The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Šorejsová (* 1933)

• narodila se 29. června 1933 do zemědělské rodiny

• 15. března 1939 oknem sledovala příjezd německé armády

• během války musela její rodina plnit povinné dodávky, nicméně hospodařila vcelku bez problémů

• po válce byl na jejich hospodářství na výpomoc přidělen německý chlapec

• v roce 1953 se vdala

• v 50. letech pomáhala rodičům v hospodářství až do té doby, kdy museli všechny pozemky převést do družstva

• od roku 1959 až do roku 1975 pracovala na státním statku

• dalších sedmnáct let prodávala v domácích potřebách v Mnichově Hradišti, kde také prožila sametovou revoluci

• má tři dcery a stále se snaží být aktivní

Zkušenosti s Němci

Růžena Šorejsová se narodila 29. června 1933 v Hoškovicích do zemědělské rodiny. V době německé okupace jí nebylo ještě ani šest let, ale pamatuje si, jak s tatínkem stála doma v pokoji a dívala se na silnici, po které projížděli Němci. Ve sklepě měla její rodina schované sádlo a peřiny a někteří sousedé si budovali kryty v polích.

Na druhou světovou válku vzpomíná především tak, jak se mohlo a nemohlo hospodařit, a říká, že to bylo vlastně lehčí než později, za komunistického režimu: „Jak jsem vám říkala, za Němců se hospodařilo moc hezky, protože ti tomu zemědělství přáli. Čtyřiadvacátej ročník měl nastoupit do říše, to byl můj muž a moje sestra, ale nenastoupili, protože byli ze zemědělství, tak je nechali. Dodávky byly tak nízký, že se lehce splnily. Samozřejmě jsme nesměli tlouct máslo, všechno se mělo odevzdat. Ale tloukli jsme to máslo, měli jsme dvě tlukačky, těmi jsme natloukli v noci ve tmě máslo a tlukačku jsme dávali támhle do křoví, kde jsme měli bez, protože kdyby náhodou přišli, aby ji nikde nenašli. Vyprodukovalo se toho hodně, ale mělo se to všechno odevzdat. Ale samozřejmě na svoji potřebu, že jsme si máslo tloukli, a jak říkám, pro mlíko k nám chodilo mnoho lidí. Mimo jiné i četníci z Hradiště.“

Na konci války se k nim do hospodářství dostal šestnáctiletý chlapec Werner Schweizer. Stalo se to tak, že se ohlásilo, že na nádraží přijede vlak s Němci a sedláci si mohou přijít vybrat posilu na pole. Tatínek poté přišel domů právě s Wernerem. Růžena Šorejsová vzpomíná, že se u nich doma měl dobře: „Hoch byl úžasnej, moc mu tady chutnalo, maminka ho vykrmila, chutnaly mu knedlíky, buchty a byl to hodnej kluk.“ Samozřejmě pro něj platila zvláštní opatření, třeba taková, že nemohl chodit na náves nebo musel na ruce nosit pásku s hákovým křížem. Když pak od nich odcházel, maminka mu zapekla do vánočky peníze. Až později se z dopisu dozvěděli, že se naštěstí vyhnul sovětské zóně a pracoval nejdříve na stavbě mostů a později jako učitel na zemědělské škole. Díky tomu se v roce 1973 ještě jednou setkali. Werner Schweizer totiž s delegací ze své školy přijel na návštěvu školy v Hořicích a vyhledal i pamětnici: „Byla jsem v kuchyni, najednou se rozlítly dveře a Werner tam – bylo to úžasný!“

Hospodaření v padesátých letech

Růžena Šorejsová v roce 1952 nastoupila jako prodavačka nábytku v Mnichově Hradišti, nicméně už po několika měsících jí přišla zpráva, že je propuštěna. Měla v té době už vážnou známost, a tak se s budoucím manželem rozhodli, že se vezmou a ona se přihlásí do Sezemic – do vesnice, ze které její muž pocházel. V roce 1953 se opravdu vzali, ale všechno nakonec dopadlo jinak.

Již od začátku padesátých let komunisté začali likvidovat soukromé hospodaření a tzv. Akce K se dotkla i velkých sedláků v okolí. Museli si naložit věci, které se jim vešly na vůz, a všechno opustit, navíc dostali desetiletý zákaz vstupu do okresu. „Jedna paní vypravovala, že ještě neměli naloženej vůz, ale už tam vlítli lidi ze vsi a sebrali jim obrazy.“ Její rodiče pak část pozemků převzali, a museli se tak starat o více polností. „Musela jsem se vrátit, abych v tom rodiče nenechala.“ S první dcerou tak už byla odmala každý den na poli a vždy odpoledne ještě čekala na svého muže, který pracoval jako zedník, ale po práci jim chodil ještě pomáhat.

