The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore Emil Soukup (* 1939)

• narozen 30. června 1939 v Plzni Emilii Soukupové, za svobodna Červené, a Karlu Soukupovi

• 6. května 1945 zažil osvobození Plzně a poslední přestřelky mezi německými a americkými vojáky u jejich domu

• v roce 1945 docházel do církevní obecné školy Kongregace Školských sester de Notre Dame v Plzni

• od roku 1954 docházel na jedenáctiletou střední školu, dnešní Masarykovo gymnázium

• od roku 1957 studoval Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Litoměřicích

• 24. června 1962 přijal v Litoměřicích kněžské svěcení, obdržel státní souhlas

• 1. září 1962 nastoupil jako kaplan do Domažlic

• od října 1962 absolvoval jako radista dvouletou základní vojenskou službu v Jičíně

• StB se jej na vojně i později snažila získat ke spolupráci, což prý odmítl

• od roku 1964 pokračoval ve své duchovenské službě v Domažlicích, kde po čtyřech letech zažil okupaci Československa

• v letech 1969–1974 působil ve farnosti v Lomnici nad Lužnicí

• od roku 1974 sloužil v Českém Krumlově

• v letech 1972–1982 byl členem Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, zastával zde různé funkce v rámci Jihočeského kraje

• v roce 1993 byl přijat do nově vzniklé plzeňské diecéze a stal se farářem v Domažlicích

• od 1. září 2001 do konce června 2019 působil v plzeňské katedrální farnosti

• 7. května 2009 byl papežem Benediktem XVI. jmenován papežským kaplanem

• 30. června 2019 se vrátil k působení na Domažlicku

Duchovní cestu Mons. Emila Soukupa předurčil 6. květen roku 1945. V Plzni tehdy probíhaly poslední přestřelky mezi americkými a německými vojáky, některé přímo před jeho rodným domem. Uvěřil, že se v životě může spoléhat jedině na Boha, a podle toho také směřoval své další kroky. Za časů totalitní šedi vystudoval bohosloveckou fakultu a několikrát za svého budoucího duchovního působení odmítl spolupráci s StB.

Přestřelky Němců a Američanů před rodným domem

Emil Soukup se narodil 30. června 1939 v Plzni Emilii Soukupové, za svobodna Červené, a Karlu Soukupovi. Tatínek vlastnil krejčovský salon. Ten převzal od svého tatínka po tom, co v roce 1933 zemřel na rakovinu. Stalo se tak ve stejný den, kdy si rodiče Emila Soukupa řekli své ano. Dědeček měl na začátku dvacátého století v krejčovském salonu kolem patnácti dělníků včetně asi pěti učedníků. Maminka Emilie Soukupová pracovala jako prodavačka. Za svobodna prodávala U Svobodů na náměstí Republiky. Emil Soukup vyrůstal spolu se třemi bratry Vladimírem, Karlem a Janem. Válečné dětství prožíval těžce. Jako malý chlapec nechápal nálety a bombardování. Nevěděl, proč se musí, když zazní sirény, spolu s rodinou skrývat ve sklepě. V té době bydleli naproti Divadlu J. K. Tyla, na rohu Husovy ulice a dnešních Sadů Pětatřicátníků.

Když Plzeň osvobodili američtí vojáci, bylo Emilovi šest let. Dodnes si na tuto významnou dobu uchovává silné vzpomínky. „Američani přijeli do Plzně 6. května v šest hodin ráno a my jsme viděli, jak tam bojují s Němci. Protože tady vedle synagogy byl Německý dům a v něm byli němečtí vojáci. Běhali po střechách a stříleli na Američany do ulic,“ vypráví Emil Soukup. V podjezdu domu, kde bydleli, byl německý kulometčík, který střílel mezi dveřmi na Američany venku. Ti ho zneškodnili a pak se šli ještě ujistit, zda nejsou u nich doma další němečtí vojáci. „Píchali bajonetem do peřin.“

