The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Soukalová - Svobodová (* 1953)

• narozen 27. února 1953 v Kremnici

• začal závodně sportovat na konci základní školy

• absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Liptovském Hrádku

• ve druhém ročníku střední školy byla přijata do juniorské sportovní reprezentace

• přestoupila do sportovní reprezentace dospělých ještě jako juniorka ve svém věku

• stříbrná medaile na mistrovství světa v Sarajevu (1974).

• reprezentovala Československo na zimních olympijských hrách v Innsbrucku a Lake Placid

• 1985 ukončila lyžařskou kariéru

• 1985-1987 trenérka v jabloneckém klubu ministerstva vnitra.

• od roku 1987 vyučuje na jabloneckém sportovním gymnáziu

• druhá dcera Gabriela Koukalová závodně lyžuje.

Dvakrát se dostala na vrchol sportovní slávy, aby rychle poznala, jak bolestně se odtud sjíždí po zadku dolů, zpátky do světa velkých lidských starostí a trápení. Běžkyně na lyžích Gabriela Soukalová – Svobodová má bronzovou medaili z mistrovství světa a stříbro z olympiády. Dva roky po prvním obrovském úspěchu na mistrovství světa ve Falunu 1974 zažila rozpuštění reprezentačního družstva.

Lyžařský svaz přistoupil k tomuto drastickému kroku poté, co běžkyně na lyžích nedovezly naplánovanou medaili z olympiády v Innsbrucku 1976. V národním týmu třiadvacetiletá Slovenka z Kremnice skončila a s bývalým olympionikem v severské kombinaci Jaroslavem ‚,Dědkem“ Svobodou založili rodinu. V roce 1977 se jim narodila dcera Lucia.

Do světového lyžování se dokázala Gabriela Svobodová vrátit a na olympiádě v Sarajevu 1984 vybojovala pro Československo stříbrnou medaili v legendární štafetě s Květou Jeriovou, Blankou Paulů a Dagmar Palečkovou – Švubovou.

Úspěch a sláva však byly draze vykoupené, o čemž svědčí například trpký okamžik, který zažila jako matka před odletem na olympiádu 1980 v USA. „Tříletá Lucka mě držela za nohu, brečela a nechtěla mě nikam pustit,“ svěřuje se. „Druhá dcera Gabča se narodila v roce 1989, už jsem nezávodila a měla jsem ji pořád u sebe. Lucku ne, a tak měla lepší vztah s tátou než se mnou. Mně všechno neříkala jako jemu. Zaplatila jsem daň, daň za to, že jsme se v zimě s Luckou viděli velmi málo. Myslím, že se to zlepšilo až později.“

Místo slavení se trápila na dopingové kontrole

„Holky si po závodě užívaly ovace, hokejisti je nosili na ramenou a mě vylosovali na dopingovou kontrolu. Seděla jsem na ní snad hodinu, než jsem ze sebe něco vypudila,“ prozrazuje Gabriela Soukalová – Svobodová. „Ale aspoň se hokejisti se mnou nenadřeli.“

V 80. letech 20. století byl sportovní svět prolezlý užíváním zakázaných povzbuzujících látek. Gabriela Soukalová – Svobodová vyšla z testů v Sarajevu jako čistá.

„Mrzí mě, že se sportovci z naší doby hází všichni do jednoho pytle. Brala jsem jenom vitamín C a Supradyn. Nikdy mi nikdo nic jiného nenabízel, asi věděli, že by nepochodili,“ tvrdí.

Muž emigroval a s reprezentací byl konec

Rok po olympijské slávě následoval náhlý a nechtěný konec kariéry. Manžel Gabriely Svobodové Jaroslav se nevrátil v roce 1985 z dálkového běhu na lyžích v italské Marcialonze a rozhodl se zůstat v demokratické a bohaté západní Evropě. Hněv komunistického režimu v takových případech dopadal i na příbuzenstvo emigrantů, považovaných za zrádce socialistické vlasti.

„Od Ministerstva vnitra jsem odešla, skončila svoji sportovní kariéru, nesměla bych jezdit do západní Evropy a stejně by mně neměl kdo hlídat Lucku,“ říká pamětnice. „Jarda se o ni staral, když jsem byla ve světě na dlouhých soustředěních nebo na závodech.“

V rodině mají tři olympijská stříbra

Poněvadž během lyžování vystudovala trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, nastoupila Gabriela Soukalová – Svobodová do základní školy v Jablonci nad Nisou, kde pracovala s talentovanými dětmi ve sportovních třídách.

