The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Sosnová (* 1959)

• narozena 22. března 1959 v Berouně

• vyučila se provozním technikem palivářem ve Vřesové u Sokolova

• v roce 1980 podepsala Chartu 77

• studovala Střední průmyslovou školu technickou v Ústí nad Labem, po podpisu Charty 77 vyloučena

• v roce 1981 odmítla svědčit v procesu s undergroundovou mládeží

• v prosinci 1981 odsouzena za křivé svědectví na 18 měsíců nepodmíněně

• výkon trestu jí přerušili kvůli těhotenství

• v září 1982 se jí narodil syn Tomáš

• díky prezidentské milosti v únoru 1984 zmírněn trest na dvouletou podmínku

• dálkově vystudovala a odmaturovala na Střední škole průmyslové v Křemencově ulici v Praze

• roku 1987 rodina přesídlila do jihočeské obce Cehnice

• od 2002 starostkou Cehnic

Helena Sosnová, rozená Abrahámová, přišla na svět 22. března 1959 v Berouně. Dětství strávila v Nové Roli u Karlových Varů. Oba rodiče, otec Jaroslav a matka Marie, rozená Balejová, pracovali na technických pozicích ve strojírenském podniku Chodos. Pamětnice navštěvovala základní školu v Nové Roli. Prázdniny trávívala u prarodičů v Oseku. Zde prožila i obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tehdy cítila úzkost a obavy dospělých. Jednou v září pak do školy nepřišli někteří oblíbení učitelé. Otec Jaroslav, přesvědčený komunista, s okupací nesouhlasil a na protest ze strany vystoupil.

První výslech v ředitelně

Helena se dobře učila a coby premiantka třídy chtěla studovat gymnázium. Úspěšně složila přijímací zkoušky, vzhledem k otcovu postoji k srpnové invazi ji však na školu nepřijali. Stala se tak jedním z mnoha dětí, které komunistický režim trestal za názory rodičů. Na střední školu nesměla, vybrala si tedy učební obor provozní technik palivář ve Vřesové u Sokolova. Po jeho absolvování ji přijali do druhého ročníku Střední průmyslové školy technické v Ústí nad Labem. Zde od Tomáše Tejkala, syna evangelického faráře, s nímž seděla v lavici, získala text Charty 77. Se spolužačkami Naďou Cachovou a Riou Krolopovou se rozhodly text podepsat.

Helena se zapojila do disentu, stýkala se s mládeží z undergroundu v severních Čechách, navštěvovala setkání chartistů a přepisovala samizdaty. Krátce po signování Charty 77 vyloučili Naďu a Riu z nesmyslných důvodů ze školy. Helena směla dostudovat čtvrtý ročník, ale maturovat jí již nedovolili. V roce 1980 opustila střední školu s vysvědčením ze třetího ročníku a musela si najít práci. Přijali ji do divadla v Ústí nad Labem jako malířku kulis. Hledala školu, kde by mohla odmaturovat, nikde ji však nepřijali.

Po podpisu Charty 77 se o Helenu začala zajímat Státní bezpečnost (StB). První výslech absolvovala v ředitelně střední školy. Tehdy se estébáci vyptávali na setkání lidí z undergroundu v Nové Vísce u Chomutova a chtěli vědět jména zúčastněných. Tlak StB se postupně zvyšoval. Helenu zadržovali na dvacet čtyři či čtyřicet osm hodin. Při několikahodinových výsleších ji různě ponižovali, fackovali ji nebo ji nutili svlečenou dělat dřepy. Emigraci, kterou jí estébáci rovněž nabízeli, odmítla. Jako jediná dcera nechtěla opustit své rodiče. Ti byli pevným postojem své dcery zprvu překvapeni, vždy však stáli při ní.

Těhotenství v kriminále

Při jedné domovní prohlídce během setkání chartistů v bytě v Ústí nad Labem našla policie zbytky marihuany. Následoval proces se skupinou undergroundové mládeže, jehož ústřední postavou se stal Petr Švestka. Helenu předvolali jako svědka. Odmítla vypovídat a spolu se třemi přáteli ji soudili v oddělené kauze za křivé svědectví. Doufala, že vyvázne s podmínkou. Během jediného stání rozhodl soudce o její vině a nepodmíněném trestu 18 měsíců.

Dne 10. prosince 1981 nastoupila pamětnice do věznice v Litoměřicích, odkud ji po čtrnácti dnech převezli do Všehrd. Vzhledem k údajné společenské nebezpečnosti nesměla na práci opouštět areál věznice. V tamní dílně vyráběla voskové květiny na pohřební věnce. Sdílela celu s dalšími devíti vězeňkyněmi. Naštěstí s ní přebývala i kamarádka Jana Veselá, odsouzená ve stejném procesu.

