Růžena Šorejsová

* 1933

  • „V osmdesátým devátým jsme nevěděli, co se děje, a to jsem konkrétně byla v tom krámě vedle těch potravin, vedle hotelu Hrozen. No a teď najednou, přijeli sem Pražáci nějaký, teď nám vylepili plakáty revoluční do výlohy. Teď my jsme nevěděli, co se děje, jsme se báli, něco takovýho... Vedle byl, jak se jmenoval... v prodejně ten, ještě se zdravíme, když se vidíme, v potravinách, vysokej, tak my dva spolu jsme umetali chodníky, nikdo jinej, když bylo náledí, tak jsme vždycky na chodníku škrábali. Najednou on měl vylepený ty plakáty a my. Teď jsme na to koukali, jak se jmenoval, vedoucího tam dělal, a jeho manželka taky, on vysokej chlap takovej, určitě žijou, ty byli mladý. A tak jsme to strhli. My jsme se báli, co to bude, co nám to tam lepěj, co s námi bude. Pak šly teprve zprávy a něco. Pak bylo první a byla hrozná zima, když jsme byli na náměstí, jak se jde do klubu, tak tam bylo shromáždění a taky v tom mluvila paní doktorka Rakouská, byla na tom pódiu, tak to jsme šli chvíli poslouchat. A nahoře bylo občerstvení, co dole jsou potraviny, tak tam bylo občerstvení.“

  • „No, jak jsem vám říkala, za Němců se hospodařilo moc hezky, protože ti tomu zemědělství přáli. Čtyřiadvacátej ročník jsem vám říkala, měl nastoupit do říše, to byl můj muž a moje sestra, nenastoupili, že byli ze zemědělství, tak je nechali. Dodávky byly tak nízký, že se lehce splnily. Samozřejmě nesměli jsme si tlouct máslo, všechno se mělo odevzdat. Ale tloukli jsme to máslo, tu tlukačku, měli jsme dvě, jsme natloukli v noci ve tmě máslo a tlukačku jsme támhle dávali do křoví, kde jsme měli bez, protože kdyby náhodou přišli, aby ji nikde nenašli. A to máslo taky bylo. Vyprodukovalo se toho hodně, ale mělo se to všechno odevzdat. Ale samozřejmě na svoji potřebu, že jsme si máslo tloukli, a jak říkám, pro mlíko k nám chodilo mnoho lidí. Mimo jiné i četníci z Hradiště, jak jsem vám říkala.“

  • „Když jsem pak musela jít na ten státní statek, nakonec musím říct, když bych to vzala zpětně, a měla jsem teda tři děti, že mi to, pak bych řekla, i vyhovovalo. Kdyby bejvali mě pustili do nějakýho Liazu, abych ráno musela jít, v půl šestý bejt někde... My jsme dělali od sedmi hodin a mohla jsem jít na třídní schůzky, kdy byly, nebo potřebuješ k doktorovi, bolí tě zub, něco... Nebo když pršelo, tejden jsme nemohli jít na pole, tak jsem doma si udělala všechno. Vypereš si a okna jsem umyla a něco a něco. Ale když pak je práce, tak jsem dělala v sobotu i v neděli. Seli jsme třeba na poli o Velikonocích, Velikonoce nic, na poli. Prostě žádný áčko jsem nikdy neměla, ale nesnažila jsem se bejt ňák víc doma, protože jsme ty peníze potřebovali.“

  • Full recordings
  • 1

    Mnichovo Hradiště, 14.02.2018

    (audio)
    duration: 01:29:41
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Na pole za námi pořád chodila delegace, kdy už ten vstup do JZD podepíšeme

Růžena  Šorejsová
Růžena Šorejsová
photo: Pamět Národa - Archiv

Růžena Šorejsová se narodila 29. června 1933 v Hoškovicích u poblíž Mnichova Hradiště do zemědělské rodiny. V průběhu druhé světové války sice potají tloukli máslo a museli odvádět povinné dávky, ale jinak hospodařili celkem bez problémů. Po válce k nim byl na výpomoc přidělen německý chlapec, se kterým navázali hezké vztahy. V roce 1953 se vdala a až do té doby, kdy museli její rodiče půdu převést pod družstvo, jim v hospodářství pomáhala. V letech 1959 až 1975 pracovala na státním statku a poté dalších sedmnáct let jako prodavačka v domácích potřebách v Mnichově Hradišti. Má tři dcery a i ve svém věku se snaží být neustále aktivní.