Zanedlouho potkala biatlonového trenéra Karla Soukala, vzali se a v roce 1989 se jim narodila dcera Gabriela. Navázala na úspěchy své matky a společně se postaraly o ojedinělý úkaz v dějinách československého sportu. Obě získaly olympijské stříbro, což se žádné jiné československé mamince a české dceři nepodařilo. Jejich osudy se ale podobají ještě jinak než jenom stříbrnými medailemi z olympiády. Rovněž Gabriela Soukalová mladší se provdala za známého sportovce. S Petrem Koukalem, reprezentantem v badmintonu a vlajkonošem české výpravy na letní olympiádě v Londýně 2012, se rozvedla po čtyřletém manželství v roce 2020.

„Ve svém vztahu si prošla peklem, snažím se pomáhat jí a celé naší rodině. Gabče se starám ráda o miminko,“ řekla v březnu 2022 Gabriela Soukalová - Svobodová.

Tátu zavřeli do tábora pro Židy

Narodila se 27. února 1953 ve slovenské Kremnici. Pocházela ze šesti dětí, její tatínek žil původně na předměstí Budapešti, jmenoval se Imrich Székely, vystudoval na elektroinženýra a byl z bohaté židovské rodiny. Po přestěhování do Kremnice si změnil jméno na Sekaj. Po vypuknutí druhé světové války ho slovenští nacionalisté umístili do pracovního tábora pro Židy v Novákách. Holocaust zosnovaný německými nacisty nicméně přežil. Jeho bratranec se smrti vyhnul únikem do Argentiny. Staří příbuzní Imricha Sekaje však v Evropě zůstali.

„O otcově životě a osudech naší rodiny za války vím jen málo, v Novákách zůstal jeden rok a pak utekl,“ uvádí Gabriela Soukalová – Svobodová. „Nikdy se o tom doma nemluvilo, bylo to tabu. Táta prožil dvě světové války, měl určitě strach. Vzal si moji maminku, která byla katolička, nechal se pokřtít a jeho pohřeb byl v křesťanském kostele.”

Imrich Sekaj koupil v mincovním městě Kremnici velký starobylý dům, kam se jeho početná rodina bez potíží vešla. „Měl metr dvacet silné zdi, byl hodně chladný a v létě příjemný. V zimě nám někdy zamrzala voda,“ dodává pamětnice.

Při závodech na ní zmrzl mokrý dres

Otužování v dětství se jí později hodilo na soustředěních za polárním kruhem nebo na závodech. Jednou si vyprala své běžecké oblečení a doufala, že jí na hotelu do rána uschne. Přes noc se ale na hotelových pokojích netopilo, a tak musela vyrazit na trať v mokrém. „Při závodu na mně všechno zmrzlo,“ podotýká.

Její tatínek patřil v Kremnici mezi vyznavače horských túr na lyžích. Neděli co neděli se v zimě vydával na horu Skalka vysokou zhruba 1300 metrů. „Do špiček lyží si udělal dírky, provlékl tudy provázek a táhnul je až na Skalku. Do Kremnice sjel vždycky tak, aby stihnul oběd,“ říká Gabriela Soukalová – Svobodová. „V Kremnici napadl sníh hodně brzy a lyžovat tam umělo každé dítě. Jezdili jsme i na náměstí a po silnicích. Jediné auto ve městě bylo velké mlékárenské, jinak jsme jako malí počítali na ulicích jenom koně.“

Ještě v devítce byla špunt

Jako žačka páté třídy základní školy začala závodit v běhu na lyžích, v létě dělala atletiku. „V deváté třídě jsem měřila sto čtyřicet tři centimetrů, ale do výšky jsem nůžkama skočila sto čtyřicet pět centimetrů,“ vzpomíná.

V běhu na lyžích ji trénoval olympionik z roku 1960 Rudolf Čilík, byl pro ni velkým vzorem. Po základní škole šla na elektrotechnickou průmyslovku se zaměřením na slaboproud. „Ve třetím ročníku jsem se dostala do reprezentačního áčka dospělých a ředitel mě uvolňoval na soustředění a na závody. Měla jsem individuální studijní plán, maturovala jsem s vyznamenáním a přemýšlela jsem o vysoké škole v Bratislavě. Trenér Bohouš Rázl mi ale vysvětlil, že nejde, abych seděla na dvou židlích.“

Na domě jim visel plakát proti okupantům

Pár dní předtím, než se Gabriela Sekajová stala středoškolačkou, vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Dvacátý první srpen 1968 si dobře pamatuje, poněvadž se svým trenérem jela na atletické závody do Dubnice nad Váhom. Míjeli kolony sovětských okupantů a měli malou nehodu, kvůli níž dorazili na závody pozdě. „Trenér je přesvědčil, ať mě dají rovnou do finále. Cesta do Dubnice nad Váhom byla vůbec mou první cestou autem,“ svěřuje se.