Nicméně tlak na vstup do jednotného zemědělského družstva postupně narůstal: „Byli jsme na poli a pořád za náma chodila delegace, kdy to podepíšeme.“ Na druhou stranu po večerech za nimi zase chodili malozemědělci, aby nic nepodepisovali a do JZD nevstupovali. Do JZD ale nakonec pozemky převést museli, navíc bez možnosti náhrady. „Pět roků jsme se zbytečně dřeli a pak nás zlikvidovali tím, že jsme museli svézt obilí do stodoly, dali sem lidi k mlácení a neměli jsme co zasejt. To byla už likvidace, že nás vzali k státnímu statku.“ Otec pamětnice pak ještě nějaký čas jezdil na statku s koňmi a dostal i nějaký důchod, nicméně maminka byla invalidní, nemohla pracovat a žádný důchod nepobírala.

Práce na státním statku a v obchodě

Růžena Šorejsová 1. května 1959 nastoupila na státní statek, kde pracovala dlouhá léta. Na statku dělala vše, co bylo potřeba – na poli, v kravíně, v prasečáku a nakonec i v kuchyni. Do ní se dostala tak, že jediná kuchařka už sama nezvládala připravit šedesát obědů, a tak se k ní hledala posila. Pamětnice tam původně zaskakovala na jeden týden, ale nakonec v kuchyni zůstala pět let. „Oběd se měl uvařit za 4,50 Kčs, tak jsme pořád počítaly, abychom se do toho vešly. Když byly řízky, tak se tomu říkalo ‚obalovaný noviny‘.“ Ceny obědů musely kuchařky neustále hlídat, ale když šla Růžena Šorejsová jednou podepsat knížku do řeznictví a zjistila, že na jejich účet se píše i maso, které se konzumuje na oslavách vedení, začaly i ony dělat řízky častěji.

„Nakonec musím říct, když bych to vzala zpětně, a měla jsem teda tři děti, že mi to i vyhovovalo. Dělala jsem od sedmi hodin a mohla jsem jít na třídní schůzky, když byly, nebo třeba k doktorovi. Když pršelo, tejden se nemohlo jít na pole, tak jsem si doma udělala všechno, vyprala si a okna jsem umyla. Ale když pak je práce, tak jsem dělala v sobotu i v neděli. Seli jsme třeba na poli i o Velikonocích. A nesnažila jsem se bejt nějak víc doma, protože jsme ty peníze potřebovali.“

Po šestnácti letech na státním statku změnila Růžena Šorejsová zaměstnání a 1. září 1975 nastoupila jako prodavačka nádobí do domácích potřeb v Mnichově Hradišti. Tam zůstala dalších sedmnáct let až do důchodu. Nicméně i jako prodavačka, když se v šest hodin večer zavřel obchod, šla s motykou na pole na řípu, aby si přivydělala.

Sametová revoluce a život po ní

Jako prodavačka v domácích potřebách zažila i sametovou revoluci. „V osmdesátým devátým jsme nevěděli, co se děje, a to jsem konkrétně byla v tom krámě vedle potravin, vedle hotelu Hrozen. No a teď najednou sem přijeli Pražáci a vylepili nám revoluční plakáty do výlohy. Teď my jsme nevěděli, co se děje, báli jsme se. A tak jsme to strhli. My jsme se báli, co bude, co nám to tam lepí, co s námi bude. Pak šly teprve zprávy a něco. Pak byla hrozná zima, když jsme byli na náměstí. Jak se jde do klubu, tak tam bylo shromáždění a taky tam mluvila paní doktorka Rakouská, byla na pódiu, tak jsme ji šli chvíli poslouchat.“

Později se Růžena Šorejsová díky dcerám podívala také do zahraničí. Vánoce v roce 2004 strávila na Srí Lance, kde v té době udeřilo obrovské tsunami. Měli tak štěstí v neštěstí, protože oni sami zemětřesení téměř nezaznamenali. „Zase je to osud, protože poslední dva dny jsme měli strávit u vody, a k tomu nedošlo.“

V současné době se snaží stále udržet aktivní a kromě toho, že ráda luští sudoku, chodí poměrně často také na internet, kde si i ve svém věku zvládne sama všechno zařídit.

Mladým lidem Růžena Šorejsová radí, aby se hlavně učili jazyky: „Učte se jazyky, máte otevřenej celej svět.“ A také, aby se nezapomněli ptát svých rodičů a prarodičů a nechali je vyprávět. Sama vzpomíná, jak jí maminka chtěla často vyprávět, ale ona na to neměla čas a dnes toho lituje. „Ptejte se. Já bych se jí teď ptala, ale ona už tady není.“