Helena Sosnová

„Bála jste se?“ – „Já jsem neměla nikdy strach, protože já jsem to své rozhodnutí brala, jako že je to nejlepší rozhodnutí v mém životě a že jsem nic nikomu neudělala, nic jsem neprovedla, takže v podstatě já jsem byla klidná.“ – „Vyhrožovali vám ti estébáci nějak?“ – „I mě několikrát fyzicky napadli. A vyhrožovali hodně.“ – „Čím vám vyhrožovali?“ – „Že mě zničí, i rodinu, i když já jsem ty sourozence neměla, ale o rodiče a o babičku jsem strach měla, co z toho může být. Ale spíš tam pak přicházelo v úvahu to fyzické napadení, kdy, když jsem nevypovídala, tak je to rozzuřilo do takové míry, že potom začali vlastně mě fackovat nebo nějakým způsobem takhle mi ubližovat.“ – „Takže vás fackovali a co vám ještě dělali?“ – „Když nás třeba přivedli k výslechu, tak tam přizvali kolegyni, my jsme se museli svléknout do naha, dělat tam dřepy, jestli něco… Takové dehonestující věci.“

„Ve třetím ročníku, potom, jsme podepsali tu Chartu. Poté, co ostatní podepisovali Antichartu, tak mě začal vlastně zajímat ten dokument, proti kterému se sbírají ty podpisy. Tak se mi podařilo ho získat. Naprosto mě oslovilo znění Charty, kde právě s odkazem na lidská práva a na odpovědnou občanskou společnost, tak jsem ten podpis, aniž bych nějak dlouho uvažovala o tom, co může nastat, co se může potom dít, tak jsem to z vlastního přesvědčení prostě podepsala. I když jsme třeba byly upozorňované na to, holky, nejdřív vystudujte, potom teprve. Ale mně se to zdálo takové, to čekání, až vystuduji, už se mi to zdálo takové, že bych o tom moc přemýšlela a že by to prostě nebylo tak, jak jsem to cítila. Od srdce.“