The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Sousedík (* 1943)

• narozen 10. 10. 1943 ve Vsetíně

• od roku 1949 žákem jedenáctiletky, maturita 1960

• od 1960 rok učněm elektrotechniky

• 1962-1967 studium VŠE a zároveň fotbalista ČKD Sparta

• 1967-1969 vedoucí operativního plánování v ČKD

• Po roce 1969 práce v propagaci, organizování aktivit pro VŠ studenty

• 1978-1990 intendantem Hudebního divadla v Karlíně

• od 1990 ředitelem agentury Pragokoncert

• od poloviny 90. let vlastní agenturní činnost v oblasti vážné hudby

Tomáš Sousedík se narodil 10. 10. 1943 v rodině vsetínského podnikatele, továrníka a vynálezce Josefa Sousedíka. Sousedík senior byl mužem mnoha talentů a neúnavné píle a za svůj nedlouhý život stihl například uplatnit na dvě stovky patentů. Z chudého učně se v rekordně krátké době dopracoval k postavení majitele elektrotechnické továrny a největšího zaměstnavatele ve Vsetíně a okolí. Několik volebních období ve městě starostoval, sám sice netíhl k politice, ale vadila mu místní korupce a neprůhledné politikaření radnice, a cítil potřebu dát věci do pořádku. To se mu podařilo víc než zdařile, důkazem je i to, že během Sousedíkova funkčního období se ve Vsetíně postavilo mnoho veřejných budov. On sám by ovšem nikdy nepřipustil, aby se po něm pojmenovala byť i vedlejší ulička nebo malé náměstí. V tom se lišil od osobnosti srovnatelného významu, ale mnohem většího věhlasu – zlínského Tomáše Bati. Sluší se dodat, že celý svůj plat starosty dával pravidelně na charitu.

Vynálezce a vlastenec

Tomáš byl Josefovým třetím a posledním dítětem a zatímco jeho nejstarší sestra ještě jako dítě zažila například premiérovou jízdu legendární Slovenské strely - rychlovlaku, jehož elektrickou výstroj a hybridní motory dodala továrna Josefa Sousedíka, on sám už si otce mohl přiblížit jen skrz vzpomínky a rodinné rozhovory.

Před Vánocemi 1944, když byl Tomášovi rok a čtvrt, jeho otce Josefa zastřelil vyšetřovatel gestapa při pokusu o útěk. Stalo se to přímo v budově bývalého okresního úřadu na Horním náměstí, kde tehdy vsetínské gestapo sídlilo. Ještě před koncem války byli odhaleni a zabiti mnozí členové Sousedíkovy odbojové skupiny, kterou tvořilo na dva tisíce lidí a která byla napojena jak na západní, tak na východní odboj. Jednou z nejtragičtějších událostí bylo vypálení mlýna rodiny Juříčkových v obci Leskovec, kde měli svůj tajný úkryt a ošetřovnu partyzáni ze skupiny sovětského velitele Dajana Murzina. Na místě byla zastřelena celá rodina mlynáře Juříčka, navíc pod podlahou v úkrytu shořela veškerá dokumentace k plánovaným Sousedíkovým patentům pro poválečnou dobu. Mnoho jeho vynálezů se tak už nikdy nepodařilo zrealizovat.

Fučíka z něj neuděláme

Ačkoliv Josef Sousedík, geniální vynálezce, obratný politik a statečný odbojář zanechal ve Vsetíně nesmazatelnou stopu, jeho jméno začalo být okamžitě po osvobození zpochybňováno a po únoru 1948 se už naplno projevila snaha vytěsnit jeho památku úplně.

To se nakonec podařilo, v poválečných čtyřiceti letech po Sousedíkově jméně obrazně řečeno neštěkl pes, a netýkalo se to jenom Vsetína. Důvod byl obvyklý a z komunistického hlediska srozumitelný – Sousedík byl v očích nastupující moci v první řadě kapitalista (ačkoliv měl silné sociální cítění), pak možná nepříliš spolehlivý buržoazní odbojář (ačkoliv vedl největší odbojovou skupinu na Vsetínsku) a i jeho pověst technického génia a vizionáře se komunisté pokusili eliminovat na minimum.