Školní léta za časů totality

Emil Soukup nastoupil do první třídy v roce 1945. Docházel tehdy do církevní obecné školy Kongregace Školských sester de Notre Dame v Sadech 5. května. „Dnes ta budova školy a klášter již neexistují, protože je tam most generála Pattona.“ Do školy docházel až do čtvrté třídy. Když došlo v roce 1950 zlovůlí komunistického režimu k perzekucím řádových sester, nemohl již ve studiu na církevní škole pokračovat. Nastoupil tak do školy v Podmostní ulici, kde setrval jeden rok. Další dva pak absolvoval ve škole v Komenského ulici. Poslední rok strávil na jednoročním učebním kurzu, který vyrovnával učivo mezi třetí a čtvrtou měšťankou. Od roku 1954 navštěvoval v ulici Pionýrů jedenáctiletou střední školu, dnešní Masarykovo gymnázium. Učila tam ještě předválečná generace kantorů. Emil Soukup zde získal solidní základy latinského a německého jazyka. Studium úspěšně zakončil maturitou.

Z bolesti rodí se kněžství

Cesta, kterou se měl po další léta ubírat, se mu dosti zřetelně vyjevila již na konci druhé světové války. „V roce 1945 jsem si uvědomil, že bez Boha to nejde. Protože jsem viděl tu úzkost dospělých lidí, kteří se modlili, když bylo toho šestého května. A tak si člověk uvědomil, že se nemůže spoléhat ani na dospělé. Že se může spoléhat jedině na našeho Pána,“ říká Emil Soukup. V knize Volání pouště – Upřímná zpověď kaplana Jeho Svatosti, kterou sepsal, to popisuje větou: „Z bolesti rodí se kněžství.“ Díky vstřícným rodičům zůstal výběr povolání na jeho svobodné vůli. Sám ještě před maturitou uvažoval o studiích pedagogické fakulty. Uvědomil si však, že by se učitel v té době neměl hlásit ke křesťanskému vyznání. Sami rodiče byli silně věřící a svou víru uváděli do praxe.

Církev i soukromé podnikání nepřáteli komunistického režimu

Dne 14. října 1949 vzešly v platnost církevní zákony, kterými komunistický režim zavedl kontrolu nad životem církví a náboženských společností v Československu. První ze zákonů zřídil Státní úřad pro věci církevní a druhý spočíval v hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. Za jejich vznikem nestálo nic jiného než touha komunistické garnitury po poražení ideového protivníka, kterým katolická církev byla. Ve výsledku se tak církev dostala v mnohých ohledech pod kontrolu státu. Ono hospodářské zabezpečení církví však stát nezajišťoval ze svých peněz, ale z majetku, který církvím zabral. „Stát se například zavázal, že z toho majetku bude financovat opravy církevních budov, což nakonec nedělal.“ Kněží také nemohli pracovat bez státního souhlasu. Ten byl potřebný k ustanovení kněze do nějaké farnosti a také pro případnou výpomoc na farnosti jiné. Udělování či neudělování souhlasů patřilo do jednoho z nástrojů StB. „Protože církevní tajemníci podléhali StB. Ti bez StB neudělali nic,“ vysvětluje Emil Soukup. S komunistickým režimem měl co dočinění i jeho tatínek Karel Soukup. Ten po roce 1950 v rámci znárodňování přišel o svůj krejčovský salon. Začal tedy pracovat jako úředník v obchodě s domácími potřebami. „Jezdil po inventurách, sepisoval, kde co je, a eventuálně nahlašoval na policii manko.“ Maminka se starala o domácnost a čtyři syny. Když odrůstali, vrátila se do zaměstnání. Pracovala v obchodním domě Prior.