Když se o okupaci dozvěděla maminka Sekajová, plakala. Jednu válku zažila jako mladé děvče a bála se další. Strach z války si vybavuje také pamětnice. „Starší brácha a sestra vylepovali po Kremnici letáky, třeba s textem Jdi domů, Ivane! Někdo vyvěsil na našem domě plakát, na něm byla, s prominutím, prdel, nápis dva tisíce kilometrů a šipka Moskva,“ říká Gabriela Soukalová – Svobodová. „Táta se narodil v roce 1904, měl za sebou dvě války a věděl, co vojáci dovedou. Tak mně řekl, abych plakát okamžitě sundala. Poslechla jsem ho.“

Dělala v Tesle svačinářku

Po maturitě nastoupila do Tesly Liptovský Hrádok, vedení ji nicméně jako reprezentantku nepřetěžovalo. V zaměstnání se sice musela hlásit v šest ráno, ale už v devět odcházela na první trénink a další následoval odpoledne. V Tesle jen seděla v kanceláři a chodila kolegyním pro svačiny.

Po roce přešla do lyžařského oddílu ministerstva vnitra Rudá hvězda Štrbské Pleso. „Holky tam měly lepší tréninkové podmínky a skoro dvakrát větší platy než já v Tesle, kde mně dali po nástupu šestnáct set korun a za dva měsíce mně přidali dvě stovky,“ prozrazuje.

Do reprezentace pomohla Gabriele Sekajové vznětlivá povaha trenéra ženského A družstva Zdeňka Cillera. Na zimní olympiádě v Sapporu 1972 sice přivedl Helenu Šikolovou k bronzové medaili v běhu na pět kilometrů, avšak zanedlouho měl konflikt s trenérem mužské reprezentace Jaroslavem Honců. „Porvali se v Rusku, rozmázlo se to a Zdeněk musel od ženského družstva pryč. S ním odešly z reprezentace starší holky, jeho manželka Milena a taky Helena Šikolová, což byla velká škoda.“

Ve dvaceti měla světovou medaili

Helena Šikolová skončila v reprezentaci jako třiadvacetiletá. Alena Bartošová se do reprezentace ještě vrátila a na mistrovství světa ve Falunu 1974 přispěla v devětadvaceti letech k bronzové medaili československé štafety. Trenér Bohuslav Rázl k ní vybral ještě dvacetiletou Gabrielu Sekajovou, devatenáctiletou Blanku Paulů a osmnáctiletou Miroslavu Jaškovskou.

„Každá jsme dostala od lyžařského svazu jako odměnu pět set korun a pak ještě dva tisíce odněkud,“ uvádí. „Taky nám dali titul Mistr sportu, říkaly jsme si mezi sebou, že jsme si ho nezasloužily. Z Tesly Liptovský Hrádok mi poslali do Falunu blahopřejný telegram.“

Československo získalo kromě bronzu ve štafetě i individuální stříbrnou medaili. Postarala se o ni Blanka Paulů. Před Falunem neměly reprezentantky stejné oblečení, jak bylo zvykem v pozdějších letech. „Sekretář lyžařského svazu Pešl nás poslal s tisíci korunami do obchodního domu Kotva, abychom si koupili něco stejného na sebe. Vybrali jsme si kostkovaná paleta, nosili jsme je ve Falunu ke všemu,“ vzpomíná Gabriela Soukalová – Svobodová.

Diví se, že vydržely tak koňské dávky

Před Falunem trénovala na klasických dřevěných běžkách, na šampionátu už jezdila na umělohmotných. „Před mistrovstvím světa přišla obleva, pršelo, ale pak trať zmrzla. Při desítce jsem třikrát spadla a po závodě jsem brečela. Štafetu jsem jela na našich artiskách, dobře hranily a na trati držely. Vím, že naše soupeřky hodně padaly.“

V éře trenéra Bohuslava Rázla reprezentantky trénovaly extrémně tvrdě. Gabriela Soukalová – Svobodová se dodnes diví, jak mohly tak koňské dávky vydržet. „Při tréninku jsme třeba jely čtyřikrát třináct kilometrů, v Harrachově jsme běhaly nad koupalištěm do kopce ve vestách naplněných pískem, dělaly jsme v nich kliky,“ svěřuje se.