Jak říká Tomáš Sousedík – kdyby nebyli vsetínští komunisté hloupí, mohli mít v kraji druhého Julia Fučíka, a ani by si nemuseli nic vymýšlet. Ovšem nesmělo by jim vadit, že nikdy nebyl komunistickým sympatizantem.  

Otcův odkaz jako kádrové břemeno

Po únoru 1948 kdosi nejmenovaný postavil před teprve nedávno odhalenou pamětní desku Josefa Sousedíka na chodbě městského úřadu skříň a později byla deska odstraněna úplně. Nikdy se nenašla, v roce 1968 tam nakrátko instalovali novou, než ji za počínající normalizace opět odstranili, a po roce 1989 odhalovali Sousedíkovu desku vsetínští zastupitelé potřetí. 

Po komunistickém převratu také rodina už naplno pocítila perzekuci. Nejdřív přišli Tomášovi prarodiče, bývalý stavitel Rudolf Londin a jeho manželka, o potravinové lístky s odůvodněním, že je mohou živit jejich děti. Přitom Josef Sousedík ještě za svého života podstatnou část svých peněz věnoval na odboj a podporu perzekuovaných - sám říkával: ´Jde o všechno, pokud to přežijeme, ty peníze znovu vydělám.´

Už od roku 1948 se tedy původně okrasná zahrada u vily rodiny Sousedíkových proměnila v záhony brambor a všech možných druhů zeleniny, chovali tu slepice a krůty. Rodina přežila ale hlavně díky podpoře Sousedíkova bratra Jaroslava a jeho ženy Elišky.

V roce 1954 se vsetínským komunistům konečně „podařilo“ zkonfiskovat skrze právnickou kličku Sousedíkovu vilu a rodina se musela přestěhovat do malého nájemního bytu. Ddesetiletý Tomáš si s sebou vzal své milované holuby, od dětství byl totiž nadšeným holubářem. Holubi si v novém bydlišti možná zvykli, rodina o dost hůře.

Fotbal jako vysvobození

Před Sousedíkovými potomky se otevírala perspektiva doživotně diskriminovaných lidí.  Starší Tomášova sestra Zdenka stihla naštěstí ještě před únorem 1948 odmaturovat na vsetínském reálném gymnáziu (které rovněž postavil její otec) a v roce 1947 začala studovat techniku v Brně. O devět let mladší sestra Danuše na tom byla znatelně hůř – po vychození základní školy musela jít jako kreslička pracovat do bývalé otcovy továrny. Tomáš se po maturitě v roce 1960 pokusil udělat přijímací zkoušky na fakultě veterinárního lékařství v Brně – tady byla nejspíš inspirací jeho vášeň pro holubářství. Kádrový profil ovšem rozhodl – Sousedík přijat nebyl. A ačkoliv postrádal otcovo technické nadání a vždy tíhl spíš k humanitním předmětům, rozhodl se pro náhradní řešení v otcových stopách - jít se učit elektromontérem do vsetínské zbrojovky.

Nakonec ho zachránil sport. Byl nadaným fotbalistou vsetínského klubu a na tento sport místní potentáti vždy celkem dbali, a když si ho po dvou letech všimla pražská Sparta, nabídla mu jako svému hráči možnost zároveň studovat na pražské Vysoké škole ekonomické s podmínkou, že po dokončení školy bude pět let pracovat v některém z podniků ČKD.

Šedesátá léta – jak pohnout se socialismem?  

Léta 1962–1967, tedy už poměrně liberální pozdní novotnovskou éru, prožil Tomáš Sousedík jako posluchač Oty Šika i dalších profesorů VŠE, kteří se tehdy pokoušeli o nemožné – přemýšlet v mezích zákona o hospodářské reformě socialismu. Po absolutoriu se mu – opět díky fotbalu – podařilo zůstat v Praze a nastoupil podle dohody do podniku ČKD, kde pracoval jako vedoucí operativního plánování náhradních dílů pro tramvaje.

Práce mu připadala poměrně stereotypní, na druhou stranu zde zažil zajímavou a bouřlivou dobu – mimo jiné slavný „vysočanský“ sjezd KSČ, který byl svolán v prvních dnech okupace roku 1968. Ze své kanceláře mohl přes okno pozorovat horečná jednání v sále jídelny ČKD Elektrotechnika a v jeho kanceláři občas přespávali účastnící sjezdu, kteří se z konspirativních důvodů neměli moc ukazovat vně závodu. Tomáš Sousedík si jmenovitě vzpomíná na Čestmíra Císaře, nocujícího na svém pracovním stole ve spacáku.