Kněžské poslání v době perzekucí

Jít studovat na kněze, jak se říká, prý pro Emila Soukupa nebylo v 50. letech těžké rozhodnutí. V té době probíhaly ze strany komunistického režimu perzekuce církevních hodnostářů. „My jsme to v té době jako děti, studenti, ani nevnímali. My jsme věděli, že církev je ohrožená a že ji musíme chránit. Říkali jsme, že bez kněží nás utlučou čepicemi.“ Emil Soukup začal v roce 1957 studovat Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Litoměřicích, jejímž dnešním nástupcem je Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy. Tato fakulta vychovávala bohoslovce katolické církve v době, kdy komunistická moc vyloučila Katolickou teologickou fakultu ze svazku Univerzity Karlovy. Studentský život na fakultě se skládal z přípravy odborné a přípravy duchovní. „Profesoři stejní, kteří dostali kanonickou misi od arcibiskupa Berana, na tom se nic nezměnilo. A seminář, ten byl po vedením rektora semináře a spirituála, a tam šlo především o tu duchovní formaci. A obojí, jak řád v semináři, tak na fakultě, byl propojený,“ vysvětluje Emil Soukup. Studium v tvrdých časech komunismu bylo svízelné. Na těžkosti doby nebyli ze stran profesorů připraveni. „Nikdo totiž ty těžkosti nedokázal pojmenovat. A i kdyby dokázal, tak byl strach, že se mezi studenty může najít někdo, kdo to udá. V každém ročníku byl asi jeden příslušník StB, ale tito lidé se projevili velice brzy a byli vyloučeni ze semináře.“ Jako studenti ale jejich přítomnost nevnímali. Byli mladí, nezkušení a o praktikách StB nevěděli nic.

Přijetí kněžského svěcení a státního souhlasu

Emil Soukup úspěšně zakončil studia na bohoslovecké fakultě. „Otázka byla, kdo nás bude světit, protože všichni biskupové byli v internaci. Tak se ministerstvo usneslo, že nás bude světit biskup Eduard Nécsey z Nitry. Byla to velmi produchovnělá osobnost a již od pohledu velmi asketický člověk.“ Emil Soukup přijal dne 24. června 1962 v Litoměřicích kněžské svěcení. „Bylo to nádherné, protože jsme dosáhli toho, co jsme chtěli. A nevěřili jsme, že se nám to v té době podaří,“ říká. Po celou dobu studia se totiž báli, že StB někoho z nich pošle na vojnu. To byl účinný způsob, jak vybraného studenta vyloučit z fakulty. Po ukončení studií už totiž nemusel být přijat zpět. „Začínalo nás dvacet sedm a skončilo dvacet tři. Jednoho našeho spolužáka zatkli přímo v učebně.“ Na fakultě totiž opisovali skripta, což StB považovala za nedovolené rozmnožování náboženské literatury. Obdobná skripta přitom se spolužáky opisoval i Emil Soukup, ta však prošla bez problémů a jejich ročník byl ušetřen. V té době na fakultě studovaly budoucí významné osobnosti. Byl to například Jiří Skoblík[1], pozdější děkan fakulty a významný morální teolog, nebo také kněz, malíř, farář, spisovatel a dudák Pavel Kuneš[2].

K podzemní církvi jsem neměl žádný vztah

V 60. letech docházelo v Československu k politickému i společenskému uvolňování, což se týkalo i církve. Někteří kněží byli propuštěni z kriminálů, jiní tam ale zůstali. Nebo se ocitli na svobodě, ale bez státního souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti. „A tak mohli být tak akorát v kotelně nebo mýt okna.“ To byla živná půda pro růst podzemní církve. K té Emil Soukup neměl žádný vztah. „Protože my jsme byli oficiální, my jsme působili na veřejnosti. A oni se na nás tak všelijak dívali…“ V době jeho působení mu totiž jeden kněz z podzemní církve řekl: „Podívejte se, vy tohle dělat nemáte. Kdybyste to nedělali, oni by byli nuceni dát nám ten státní souhlas.“ Naštěstí ale v roce 1968 řada těchto kněží státní souhlas získala a dostala se do oficiální církve.