Trenéru Rázlovi slepě věřily

„Bohouš Rázl měl dar, že jsme mu bezmezně věřily a plnily všechno, co chtěl. Na prvním sněhu ve švédském Jukkasjärvy jsem najela na jeden zátah sedmdesát dva kilometrů. Bez pití, protože jsem si zapomněla na pokoji čaj. Vytrestala jsem se, ale zvládla jsem to.“

Po úspěšném šampionátu 1974 ve Falunu se upíraly zraky lyžařek, funkcionářů i fanoušků k olympiádě 1976 v rakouském Innsbrucku. Trenér Rázl chtěl udělat z Blanky Paulů nejlepší běžkyni na lyžích na světě. „Závodily jsme i na tréninku, Blanka nesnesla nikoho před sebou. Když jsme hrály na tréninku fotbal a prohrála jsem, nemohla jsem celou noc spát,“ upozorňuje Gabriela Soukalová - Svobodová. „Po tréninku ani po závodech jsme neměly žádnou regeneraci. Chodily jsme hodně brzy spát, ve volných chvílích jsme štrikovaly, pletly jsme svetry a čepice. A pořád jsme si zpívaly.“

V přípravě na olympiádu se utavily

V úvodu reprezentační kariéry Gabriely Soukalové - Svobodové ještě nebyl u týmu masér. Lyže si běžkyně mazaly samy přímo u trati. V roce 1975 se pamětnice přestěhovala z Kremnice do Jablonce nad Nisou a stala se tam členkou Rudé hvězdy. Příprava na olympiádu v Innsbrucku se odehrávala v duchu hesla ‚Těžko na cvičišti, lehko na bojišti‘, ale výsledkem bylo velké zklamání.

„Do Innsbrucku jsme asi odjely přetrénované. Ve štafetě jsme skončily šesté, v individuálních závodech bylo nejlepším umístěním deváté, dvanácté, třinácté a sedmnácté místo, což se tehdy považovalo za strašný propadák. Protože jsme nepřivezli medaili, jak nám naplánovali funkcionáři, rozpustili nás a po olympiádě jsme mohly jezdit jen Český pohár.“

Dcerka hodně spala, tak mohla trénovat

Znechucená Gabriela Soukalová – Svobodová se rozhodla mít dítě se svým manželem Jaroslavem Svobodou a v roce 1977 se jim narodila dcera Lucia.

„Lucinka byla strašně hodné miminko, jen jedla a spala. Tak jsem začala ve volném čase popoběhávat a myslet na závodění. Holky z reprezentace odjely na podzim na soustředění k polárnímu kruhu beze mě. V Bedřichově ale napadl v roce 1977 sníh už čtvrtého listopadu, produpala jsem si tam kolečko dlouhé asi tři sta metrů a trénovala na něm,“ vzpomíná. „Před Vánocemi byl závod, takový pouťák, ale holky z reprezentace ho jely a všechny jsem je porazila. Začaly mě přemlouvat, ať se do reprezentace vrátím. Říkaly, že beze mě tam není taková legrace jako dřív. Je pravda, že jsem se jako mladá smála každé blbině.“

Když to skřípalo, vzal je trenér na nákupy

Po nevydařené olympiádě v Innsbrucku se k reprezentaci vrátil trenér Zdeněk Ciller a matka malé Lucie s ním měla těžké pořízení.

„Byl absolutně netolerantní, ženskou s dítětem v mančaftu nechtěl. Když Lucka třeba dostala zánět středního ucha, celou noc jsem s ní prochodila v náručí a vůbec jsem nespala. Druhý den ráno jsem Cillerovi řekla, že v takovém stavu nemůžu závodit. Odpověděl mi, že jsem profesionálka a moje starosti s Luckou ho nezajímají, “ vzpomíná „Jeho chování mně vadilo, ale jako trenérka jsem ho později chápala. Na druhou stranu mě jednou zdeptal tak, že se s ním můj muž porval. Z mančaftu si Ciller vyhlídl Květu Jeriovou a udělal z ní svou TOP závodníci se vším všudy, opravdu se vším všudy. Když porovnám oba reprezentační trenéry, které jsem zažila, tak Rázl předčil Cillera po odborné stránce. Ciller byl lepší psycholog a taky velký manipulátor, někdy i v dobrém. Když cítil, že nejsme před závodem v pohodě, vzal nás nakupovat, aby nám zlepšil náladu.“