Zajímavé je také hodnocení roku 1968 z hlediska prostředí dělníků a technické inteligence: dokud měli dělníci dojem, že jde o jakési mocenské boje nahoře, dynamika obrodného procesu šla vcelku mimo ně. Ale v okamžiku okupace byla podpora Dubčekova vedení zcela jednoznačná, až na ojedinělé kolaboranty, kteří ovšem zase od podzimu 1968 stoupali velmi rychle vzhůru a postarali se o urychlenou normalizaci poměrů i v ČKD. Tomáši Sousedíkovi bylo jasné, že v tomto prostředí dlouhodobě pracovat nechce, a kupodivu se mu poměrně rychle podařilo se ze závazku v ČKD vyvázat a jít pracovat do propagačního podniku s názvem Klub mladých Klánovice.

Léta v karlínském divadle

Přes různé přechodné štace se Tomáši Sousedíkovi v roce 1978 podařilo dostat na relativně velmi slušné místo – stal se intendantem (provozním a ekonomickým ředitelem) Hudebního divadla v Karlíně. Zažil tu ještě éru Karla Vlacha, na kterého velmi rád vzpomíná, a od roku 1980 navíc pod toto divadlo spadal i Semafor. S politickým nátlakem se Tomáš Sousedík ve své práci více méně nesetkal, a i když karlínské divadlo i Semafor patřily ke scénám trpěným, nikoli preferovaným, ekonomicky se mu podařilo je udržet v normálním chodu. V Karlíně pak zůstal Tomáš Sousedík až do převratu v roce 1989, respektive do roku 1990, kdy se na naléhání přátel více méně naslepo zúčastnil konkursu na místo ředitele Pragokoncertu, donedávna monopolní koncertní agentury v Československu pro styk se zahraničím.

Porevoluční hektika a podnikání v hudbě

Nastalo bouřlivé období ve zcela nových podmínkách – Pragokoncert pod vedením Tomáše Sousedíka navzdory prognózám přežil několik dalších let, a nikoli bez úspěchů. Za jeho éry se například uskutečnil obří festival Mozart – Evropa 91, legendárními se staly koncerty Pražského jara 1990 s účastí Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka, ale i Leonarda Bernsteina. Tomáš Sousedík se v prvních porevolučních letech podílel i na produkci několika obřích rockových koncertů, mimo jiné strahovských vystoupení skupin Rolling Stones a Pink Floyd.

Z oblasti hudebního podnikání odešel během devadesátých let, příčinou byl mimo jiné i konec klasického modelu agenturní činnosti vlivem nástupu internetu a moderních komunikačních technologií.

Návraty do otcova kraje

Ačkoliv Tomáš Sousedík žije v Praze, na Valašsko jezdí často, a po roce 2000 se už kromě holubářství věnoval hlavně rehabilitaci jména svého otce. Stal se členem školní rady Střední odborné školy Josefa Sousedíka ve Vsetíně, zasloužil se o expozici Josefa Sousedíka ve Vsetínském muzeu, a město také uvažuje o postavení sochy Josefa Sousedíka na Dolním náměstí, v místě, kde kdysi stávala socha Klementa Gottwalda.

V roce 2015 byl Tomášovu otci Josefovi, jehož popel skončil kdesi v jámě brněnského gestapa, odhalen symbolický památník ve tvaru elektromotoru. Stalo se tak na Valašském Slavíně, který je součástí Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Téměř každý rok také putuje do prezidentské kanceláře návrh na řád T. G. Masaryka pro velkého vsetínského rodáka. Je to s podivem, ale žádný z českých porevolučních prezidentů dosud Josefa Sousedíka nepoctil státním vyznamenáním. Přestože, jak říká jeho syn, mnozí dosud vyznamenaní neudělali ani desetinu toho, co Josef Sousedík. Jak ale dodává: ´Že by se zbořil svět, když žádné vyznamenání nepřijde, tak to zase ne…´”