Vojna a jednoznačné odmítnutí spolupráce s StB

Emil Soukup obdržel státní souhlas při svém kněžském svěcení a 1. září 1962 nastoupil jako kaplan do Domažlic. Po třech týdnech svého domažlického působení byl však povolán na dvouletou vojenskou službu do Jičína. Od října roku 1962 tak sloužil jako radista. „Vojna byla celkem dobrá. My jsme v těch našich skupinách měli opravdu kvalitní lidi, vojáky. Já jsem tam sloužil třeba s Janem Petrofem ze známé firmy v Hradci Králové nebo s režisérem Milanem Maryškou.“ Zajímali se o umění a k Emilu Soukupovi chovali úctu. Dodnes si s některými z těch, s kterými sloužil, dopisuje. „A oni mi píšou, že jsem byl pro ně posilou v těch drsnějších podmínkách.“ Jeho upřímná přátelství s některými z vojáků snad stála i za tím, že se jej StB snažila získat ke spolupráci. „Já jsem to odmítl. Byl tam nějaký ‚kontrabrácha‘, jak jsme mu říkali. Byl to kapitán. A ten si mě jednou zavolal. Bylo to takové… Člověk nevěděl, o co jde. Potom jsme se domluvili, že se setkáme tehdy a tehdy, já nevím. A já byl v ten den zrovna obsazen do služby. Šel jsem do služby, vykašlal jsem se na to. A tím to skončilo,“ vysvětluje Emil Soukup.

Bohoslužby rozsvícené barvami chodských krojů

Po vojně se vrátil do Domažlic, kde od roku 1964 pokračoval ve své duchovenské službě. Státní souhlas měl udělen jen pro Domažlice, ale bylo třeba spravovat i další farnosti v Milavčích a Mrákově. Jeho působení v těchto farnostech tak bylo zprvu tolerováno i bez státního souhlasu. Dekret získal až 15. listopadu. „Když jsem jako mladý kaplan po vysvěcení nastoupil do Domažlic, bylo to pro mne všechno nové, ale pamatuji si na první setkání s lidmi, kteří nosili chodské kroje. Při bohoslužbách se mi zdálo, že se celý kostel rozsvítil barvami nádherných krojů.“[3] V Domažlicích, Mrákově a Milavčích učil na hodinách náboženství na dvě stě dětí, a to až šestnáct hodin týdně. Učitelé ostatních předmětů se k němu chovali dobře, však měl pomalu stejný učitelský úvazek jako oni. „To ještě nenastoupila husákovská normalizace, která byla rafinovaná. Ale tady to bylo tak, že ten, kdo zrovna nebyl zavřený, mohl dělat dost,“ říká. V této době docházelo v Československu k odlivu věřících. Jeho působení se to však netýkalo. „Do normalizace to jakž takž šlo.“ V Domažlicích působil až do roku 1969.

Rok 1968 a historické drama v rádiu

Nadřízený Emila Soukupa, děkan Pospíchal, odjel po Vavřinecké pouti v Domažlicích na tři týdny do Mariánských Lázní. Farnost Domažlice tak svěřil Emilu Soukupovi. Ten jednoho dne vstal a pustil si rádio, aby si poslechl, co je nového ve zprávách. „A najednou místo zpráv bylo: ‚Jsme okupováni, musíme se bránit…‘ Já jsem si říkal: ‚To je divné, že hned po ránu zařazují do vysílání historické hry, historické drama.‘ Protože já jsem to pokládal tak, že to je okupace německá. Pak ale vyšlo najevo, že to je okupace sovětská.“ Brzy nato silnice na Domažlicku zaplnila auta Čechoslováků a Němců mířící k hranicím, všichni odjížděli pryč z okupované země. On sám se bál, co bude dál… „Protože jsem věděl, že ta okupace může přinést úplně všechno.“ Jelikož už byl prý dle biskupa v Domažlicích příliš dlouho, přešel v roce 1969 do farnosti v Lomnici nad Lužnicí[4]. „Byla to jihočeská venkovská farnost, lidé tu byli zpočátku trochu odtažitější. Ale potom všichni obrečeli to, když jsem odcházel.“ To se stalo v roce 1974. Poté jej kněžská cesta zavedla do Českého Krumlova. Vyžádal si ho tam tehdejší ordinář, kapitulní vikář Josef Kavale. „Tím právě i zmátl estébáky, protože oni mě neznali.“ Venkov kolem Českého Krumlova, který také spadal do jeho duchovenské správy, byl ovlivněn odsunem německých obyvatel. Nahradili je noví obyvatelé, kteří k místu neměli tak pevné vazby. Do Přídolí tak za ním do kostela chodili Češi, Romové, rumunští Slováci a zbylí Němci. „Také v Českém Krumlově ještě byli Němci, kteří tam zůstali jako antifašisté a také jako nepostradatelní pro nějaká povolání.“ Emil Soukup se zde díky nim naučil německému jazyku.

