomíná, že většina potravin se musela odevzdat. Dodnes si pamatuje, že babička nahlásila místo sedmi slepic jen šest, dovolená byla jen jedna samice králíka, ale u nich byly dvě. Když přijela do vsi kontrola, lidé utíkali rychle poschovávat, co měli nahlášené navíc nebo neměli nahlášené vůbec. „My jsme měly takovou jámu vykopanou, tam jsme vždycky v pytlích naházely slepice a přikryly je chrastím, aby je nebylo vidět. Bály jsme se jenom, aby kohout nezakokrhal.“ Někdy si přilepšily. Za Boženkou, vyučenou švadlenou, chodili Němci z nedalekého Žáru a nechávali si u ní šít. Za práci jí tehdy platili něčím mnohem cennějším, než byly peníze. Nosili jim mák, mouku nebo máslo.

Ve škole ji posadili vedle dcery šéfa olešnického gestapa

V roce 1942 nastoupila pamětnice do německé školy v Olešnici. Přestože měla Markéta Šonková po matce německou příslušnost, německy vůbec neuměla, s pěstouny mluvila pouze česky. „Ta učitelka byla potvora Němka, tady nosila hákový kříž,“ vzpomíná a pokračuje, „ona mi ráno, když jsem přišla do školy, řekla: ,Heil Hitler!‘ Já jsem neřekla Heil Hitler!, protože jsem to neuměla. A ona mě vždycky vzala za límec a třískala se mnou o tabuli. Já byla samá modřina.“ Babička se tehdy bála proti německé učitelce cokoliv říct. Bála se, aby jim malou Markétu, německé dítě vychovávané v české rodině, nevzali a neposlali na převýchovu do Německa.

Německá učitelka ji tehdy posadila k Martě. Martin otec byl šéfem gestapa v Olešnici. S Martou si proto nikdo nehrál, všichni se báli jejího otce. „Na mě ona, chudák, čekala vždycky dole u dveří. Já, když sešla dolů, chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Ona mě chytila za ruku a táhla mě k nim,“ kde si s Martou musela hrát. Navzdory okolnostem říká, že se tam měla moc dobře, chovali se k ní hezky a vždycky jí dali čaj a štrúdl.

„Já je tam viděla chodit, ty gestapáky. Teď si představte, já jsem chodila poslouchat s babičkou to rádio, kdybych byla kvíkla...“ pozastavuje se dodnes pamětnice nad lehkomyslností své babičky a dodává, že nikdy ani necekla. „Ta hrůza šla jenom z nich,“ odpovídá na otázku, jak jako dítě vytušila, že nikde nesmí nic říct.

Teta Schimánková byla úplný fanatik

Obavy z toho, že by malou Markétu mohli odvézt na převýchovu do Německa, v průběhu války sílily. „Radši tu holku dej tetě, protože ta je Němka, tam by ji nevzali,“ popisuje pamětnice, jak se někdy ke konci války dostala k Schimánkovým – do rodiny bratra její matky Anežky Dumcové do Čečovic. Pamětnice nemá na tetu Schimánkovou dobré vzpomínky, říká o ní: „Němkyně do poslední chvíle, hrozná. Teta byla Němkyně, úplný fanatik.“

Tetu Schimánkovou odsunuli hned po válce. „A představte si, že řekla, že sem nikdy nepojede za to, že ji vyhnali, že nikomu nic neudělala,“ a jak řekla, tak bylo. Rodné Československo již nikdy nenavštívila. Krátký čas to vypadalo, že pan Schimánek zůstane v Československu sám. Do Německa nechtěl. Za války pomohl jedné české rodině a měl od nich dobrozdání, které ho od odsunu zachránilo. Později nakonec přece jen odešel za manželkou do Bavorska. Strýc Markétu Šonkovou po válce několikrát v Československu navštívil. Ona sama mohla do západního Německa vycestovat až v osmdesátých letech.

Po odsunu Schimánkových se pamětnice vrátila k pěstounům do Bukové.

Jako německé občanky měly jít s matkou do odsunu

„Poslouchali jsme rádio pořád. Praha volala o pomoc. Pan řídící vždycky vystrčil vlajku, když to bylo dobře, a když to bylo špatně, tak ji zase schoval. Na škole. Tak jsme pořád pozorovali školu. Ten měl jediný rádio,“ vzpomíná na konec války pamětnice.