Mistrovství světa 1978 v Lahti ještě vynechala, olympiádu v Lake Placid si Gabriela Soukalová - Svobodová ujít nenechala. Pokud odcestovala na soustředění v zahraničí nebo v Československu, pečoval o dítě manžel. Jako maminka malé holčičky se mohla někdy připravovat sama mimo národní tým. „Dostala jsem od Cillera individuální plán, ale do tréninku mi mluvil i manžel. Měla jsem jako závodnice dva pány, což nebylo dobré. Jardovi jsem ve všem věřila, byla jsem do něj zamilovaná tak, že bych ho poslechla, i kdyby mi řekl, že mám lézt po stromech.“

Za polárním kruhem měly na pokoji šváby

Hodně času mimo domov trávila pamětnice na soustředění v Rusku, kam vyrážela reprezentace už na podzim za prvním sněhem do města Apatiti v Murmanské oblasti. Leželo za polárním kruhem. Aby zůstala alespoň trochu v kontaktu s manželem a dcerkou, objednala si v době bez mobilů na poště spojení do Československa. Svobodovi ale doma telefon neměli, tak musel manžel k sousedům.

„Na spojení jsem čekala třeba i hodinu, pak se třeba taky ozvalo - Haló, haló, haló, nedošlo ke spojení. Čekala jsem každý den mezi lidmi na plné poště, mohla jsem tam chytit chřipku nebo nějakou jinou nemoc. Když o třicet let později závodila Gabča, mezi tolik lidí by nikdy nešla,“ upozorňuje. „V Apatiti jsme zůstávaly tři týdny a byla jsem ráda, když jsem se do Jablonce dovolala pětkrát. Za polárním kruhem svítalo v devět ráno a tma padla už v půl třetí odpoledne. Jezdily jsme za takového pofiderního osvětlení.“

V Rusku dostávaly československé lyžařky na zdejší poměry spoustu jídla. Už ráno si mohly dát maso, polévky, brambory. „Lidi v Apatiti přitom neměli skoro co jíst. Zarazilo nás, když jsme koukali z pokoje na stavbu. Ženské tam jezdily s kolečky a chlapi nosili třísky. Rusové se taky voněli, což u nás tehdy nebylo zvykem,“ dodává. „V Apatiti mně nejvíc vadily breberky na pokojích, jak jsme zhasly světlo, rozlezly se všude. Vypadaly jak švábi, ale větší než u nás. Říkali jim tarakani. Když bylo zapnuté světlo, zůstali tarakani zalezlí. V koupelně jsme svítily pořád a spaly jsme s rozsvícenými lampami.“

Ze západního Německa si vozila jahody

Mnohem příjemnější dojmy si Gabriela Soukalová - Svobodová odvážela ze závodů ve vyspělé západní Evropě. Reprezentantky sice dostávaly malé kapesné deset západoněmeckých marek, ale na nějaké pěkné oblečení si vždy našetřily. Navíc se daly v Československu získat západoněmecké marky od veksláků na černém trhu. „Blanka Paulů by ze západní Evropy nikdy neodjela bez svetříku, jinak jsme kupovaly hlavně mlsy, které se u nás nedaly sehnat. Ze Švédska jsem si přivezla nástěnné hodiny. Při cestě ze západního Německa domů jsme vždycky zastavily před hranicemi a v zimě si koupily ovoce a zeleninu. U nás byly k dostání jen scvrklá jablka, mrkev a zelí, tak jsem si ze západního Německa vozila třeba jahody nebo saláty.“

Při přejezdech hranic muselo celníkům sedět všechno, co se vyváželo a dováželo. Jednou chyběl jeden pár lyží a celý autobus s běžkyněmi a běžci ‚ztvrdnul‘ na hranici skoro celý den. Jindy se ženské družstvo vracelo ze závodů před Vánoci, děvčata pospíchala a těšila se domů. Reprezentační doktorka nicméně koupila dceři pod stromeček sjezdařské boty, v Československu byly nedostatkovým zbožím. Dovážet se ale nesměly. Jejich cena překračovala množství valut přidělovaných československým občanům při cestách do západní Evropy.

Na hranici trčela reprezentace tři hodiny. Paní doktorka se snažila celníky přesvědčit, že boty jsou její a vezla si je už z Československa. Jenomže měly dětskou velikost a nevešla se do nich. Kromě jiného musela celníkům vysvětlovat, kde na boty vzala peníze. Dopustila se celního přestupku, měla nepříjemnosti a musela zaplatit pokutu.