Normalizace a další dotírání StB

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nastala tuhá normalizace, která se vyznačovala zmrazením demokratizačního procesu a postupnou likvidací většiny jeho výsledků. Prosovětský režim byl plně obnoven. „Člověk si musel dávat velký pozor. A když jsem nastoupil do Českého Krumlova, tak mě od prvního dubna do konce června každý týden navštěvovali estébáci. Přesvědčovali mě, a nakonec nepřesvědčili. Skončili s tím, že se mnou není žádná řeč. A že to končí. A pak už se neozvali,“ říká Emil Soukup, který odmítl donášet StB informace na kněze. Od některých věřících se pak dozvídal, že si je k sobě příslušníci StB nechávali zavolat a vyptávali se zejména na něj. Takto jej jejich prostřednictvím zneklidňovali. Podle něj tím ale jeho důvěryhodnost mezi věřícími dotčena nebyla.

Pacem in terris

Emil Soukup dle Archivu bezpečnostních složek vstoupil v roce 1972 do Sdružení katolických duchovních Pacem in terris[5] (SKD-PIT). Toto sdružení obecně sestávalo z malé aktivní, prorežimní skupiny, která obsadila jeho vedení, a širší pasivní členské základny, jejíž členové byli většinou ke vstupu donuceni nátlakem a vydíráním ze strany Státní bezpečnosti a Státního úřadu pro věci církevní. Emil Soukup v tomto sdružení zastával různé funkce v rámci Jihočeského kraje, a to až do roku 1982, kdy se zde přestal angažovat. Učinil tak pod vlivem již zmíněného Josefa Kavaleho, kapitulního vikáře českobudějovické diecéze. Emil Soukup však k tomu říká: „Já jsem o tom věděl hodně, protože jsem byl vikářem a měl jsem tyhlety věci zabezpečovat, aby kněží z tohoto seskupení vystoupili, pokud tam byli. Takže mně opravdu hrozilo, že mi odeberou státní souhlas.“ V roce 1973 začal pracovat v celostátní liturgické komisi, kde se mimo jiné podílel na překladech liturgických breviářů a misálů. Pracoval zde pod vedením Františka Tomáška, tehdejšího apoštolského administrátora pražské arcidiecéze a světícího biskupa pražského. O Chartě 77 se dozvěděl z televize. „Byli jsme mile překvapení, že se někdo odvážil vyslovit to, co si v té době myslel každý z nás.“ Ze signatářů znal osobně pouze kněze Václava Malého, kterému byl dva roky po podpisu Charty odebrán státní souhlas.

Člověk se jim musel postavit

Před Velikonocemi v roce 1983 si jej zavolal církevní tajemník. „Hodinu na mě řval, že jsem nepřítel českého lidu, že jsem přisluhovač Vatikánu. Že musím zmizet z Krumlova, že to nejde, abych tam s tímto postojem dál působil.“ Neodešel nakonec díky tomu, že se jej zastal Vladimír Janků, zástupce vedoucího oddělení pro mezinárodní politiku na ústředním výboru komunistické strany. „Když se jim člověk postavil, všechno přestalo. Takže jsem v té době pochopil, že jsme od začátku mohli mít takovou politiku absolutně od nich nic nepřijmout, absolutně se vymezit a říkat na všechno ne a nebát se jich. Poněvadž oni se sami báli.“ Když útoky ze strany církevního tajemníka na jeho osobu sílily, nechal se slyšet, že požádá prokurátora o státní ochranu. „Církevní tajemník mi totiž jednou vytýkal: ‚Pane vikáři, vy špatně kážete, měl byste podpořit socialismus.‘ A já jsem říkal: ‚Pane tajemníku, vidím, že jste se mnou nespokojeni, dejte mě do kterékoliv farnosti v diecézi a já tam půjdu.‘ Načež on zbledl a říkal: ‚No, to nemůžete myslet vážně…‘“ A tím to skončilo. Sám se prý do politiky nikdy nepletl. Kázal Boží slovo a jinotajům se vyhýbal. „Nás při kázání za nic chytit nemohli,“ říká. Být otevřenější si mohli dovolit jen na setkávání s věřícími, která se odehrávala ilegální cestou. „Fara v Krumlově měla tři vchody, a tito lidé tam chodili různými vchody, aby to bylo nepřehledné.“

