Gabriela Soukalová - Svobodová

„Když jsme sportovali, viděli jsme věci dost jednostranně. Chtěli jsme sportovat a společenské dění nás nezajímalo. Nic nám nechybělo, cestovali jsme, měli jsme dobré platy, slušné podmínky… Všechny soustředění nám platili. Když někdo chodil do práce, dostával za tři neděle soustředění refundace. Člověk neměl pocit, že je něco špatně. Špatně bylo akorát to, že v zelenině měli akorát jablka, zelí, cibuli a brambory. Před hranicemi jsme si vždy zastavili ve Freistadtu a nakoupili jsme si, abychom alespoň doma ukázali, jak vypadá zelenina.“

„Na olympiádě jsme bydleli jsme ve věznici, byly tam tři ploty, pořád tam jezdila nějaká auta. A i ubytování, co měli trenéři, to vypadalo, jako když je nějaký stadion a na ten stadion by dali dřevěné buňky. Neměly dveře a trenéři bydleli v kójích, nejenom naši, všichni. My jsme bydleli v celách, tam byly ženské, které nás hlídaly, u chlapů chlapi. Nesměli jsme se navštěvovat, chlapi nesměli k ženským a ženské k chlapům, prostě bylo to takové. Ale zase společné prostory, tak tam byly věci, které jsme nikdy neviděly, nějaké hry. Hrály jsme s Dášou (Palečkovou, kolegyní z družstva) nějaké fotbaly a tohle. Měly jsme namožené ruce, my jsme nemohly ani jet závody, jak jsme to měly úplně celé namožené, jak nás to jen bolelo, sotva jsme držely hůlku.“ „Ten fotbálek s otočnými tyčemi? „Takové odstřelovačky, nebyly jsme na to zvyklé, byly jsme jak puberťačky. Cely, kde jsme bydlely, byly hrozné, drátěný program, postel, skříň žádná, drátěné poličky, tlusté dveře. Když jsme ale zavřeli dveře, už to bylo dobré. Byly tam ty herny a televize, denní jídelna a noční, asijská, evropská kuchyně, vybavení už bylo dobré.“

„Tak jsem si říkala, musím teď risknout, buď se nechám zase vláčet po nějakých novinách, že jsem to zkazila, nebo budu taktická. Tak jsem radši zvolila, abych neudělala stejnou chybu a přijela jsem těsně čtvrtá. Květa (Jeriová), to už jste viděli, jela úplně super. Co se týče oslav, pamatuji si je, ale vylosovali mě na doping. Oni měli ovace, slavili, a já seděla na dopingu. Dali mi různé pití, proseděla jsem tam takovou dobu, nešlo mi to. Snažila jsem se hodinu něco vypudit. Ovace, co měly, tak šly trochu mimo mě.“

„Na olympiádu do Lake Placid jela výprava sto dvaceti lidí s hokejisty, kterých bylo čtyřicet. Doprovázelo nás sedmdesát funkcionářů, víc než sportovců – všichni chtěli na olympiádu, protože to pro ně bylo něco exotického, atraktivního. V Americe podnikali výlety k Niagarským vodopádům a ani je nenapadlo jít se na nás podívat. Vůbec jsme je nezajímali. A to naše družstvo skončilo čtvrté ve štafetě! Nechápali jsme, jak je to možné.“

„Ono to nebylo nějaké zvláštní, byly jsme v takové v místnosti, kde nás připravovaly, že bude vyhlášení. Tak jsme si trochu daly, asi stačilo málo, tak jsme měli dobrou náladu, což je fotkách vidět. Norky taky.“ „Vím, že někteří funkcionáři nebo členové doprovodných týmů, že s tím víceméně někdy počítali, takže měli něco připravené. Kde se to vzalo na oslavu? Někde se to vynořilo.“ „Muselo se to slavit mimo vesnici, do olympijské vesnice se nic nedostalo, jedině nějakou cestou, o které my nevíme. S Dášou Hromádkovou jsme byly potom večer na oslavě, kde byl Samaranch (předseda Mezinárodního olympijského výboru, křestními jmény Juan Antonio), a byli tam pozvaní medailisté. Tam jsme si mohly samozřejmě dát, co jsme chtěly. To byl jeden z důvodů, proč jsme nechtěly závodit dvacítku, protože jsme přijeli do olympijské vesnice. Už bylo zavřené, byla večerka, lezly jsme na ploty, protože nemohly jsme se dostat dovnitř. Pamatuju si na ty psy. Pak nás nakonec někdo objevil, otevřel nám, byly jsme asi na pětimetrovém plotu. Visely jsme tam, potřebovaly jsme přelézt. Byli tam psi. Tak se slavilo, vedení mělo něco s sebou. Myslím, že s tím počítali. Důvod byl vždycky, ať úspěch nebo neúspěch.“