The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jiří Sova (* 1960)

• narodil se 16. června 1960 v rodině vysokoškolských pedagogů-farmaceutů

• v srpnu 1968 byl svědkem nehody sovětských automobilů v podjezdu viaduktu na Táborsku

• otec se angažoval jako vedoucí obnoveného Skauta, pamětník zažil dva tábory před opětovným zákazem

• z politických důvodů nebyl přijat na Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové

• jako hráč a zvukař působil v několika královéhradeckých rockových kapelách, setkal se s cenzurou

• na vojně ošetřovatelem u tankového pluku, během zimního cvičení ošetřoval vojáky s omrzlinami

• vystudoval farmacii, zaměstnán v n. p. Medika ve Vysokém Mýtě

• 20. listopadu 1989 byl na pracovišti kontaktován studentkou, svědkyní událostí na Národní třídě

• aktivní člen OF v Hradci Králové, později jeho zaměstnanec (manažer)

• účastník sněmů vedení OF, svědek rozpadu na nástupnické politické strany

• člen Občanského hnutí, komunální politik za Hradecký demokratický klub

• v roce 2022 žil v Hradci Králové

Pohled na cizí tanky v ulicích města v srpnu 1968 patří mezi nejsilnější a také nejhorší zážitky Jiřího Sovy. Při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jehož cílem bylo zadusit snahy o obnovu svobody a demokracie, viděl nehodu obrněnce pod viaduktem na Táborsku.

„V roce šedesát osm jsem pozoroval, že rodiče stále něco sledují, o něčem se radí, něco se děje. Šli jsme do lesa na houby a oni s sebou nesli tranzistorové rádio a stále poslouchali, co se děje. Dřív jsme nikdy neviděli, že by se chodilo na houby s rádiem. Potom jsme se jednoho dne vzbudili do zděšeného rána, kdy maminka popadla malý dvoukolák a povídá: „Pojď.“ A honem jsme běželi na náměstí a koupili jsme v obchodě, co tam ještě zbylo. Já jsem se divil, proč najednou táhneme deset kilo mouky, deset kilo cukru, potraviny zmizely z obchodů natotata. O pár hodin později jsme tehdy uslyšeli podivné dunění,“ vypráví Jiří Sova.

Z ulice, kde žili, se vydali podívat na příjezdovou silnici od Pelhřimova, kudy se valila vojenská vozidla a tanky. „My jsme se jako malí v Bratislavě chodili dívat na vojenské přehlídky na Tehelné pole. Ale tady jsme najednou viděli, že  vojska nikdo nevítá a rodiče se zlobí nebo brečí, viděli jsme zlost v očích spousty lidí,“ vzpomíná pamětník. „U hřbitova, kde jsme se dívali na okupanty, stál  viadukt místní úzkokolejky. Vozidla ruské armády byla vyšší než průjezdná výška pod mostem a tupí řidiči do něj naráželi. Zničili tam tři vozidla, posunuli viadukt asi o půl metru, pohnuli i kolejemi a jediným štěstím bylo, že tam nikdo nestál a neblížili mu. A než most spravili, tak vláčky vždycky zastavovaly na jedné a druhé straně viaduktu a lidé přestupovali.“

Komunisti zakázali krásné skautské tábory

Právě v dětství poznamenaném okupací vznikl v pamětníkovi obraz komunismu jako něčeho špatného. Kromě okupace se ho dotkl hlavně zákaz táborů se skauty. Během takzvaného obrodného procesu v první polovině roku 1968, jemuž se říkalo Pražské jaro, došlo k obnově Skauta a Jiří Sova zažil dva krásné tábory v letech 1968 a 1969. Po obsazení Československa sovětskou armádou  a vítězství konzervativních komunistů Skaut znovu zakázali a tehdy desetiletý Jiří Sova si slovo komunismus instinktivně ztotožnil se zlem kazícím hezké věci. Měl pak odpor k dětské socialistické organizaci Pionýr. A už jako malé dítě věděl, že o některých věcech se může mluvit jen doma.

Jiří Sova se narodil 16. června v Brně, oba jeho rodiče, Anna, rozená Janečková, a Jaroslav Sova vystudovali farmacii a stejný obor si později zvolil i pamětník a jeho mladší bratr Petr. Rodiče pocházeli z maloobchodnické rodiny původem z Černovic u Tábora, kde pradědeček Antonín Janeček vybudoval obchodní dům. Po únorovém převratu v roce 1948 jej komunisté znárodnili a syn zakladatele Pavel Janeček, pamětníkův dědeček, v něm směl nadále pracovat jen jako řadový zaměstnanec.