Listopad 1989 a svoboda na dosah

„Zavolal mi bratr a řekl: ‚Zapni si televizi, něco se děje.‘ Ty první informace byly vždycky přes televizi. Viděli jsme ty manifestace na Národní třídě a potom na Václavském náměstí a na Letné. A jenom jsme se modlili, aby to komunisti neutopili v krvi,“ vzpomíná Emil Soukup. Také on se 12. listopadu 1989 účastnil kanonizace Anežky České ve Vatikánu, tu si nenechalo ujít na deset tisíc poutníků. Záplava Čechoslováků tehdy zaskočila i Řím. Příjezd papeže Jana Pavla II. do Prahy totiž komunisté neumožnili. Když se duchovní i poutníci vraceli zpátky do Československa, svoboda byla na dosah. Slyšeli, co všechno už se odehrálo a co všechno se děje. „V tom roce osmdesát devět, když se po té manifestaci na Letné přišlo do katedrály svatého Víta, kde byla mše na poděkování za kanonizaci Anežky Přemyslovny, tak tehdy zazněl ten velmi slavný projev kardinála Františka Tomáška.“ Kardinál Tomášek tehdy řekl: „Já a celá katolická církev stojím na straně národa.“ Emil Soukup v Praze nepobýval, z Říma se vrátil zpět do Českého Krumlova. „Lidé nosili na klopě trikolory, jako Občanské fórum.“ Když padla železná opona, navázala farnost v Českém Krumlově vztahy s Německem a Rakouskem. V roce 1993 mu za započetí této spolupráce v Passově osobně poděkoval prelát Gabriel.

Rozkročen mezi Domažlicemi a Plzní

V roce 1993 byla založena plzeňská diecéze. Emil Soukup pokračuje slovy: „Měl jsem kaplana, který se zabýval liturgií, a kardinál Vlk ho požádal, aby řídil intronizaci biskupa Františka Radkovského v Plzni. Přišel za mnou a říkal: ‚Vždyť já to tam v Plzni neznám...‘ A já jsem říkal: ‚A já to tam zase znám.‘ Tak jsme jeli spolu do Plzně. On tam přijel na nynější biskupství a říkal: ‚Počkejte chvilku, přijede pan biskup z Prahy.‘ Pan biskup Radkovský přijel, podíval se na mě a první jeho otázka byla, jestli bych nechtěl jít do jeho diecéze.“ A Emil Soukup souhlasil. Zároveň se stal farářem v Domažlicích, a to na celých osm let. Byl tedy rozkročen mezi Domažlicemi a Plzní. Ke dni 1. září 2001 pak byl přeložen do plzeňské katedrální farnosti, kde setrval až do konce června roku 2019. „Sice jsem měl odejít v sedmdesáti pěti letech, ale nechali mě až do osmdesátky.“

Za významný úspěch považuje uzavření partnerství[6] s farností svatého Bartoloměje v Liège. „Protože první američtí vojáci, kteří sem přišli, byli liègští občané žijící ve farnosti svatého Bartoloměje v Liège. A když přijeli sem na náměstí a ptali se lidí, komu je zasvěcen ten kostel, a zjistili, že svatému Bartoloměji stejně jako u nich, tak si řekli, že musí udělat partnerství. A k tomu došlo až v roce 2006,“ říká Emil Soukup, který se díky tomu začal učit francouzsky. Papež Benedikt XVI. jej 7. května 2009 jmenoval papežským kaplanem. Emil Soukup dne 30. června 2019 předal funkci svému nástupci Pavlu Petrašovskému a na přání biskupa Tomáše Holuba se vrátil k působení v Domažlicích, kam odešel do třetice všeho dobrého. „Ty Domažlice jsou mi zkrátka souzené.“ Jeho životním mottem jsou slova Žalmu 116: „Čím se odplatím Hospodinu za všechno, co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo.“ Emil Soukup žil v době natáčení v roce 2023 stále ve své rodné Plzni.