V dubnu 1946 byl Markétě Šonkové i její matce Anežce Dumcové jako německým občankám nařízen odsun do Německa. „Máma měla takové dobrozdání. Ona byla z Radošovic, tady od Netolic. A měla jako dobrozdání, že se nedala k žádnému spolku k Hitlerovi. Ten starosta to vypsal a ona s tím jela do Prahy za Fierlingerem, tak jsme, představte si, nešly nikam,“ vysvětluje pamětnice, jak se vyhnuly odsunu, a říká, že mnoha jejím kamarádům a známým se odsun nevyhnul. Dodnes si pamatuje, jak se s nimi loučila: „Ti plakali, samozřejmě, teď ty rance. Každý je nesl. Třicet kilo, co to je? Vždyť tam šli úplní žebráci.“

Stát potřeboval přadleny, ne kuchařky

V roce 1951 Markéta Šonková dokončila měšťanku v Nových Hradech. Od mala ráda vařila a chtěla se vyučit kuchařkou. „Kdepak, nepřipadalo v úvahu! Nešlo to, protože se vařit bude v jídelnách a doma se vařit nebude,“ řekli jí tehdy ve škole a poslali ji na učení na přadlenu na učiliště v Horním Adršpachu. Nebavilo ji to, ale věděla, že s tím moc nenadělá. Školu dodělala v roce 1953 a hned nastoupila v Jindřichově Hradci do továrny jako přadlena.

Nadlouho nato babička onemocněla. Markéta Šonková jí chtěla ke stáru posloužit, chtěla jí vrátit to, jak dobře se o ni postarali v dětství. Z továrny ji uvolnili a vrátila se do Bukové.

Do kuchyně jsem se vnutila

Jednou jela navštívit bratra Jaroslava do práce v Nových Hradech. „On byl ve sklepě v kuchyni u Státních statků. Tam byla kuchyň a on spravoval vodovod. Já stojím v té jídelně. Koukám do kuchyně na kamna. Tam se něco škvařilo. Já říkám: ,Bože, vždyť se jim tam něco pálí...!‘ Otočila jsem se, šla do kuchyně, odkryla poklici, vzala vidličku a otáčela. Byly tam řízky, tak jsem je zachránila.“ Kuchař ji přitom zahlédl, líbilo se mu, jak se postavila k práci, a v kuchyni si ji nechal. Všechno se od něj naučila a jako kuchařka poté pracovala na různých místech až do svého odchodu do důchodu. Nakonec si cestu k vysněné práci přece jen našla.

V roce 1956 se vdala za Josefa Šonku a postupně se jim narodili tři synové – Miroslav, Ladislav a Josef. Její vlastní zkušenost z dětství pamětnici dovedla k tomu, že si s manželem osvojili Moniku, dívku z dětského domova.

Buď nás odstřelí, nebo vyženou

O vstupu vojsk spojeneckých armád Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se Markéta Šonková dozvěděla z ranního vysílání rozhlasu, zrovna se chystala do lesa na borůvky. Na borůvky ten den již nevyrazila. „To bylo hrozné, já jsem zůstala úplně paf. Já jsem říkala, jestli sem zase přijdou, teď neznají ani hodiny, ani nic,“ vypráví a dodává, že se tehdy hodně bála. Nevěděla, co se bude dít. Nevěděla, kam by šli, kdyby k něčemu došlo. „My jsme byli v pohraničí. Tak jsme řekli, že teď nás tady buď odstřelí, nebo vyženou, ale kam?“

Markéta Šonková nikdy nevstoupila do KSČ. Ani jí to příliš nenabízeli. Sama říká: „Já byla činná jinak.“ Vzpomíná, že byla členkou Svazu žen a Červeného kříže.

Od mala ji pěstouni vedli k víře. Do kostela s nimi chodila jak za války, tak v dobách nejtvrdšího komunismu – v padesátých letech, kdy mnoho lidí ze strachu před KSČ do kostela chodit přestalo. „Já jsem si říkala, co mně můžou udělat? Mám dvě ruce, tak se uživím.“

Byli jsme ta nejhorší generace

Zkušenost války a čtyřicet let trvajícího období komunistické totality způsobila, že Markéta Šonková byla poměrně nedůvěřivá v období politických změn po roce 1989.  „Já jsem tomu nevěřila. Já jsem si říkala, že to není možný. Že se to zase vrátí. Politikům jsem přestala věřit.“ Ptala se tehdy sama sebe: „Bože, co nám to zase přinese?“  Přes všechny obavy dnes říká, že se jí žije dobře a je spokojená.

S matkou Anežkou Dumcovou se pamětnice stýkala až do její smrti. „Dlouho jsem jí nemohla odpustit, že jsem neměla tátu. Já jsem strašně chtěla tátu. Pochopila jsem to, až když jsem byla dospělá a měla jsem svého muže. Tak jsem věděla, jaké to bylo,“ uzavírá své vyprávění Markéta Šonková.