„Jednou jsme vzali do Československa z rakouského Ramsau emigranta Daníčka, mladého kluka. Přišel za námi, že se chce vrátit domů, tak jsme ho vzali do auta a přejeli s ním bez problémů hranice,“ prozrazuje Gabriela Soukalová – Svobodová. „Ale asi za rok utekl do západní Evropy znovu.“

Funkcionáři měli olympiádu jako výlet

Pamětnice republiku natrvalo opustit nechtěla, na rozdíl od běžných smrtelníků procestovala díky závodům mnoho evropských zemí a dvakrát se podívala do USA. V roce 1980 se tam konaly zimní olympijské hry. Gabriela tam odletěla už o rok dříve na ,prubu‘, což jsou předoolympijské závody. „Bydleli jsme ještě ve staré dřevěné olympijské vesnici z roku 1932, připomínala labyrint a sotva jsme se tam vešli. Na dvě místnosti byl jen jeden záchod,“ poznamenává. „Za rok chtěl jet na olympiádu každý. Výprava měla asi sto dvacet lidí, ale sportovců odcestovalo jen čtyřicet jedna, z toho dvacet hokejistů. Zbytek tvořili hlavně funkcionáři, většinu z nich vůbec nezajímalo, jak se nám na závodech vede. Brali olympiádu jako výlet. Jezdili k Niagarským vodopádům místo toho, aby nás povzbuzovali.“

Do výpravy patřila rovněž takzvaná ‚očka‘, která dohlížela, aby českoslovenští olympionici nepodléhali svodů západního světa, aby se nestýkali s podezřelými lidmi. Nebo dokonce, nedejbože, nezradili svou vlast a nechtěli v imperialistických USA zůstat.

Z videoherny měly namožené ruce

„V Lake Placid jsme bydleli v budoucí věznici se třemi vysokými ploty. Spali jsme v celách, hlídaly nás tam ženské a muže zase hlídali muži. Chlapi nesměli k ženským a ženské k chlapům, žádné návštěvy,“ upozorňuje. „Na celách byl drátěný program, postel, skříň žádná, drátěné poličky, tlusté dveře. Ale jídelna a společné prostory se nám líbily. Hrály jsme s Dášou Švubovou pořád nějaké videohry ovládané pákami, střílečky, fotbaly a tak. Něco takového jsme viděly poprvé v životě, nebyly jsme na to zvyklé. Chovaly jsme jak puberťačky. Měly jsme od hraní namožené ruce, bolely nás a sotva jsme udržely běžecké hůlky.”

Československé běžkyně však zachránily čest československé výpravy. Květa Jeriová vybojovala na pět kilometrů bronzovou medaili, štafeta byla čtvrtá podobně jako v tancích na ledě krasobruslaři Liliana Řeháková a Stanislav Drastich. Hokejisté skončili k všeobecnému zklamání až pátí.

Funkcionáři je zatahovali do politických her

Na příští olympiádě v Sarajevu 1984 dosáhla největšího úspěchu. V prvním závodě na deset kilometrů se na ni ještě přilepila smůla. V jeho průběhu hustě chumelilo a s vylosovaným číslem 1 musela ostatním projíždět zapadanou stopu, což ji brzdilo. Skončila čtrnáctá. „Jela jsem ale dobře a vydala ze sebe všechno. Kdybych neměla jedničku, určitě bych se dostala do první desítky,“ tvrdí.

Jako nejlepší z družstva dojela Květa Jeriová na 9. místě a nespokojení funkcionáři si pozvali trenéra Zdeňka Cillera na kobereček. Počítali totiž s medailí. „Vytvořili kolem nás dusno. Zatáhli nás do svých politických her, navzájem se hlídali, Češi se hádali se Slováky, jestli pojede pětku Dáša Švubová nebo Anička Pasiárová,“ vzpomíná. „Nakonec jela Dáša. Květa Jeriová ze sebe na pětce vydala všechno, málem se netrefila na můstek postavený na stadionu před cílem. Ale měla bronzovou medaili a z nás spadla všechna tíha.“

Finišmance propašoval červené víno

V olympijské vesnici se nesměl pít žádný alkohol, ale masér tam před štafetou propašoval červené víno pro Květu Jeriovou. Tvrdila, že když si dá večer před závodem skleničku, tak prý jede lépe. „Květu dal trenér na poslední úsek, měla nejlepší finiš na světě. Mě vybral na třetí předposlední úsek, chtěla jsem raději na druhý, šla jsem za ním, jestli by to nevyměnil. Ale Ciller mi řekl, že to tak má vymyšlené a hotovo,“ uvádí pamětnice.