Helena se stala vedoucí cely. Musela vstávat o hodinu dřív než její spoluvězeňkyně, aby již kolem půl třetí ráno došla pro snídaně. Následovalo zdlouhavé sčítání odsouzených, během kterého musely ženy ve výkonu trestu stát na vězeňském dvoře. Když se ochladilo, mrzly Heleně v nevyhovující obuvi nohy. Po nástupu se odcházelo do zaměstnání. Vězeňkyně musely plnit normu. Pracovaly dlouhé hodiny v prostorách, kde v zimě teplota nepřekročila patnáct stupňů.

Po pětiměsíčním pobytu v kriminále Helena zjistila, že je těhotná, a požádala o gynekologickou prohlídku. Lékař vyloučil těhotenství, aniž by ji vyšetřil. Graviditu potvrdila návštěva doktora až následující měsíc. Soud pamětnici dočasně propustil z výkonu trestu a stanovil nový nástup do vězení šest měsíců po předpokládaném datu porodu. Přestože se Helena fyzicky cítila dobře, měla strach, zda se na vývoji plodu neprojeví chudá vězeňská strava bez masa a vitaminů. Z kriminálu zamířila k rodičům do Komárova. Pamětnice se bála obvinění z příživnictví, jež hrozilo za komunismu každému občanovi bez zaměstnání. Přesto, že do porodu zbývaly necelé čtyři měsíce a na nohou měla omrzliny, musela si najít práci. Přijali ji jako dělnici v tiskárnách v Hořovicích.

Zůstat na svobodě

Otcem Helenina dítěte byl spolužák ze střední školy Roman Sosna. V době jejího propuštění vykonával povinnou dvouletou vojenskou službu. Zpráva o očekávaném potomkovi ho překvapila. Dne 2. září 1982 porodila Helena syna Tomáše. Přes všechny obavy se novorozenec těšil dobrému zdraví. Rodiče pamětnici slíbili, že se v době její nepřítomnosti o syna postarají. Helenu tížila představa, že svého synka ve věku šesti měsíců opustí, a hledala cestu, jak se nástupu do vězení vyhnout. Na jaře 1983 se na několik týdnů nechala hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Plzni. Propustili ji s diagnózou laktační psychózy a doporučením neoddělovat matku od dítěte. Pamětnice psala prosebné dopisy různým institucím a žádala o milost prezidenta republiky. Poprvé odmítl. Druhou žádost o milost pak prý známý právník ve vhodnou chvíli podstrčil slabozrakému Husákovi a on ji podepsal. V únoru 1984 zmírnili Heleně trest na dvouletou podmínku.

Po návratu přítele Romana z vojny se mladí rodiče přestěhovali k přátelům na pražský Břevnov. Helena pracovala jako uklízečka a domovnice a dálkově odmaturovala na Střední průmyslové škole v Křemencově ulici. I přes podmíněný trest se stále stýkala s lidmi z disentu, jen podpisových akcí se neúčastnila. V roce 1987 se za Romana Sosnu provdala a s manželem se přestěhovali do Cehnic v jižních Čechách. Krátce po sobě přibyly do rodiny dcery Markéta a Marie.

Po revoluci

Na dění sametové revoluce se Helena kvůli malým dětem přímo nepodílela. Konec totalitního režimu nečekala. O to víc si užívala nabyté svobody slova a možnosti cestovat za hranice. V rámci restitucí získal manžel Roman v Cehnicích pilu, kterou vybudoval jeho děda. Na provozu se silně podepsalo čtyřicet let socialistického hospodaření. Sosnovi se přesto rozhodli v podnikání pokračovat. Postupně získávali znalosti a zkušenosti z oboru, časem se soustředili na výrobu palet. Zpočátku potřebovali drobné úvěry, později plynuly finance z výroby. Velkých zisků však pila nikdy nedosahovala a na přelomu dvacátých let ji manžel uzavřel.

V roce 2002 byla Helena zvolena starostkou obce Cehnice a tuto funkci vykonávala v době natáčení našeho rozhovoru již páté volební období. Práce v komunální sféře ji naplňovala, stala se předsedkyní Svazku obcí Dolního Povltaví a místopředsedkyní Svazu měst a obcí Jihočeského kraje. Během téměř dvou desítek let starostování vnímala, jak změny legislativy vedou k omezování samostatného rozhodování samospráv.

Kromě vlastních potomků vychovala Helena i romskou dívku z dětského domova. Čtyřleté děvče si k sobě vzala v roce 2004. Jako impulz k adopci přispěla i zkušenost z vězení. Když těhotné Heleně v kriminálu během nástupů na ledové sčítací ploše mrzly nohy, byla to právě spoluvězeňkyně romského původu, která se neohlížela na možná rizika a okolnosti, řešila jen právě nastalou situaci a pomohla jí dostat se aspoň na chvíli do tepla.

V roce 2021 žila Helena Sosnová v Cehnicích. Mladým generacím vzkázala: „Učte se, hlavně z historie. Vybírejte si jen ty dobré věci a poučte se z těch špatných. Co jednou bylo, může se opakovat. To špatné je třeba omezit v začátcích. Když se mašinerie rozběhne, těžko se dá zastavit.“