Růžena Šorejsová

„No, jak jsem vám říkala, za Němců se hospodařilo moc hezky, protože ti tomu zemědělství přáli. Čtyřiadvacátej ročník jsem vám říkala, měl nastoupit do říše, to byl můj muž a moje sestra, nenastoupili, že byli ze zemědělství, tak je nechali. Dodávky byly tak nízký, že se lehce splnily. Samozřejmě nesměli jsme si tlouct máslo, všechno se mělo odevzdat. Ale tloukli jsme to máslo, tu tlukačku, měli jsme dvě, jsme natloukli v noci ve tmě máslo a tlukačku jsme támhle dávali do křoví, kde jsme měli bez, protože kdyby náhodou přišli, aby ji nikde nenašli. A to máslo taky bylo. Vyprodukovalo se toho hodně, ale mělo se to všechno odevzdat. Ale samozřejmě na svoji potřebu, že jsme si máslo tloukli, a jak říkám, pro mlíko k nám chodilo mnoho lidí. Mimo jiné i četníci z Hradiště, jak jsem vám říkala.“

„Když jsem pak musela jít na ten státní statek, nakonec musím říct, když bych to vzala zpětně, a měla jsem teda tři děti, že mi to, pak bych řekla, i vyhovovalo. Kdyby bejvali mě pustili do nějakýho Liazu, abych ráno musela jít, v půl šestý bejt někde... My jsme dělali od sedmi hodin a mohla jsem jít na třídní schůzky, kdy byly, nebo potřebuješ k doktorovi, bolí tě zub, něco... Nebo když pršelo, tejden jsme nemohli jít na pole, tak jsem doma si udělala všechno. Vypereš si a okna jsem umyla a něco a něco. Ale když pak je práce, tak jsem dělala v sobotu i v neděli. Seli jsme třeba na poli o Velikonocích, Velikonoce nic, na poli. Prostě žádný áčko jsem nikdy neměla, ale nesnažila jsem se bejt ňák víc doma, protože jsme ty peníze potřebovali.“