Štafetu dobře rozeběhla Dagmar Švubová, po ní udržela kontakt s Finkami a Sovětkami Blanka Paulů. Všem nicméně ujely bezkonkurenční Norky, Gabriela Soukalová – Svobodová předávala sice na čtvrtém místě, ale v těsném závěsu za Finkami a Sovětkami. Květa Jeriová mohla ušetřit síly v závětří za Raisou Smetaninovou a trojnásobnou olympijskou vítězkou v závodech jednotlivkyň Marjou Lisou Hämäläinenovou. Obě v závěru závodu přespurtovala a česká štafeta vybojovala druhé místo.

Uvízly na plotu do olympijské vesnice

„Na stadion se vjíždělo z lesa, tak jsme viděli, kolikátá Květa je. U cíle byla i velká obrazovka, koukali jsme očkem taky na ni,“ popisuje. Ovací si užívala jen krátce, protože ji vylosovali na dopingovou kontrolu. Vše si vynahradila před slavnostním vyhlášením. „Seděli jsme před ním v místnosti. Tak jsme si tam daly trochu pití, stačilo nám málo a měli jsme dobrou náladu, což je na fotkách vidět. Norky ji měly taky,“ dodává. „Vedení naší výpravy si dovezlo nějaký alkohol s sebou. Důvod pít si našli funkcionáři vždycky, ať už na úspěch nebo na neúspěch. S Dášou Švubovou jsme šli ještě večer na oslavu, kde byl předseda Mezinárodního výboru Juan Antonio Samaranch. Tam jsme si mohly samozřejmě dát, co jsme chtěly.“

Obě kamarádky se zdržely, a když se po večerce vracely do olympijské vesnice, narazily na zavřené vchody. „Nemohly jsme se s Dášou dostat dovnitř, lezly jsme přes ploty a dole hlídali psi. Moc dobře si na ně pamatuju. Viseli jsme asi na pětimetrovém plotu, pak nás někdo objevil a pustil do vesnice. Kdybychom neměly v hlavě, nikdy bychom se nepokoušely přes plot dostat. Poslední závod na dvacet kilometrů jela místo mě Hanka Pasiarová a ani mi to nevadilo, měla jsem radši kratší tratě.

Po olympiádě obdržela Gabriela Soukalová – Svobodová titul Zasloužilý mistr sportu a odměnu za stříbrnou medaili padesát tisíc korun. Koupila si za ně auto Škoda. V Rudé hvězdě ji povýšili na nadporučici a měla plat 4500 korun, zhruba dvakrát víc než průměrný člověk.

Manžel ji přemlouval k emigraci

Po olympiádě 1984 skončila v národním týmu nejlepší běžkyně Květa Jeriová. Gabriela Soukalová ještě reprezentovala na mistrovství světa v Seefeldu 1985, kde skončila se štafetou na pátém místě. Tehdy se v běhu na lyžích přecházelo od klasiky k bruslení, někdo bruslil, někdo jel klasicky, na což československá reprezentace nebyla připravená. Pak následovalo mistrovství republiky na šumavském Zadově a Zdeněk Ciller tam pamětnici zčistajasna oznámil: „Dědek zůstal venku.“ Což znamenalo, že Jaroslav Svoboda emigroval.

„Rozesmála jsem se, nevěřila jsem tomu. Brzy se ale potvrdilo, že se Jarda nevrátil z italské Marcialongy, kam jel na ‚laufařský‘ závod. Proč odešel, nevím dodnes, ale už dva roky předtím mě přemlouval, ať z Československa odejdeme, že Lucka tady nemá žádnou budoucnost,“ prohlašuje. „Mně se nechtělo, postavili jsem si dům, hodně jsem vydělávala. Když se v roce 1985 nevrátil z Marcialongy, kam odjel s lyžemi a hůlkami v jedné ruce a s taškou v druhé ruce, zůstal u kamaráda. Dostala jsem na něj číslo a volala jsem mu. Přemlouvala jsem ho, ať se vrátí, ale řekl, že ne. Pořád mám účet za telefon, platila jsem přes tisíc korun.“

V nesnázích pomohl trenér Ciller

Gabriele Soukalové – Svobodové tehdy hodně pomohl Zdeněk Ciller, ačkoliv spolu jako trenér a závodnice příliš nevycházeli. Doprovodil ji k náčelníkovi Správy tělovýchovy a sportu Federálního ministerstva vnitra Václavu Mudrovi, kam spadaly všechny Rudé hvězdy.