 

[1] „Jiří Skoblík se narodil 16. srpna 1932 v Praze, kněžské svěcení přijal 25. června 1961 v Litoměřicích. Jako kněz začínal v Praze na Hradčanech v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha coby dómský vikář. Poté působil jako kaplan či duchovní správce ve více pražských farnostech, na Vinohradech, v Nuslích, ve Strašnicích, v Malešicích, na Novém Městě u kostela sv. Štěpána a u sv. Ignáce, kde si získal mnoho příznivců. Tři roky působil i jako kaplan v Plzni. Mezitím absolvoval základní vojenskou službu. Od roku 1990 do roku 2004 působil jako odborný asistent na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, současně byl i externím spirituálem Arcibiskupského semináře v Praze. V roce 1993 se stal sídelním kanovníkem Metropolitní kapituly v Praze. Šest let působil jako katedrální farář na Hradčanech. Od roku 2001 byl ustanoven jako rektor v Praze na Hradčanech, v klášterním kostele sv. Benedikta, kam chodil velmi rád, a kde věrně sloužil sestrám karmelitkám až do letošního roku. V roce 2004 se stal na KTF UK docentem a o dva roky později proděkanem. V roce 2007 přijal hodnost kancléře Metropolitní kapituly v Praze a v květnu 2008 jej papež Benedikt XVI. jmenoval prelátem Jeho Svatosti.“ (https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=zemrel-mons-doc-thdr-jiri-skoblik&cisloclanku=2020120080)

[2] „Od roku 1956 studoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a po svém vysvěcení v roce 1961 působil krátce jako kaplan v Plzni. Tři týdny po nástupu ale musel narukovat na základní vojenskou službu v Lešanech u Prahy. Zde hrál s problematickou jednotkou slovenských Maďarů, Romů a vojáků s kriminálními delikty loutkové a stínové divadlo. V roce 1963 se jako kaplan do Plzně vrátil.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/kunes-pavel-1937)

[3] https://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/emilsoukup20090811.html

[4] „Když jsem nastoupil v Lomnici nad Lužnicí, setkával jsem se s řadou překvapení. Jedním z nich bylo, že po Domažlicku, které se rozprostírá pod Českým lesem a všude kolem hory a hory, zde byla rovina. Pořád jsem si říkal: „Je tu moc pěkně, ale něco je tu divné.“ Brzy jsem na to přišel, že je to rovina rozprostírající se v Třeboňské rybničnaté pánvi. Všude rovina. Pokud bych se chtěl někde skrýt, snad bych musel zajít až za horizont.“ (SOUKUP, Emil. Volání pouště. Upřímná zpověď kaplana Jeho Svatosti. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 2023, s. 118)

[5] „Komunisté se snažili podrobit si katolickou církev už od chvíle, kdy se v roce 1948 chopili moci. Pokoušeli se o to násilím, zastrašováním, pomocí falešných obvinění, zinscenovaných procesů s církevními hodnostáři, vězněním a internací řeholníků. Ale zároveň se snažili rozkládat církev zevnitř, zakládáním sdružení loajálních ke komunistickému režimu. Jedno z nich, Mírové hnutí katolického duchovenstva, zaniklo v době politického uvolnění během pražského jara. Nové sdružení Pacem in Terris vzniklo na počátku normalizace a bylo jeho logickým následovníkem. Jeho název, česky „mír na Zemi“, se inspiroval stejnojmennou encyklikou papeže Jana XXIII., se kterou ale sdružení nemělo nic společného. Komunisté se rádi stavěli do role obránců světového míru, a křesťanské heslo tak zneužili k vlastním propagandistickým účelům. Na úvodním shromáždění Pacem in Terris 31. srpna 1971 zazněly projevy deklarující věrnost Sovětskému svazu, který byl v duchu tehdejších řečnických klišé popisován jako obhájce míru ve světě. Do čela české části Pacem in terris byl zvolen olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana, dlouholetý spolupracovník Státní bezpečnosti, v roce 1973 vysvěcený na biskupa.“ (https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/byl-jsem-v-pacem-terris-divali-se-na-nas-pohrdave)

[6] https://katyd.cirkev.cz/clanky/plzen-a-liege-spojil-sv-bartolomej.html