„Mudra řekl, že mi vydá pas a že můžu jet Jardu přemluvit, aby přijel zpátky. Ale uvědomila jsem si, jaký bychom měli vztah, kdybych ho donutila vrátit se. Nikam jsem nejela.“

S reprezentací musela skončit a rodinný dům propadl státu, poněvadž byl napsaný na Jaroslava Svobodu. ,,Přišli k nám domů a sepisovali vše, co se v domě nacházelo. Nešlo jim třeba do hlavy, že ,Dědek‘ neměl zimní kabát nebo proč máme v lyžárně jen jednu skokanskou lyži.” Pamětnice nenašla nikde dlouho zastání, poněvadž v případném soudním sporu o dům ji proti komunistickému režimu nechtěl žádný advokát zastupovat.

Díky hodnému úředníkovi nepřišla o dům

„Pomohla mi Blanka Paulů, její trenér ve Vysokých školách Praha Standa Marek měl za ženu právničku a ujala se mě,“ vzpomíná. „Ale v jednu dobu jsem už byla tak zoufalá, že jsem na finančním odboru Městského národního výboru v Jablonci řekla: ,Dejte mi už pokoj a vemte si všechno!‘ Večer ale někdo zaklepal na okno mého domu, přišel za mnou pracovník finančního odboru pan Valášek. Prosil mě, ať nikde neřeknu, že za mnou byl. Pak mi prozradil, že existuje předpis, podle kterého by mi mohli dům nechat, protože jsem se jako úspěšná sportovkyně zasloužila o stát. Oslovila jsem paní advokátku Markovou a barák pro mě vyhrála.“

Dům stavěli Svobodovi z půjčky u České spořitelny. Poskytla jim pětiletý odklad první splátky. Trval ještě v době, kdy Jaroslav Svoboda zůstal v západní Evropě. „Nakonec všechno dopadlo tak, že dům zkonfiskovali, ale dovolili mi, abych si ho koupila zpátky. Měsíčně jsem splácela osm set korun, ale už ne České spořitelně, ale státu. Vydělala jsem na tom, protože stát si nesměl účtovat úroky,“ poznamenává.

Po konci reprezentační dráhy šla Gabriela Soukalová – Svobodová jako trenérka ve sportovních třídách jablonecké základní školy s platem na polovinu.

„Měla jsem na starosti osm kluků a sedm holek a prožila jsem s nimi krásné roky. Chodili se mnou všude i ve volných chvílích třeba do zoo nebo do kina a úplně se na mě lepili,“ svěřuje se. „Byly to nejkrásnější chvíle mé trenérské práce, jejich rodiče chodili se mnou na biatlonové závody, pomáhali mám s mazáním a servisem. Mými přáteli jsou dodnes.“

Se svým druhým mužem Karlem Soukalem se seznámila díky sportu a v roce 1989 se jim narodila dcera Gabriela, nejlepší československá a česká biatlonistka všech dob. Získala dvě stříbra a jeden bronz na olympiádě, dva tituly mistryně světa, dvě světová stříbra a dva světové bronzy. V sezóně 2015/16 vyhrála celkové hodnocení Světového poháru.

Stříbrné olympioničky se pořád scházejí

„Nejdřív jsem si myslela, že biatlon dělají lidi, co neumějí pořádně ani běhat ani střílet. Musela jsem si jako trenérka udělat zbrojní pas, ale sama střelbu nesnáším,“ tvrdí. „Když o sobě Gabča napsala knížku, vyčítala nám, jací jsme byli hrozní rodiče, jak jsme ji pořád nutili sportovat. Ale když vidíte takový talent, byla by škoda nechat ji, aby se flákala. Když začínala, dělala nám docela problémy. Jednou nevystartovala do závodu, jindy jsme našli startovní číslo zahrabané pod listím.“

Se stříbrnými medailistkami ze štafety v Sarajevu 1984 se Gabriela Soukalová – Svobodová nepřestala nikdy scházet. „Navštěvujeme se někdy u Květy, někdy u nás, popovídáme si, víme všechno o sobě. V reprezentaci jsem nejvíc kamarádila s Blankou Paulů a pak s Dášou Švubovou, dneska Hromádkovou,“ říká.

V roce 2022, kdy jí bylo 69 let, přistupovala ke světu jinak než v době své největší lyžařské slávy. „Proti dřívějšku myslím méně na sebe, nesoudím lidi podle toho, jak vypadají, snažím se o toleranci a pochopení a přemýšlím víc o některých věcech. Dřív jsem to takhle nastavené neměla. Ale naučila jsem se, že to, co má opravdu cenu, je někde uvnitř.“