V roce 1952 vznikla na univerzitě v Bratislavě nová farmaceutická fakulta a manželé Sovovi se do hlavního města Slovenska přestěhovali za prací. „Dodnes je slovenština mým dalším mateřským jazykem,“ vysvětluje pamětník. „Když mluvím slovensky, nemusím si nic v hlavě překládat.“

Nevhodní studenti dojížděli do Bydžova

V roce 1970 zahájila výuku nová farmaceutická fakulta v Hradci Králové a rodina Sovových se přestěhovala zpátky do Čech. Synové vyrůstali na nově postaveném sídlišti v prostředí rodin vojenských a policejních zaměstnanců. Jiří Sova se angažoval v tvorbě školního časopisu, kde zužitkoval některé své znalosti a vzpomínky ze Skauta, a neúspěšně se pokusil o přijetí na Gymnázium J. K. Tyla. Zejména díky přísné češtinářce si připadal nadstandardně připravený a přijímací zkoušky se mu podařily, přesto jej ke studiu nepřijali.

„Na vině byl nevhodný kádrový profil,“ domnívá se Jiří Sova. „Maminka byla nestraník maloburžoazního původu, tatínek katolík, který se krátce před šedesátým osmým nechal přesvědčit ke vstupu do KSČ a po srpnu 1989 ho ze strany zase vyškrtli.“

Na gymnázium se nakonec dostal po odvolání, přijali jej do Nového Bydžova. Paradoxem bylo, že mnoho spolužáků do Bydžova také dojíždělo z Hradce, stejně jako pamětník pocházeli z „nevhodných“ rodin a královéhradecké Gymnázium J. K. Tyla jim zůstalo zapovězeno. Provinční Nový Bydžov se tak stával centrem alternativně uvažujících studentů, o čemž svědčí i skutečnost, že z jejich řad posléze vzešlo několik polistopadových starostů a lidí angažovaných v sametové revoluci.

Na radu rodičů Jiří Sova vstoupil do SSM, kde zastával funkci referenta letních aktivit a díky brigádám si mohl dovolit poměrně luxusní koníček – lyžování. „Lyže ze Západu, Rossignoly a tak, to stálo hodně, a navíc sehnat to...“ vzpomíná Jiří Sova. Později působil v TJ Slavia jako lyžařský instruktor a v devadesátých letech podlehl i kouzlu snowboardu.

Rock hodnotili kapelníci dechovek

Po maturitě se rozhodl pro obor svých rodičů. Fakulta farmaceutiky se nacházela přímo v Hradci Králové a matka i otec tam vyučovali. Ještě před maturitou se začal věnovat rockové hudbě. Nejprve hrál na baskytaru. „Jenže potom jsem se střídal s kamarádem, který na basu uměl hrát doopravdy,“ říká pamětník, „a tak jsem začal dělat manažera a hlavně zvukaře.“

Zkoušelo se v Domě dětí a pionýrů. Repertoár, názvy kapel a další věci musely být schvalovány, a kapely dokonce dělaly přehrávky před komisí, která rozhodovala o jejich rozřazení do kategorií, podle nichž potom mohly hrát za stanovený honorář. „V komisi většinou seděli kapelníci od dechovky,“ vzpomíná Jiří Sova. „Vrchol rocku pro ně představovaly zbigbítované lidovky.“

Problémy také vznikaly při výběru jména kapely. Název Beton komise odmítla, protože by prý znevažoval stavební materiál, díky němuž tolik pracujících mohlo pohodlně bydlet. Jméno Stratos se zdálo málo srozumitelné. G7 zprvu nevadilo, dokud si obecenstvo nezvyklo skandovat jej s anglickou výslovností jako „dží-sevn“. Nakonec prošlo až nahodile zvolené jméno Jogurt.

Pamětník si postupně pořídil na svou dobu a prostředí kvalitní vybavení, značně se kvůli tomu zadlužil u příbuzných a částku splácel z výdělků na brigádách; prázdniny mimo jiné trávil na poli jako kombajnér. Zvučil i několik dalších kapel včetně populárních hradeckých Rotací, na organizaci koncertů se tehdy podílel natolik, že vážně uvažoval o profesionální kariéře. „Proti ovšem byli rodiče a hlavně škola,“ vzpomíná Jiří Sova. Koncertování proto musel omezit a studijní povinnosti dohnat.

Ošetřovnu plnili vojáci s omrzlinami

Po absolvování vysoké školy začal pracovat v národním podniku Medika ve Vysokém Mýtě. Záhy však přišel povolávací rozkaz a pamětník musel nastoupit na zkrácenou vojenskou službu. Přijímačem prošel v Uherském Hradišti a po měsíci jej umístili na polikliniku v Písku, kde si týden užíval zcela volný režim.

Pak ale přišel šok v podobě nečekaného převelení do tankového pluku v Táboře, kde jej bez ohledu na vzdělání jmenovali velitelem muničního skladu. Tento útvar navíc pro aktuální ročník 1984 až 1985 vybrali jako „pluk – vyzyvatele“, což znamenalo tlak na vojenskou dokonalost každého jednotlivce, vyhnanou do nejabsurdnějších krajností.

Zoufalý pamětník rozesílal žádosti na všechny strany a nakonec se mu podařilo dosáhnout přeložení na snesitelné místo ošetřovatele, tedy zdravotní sestřičky u téhož útvaru. Vzpomíná zejména na zimní cvičení na Šumavě, kde ošetřovnu plnili vojáci s omrzlinami. Z důstojníků na pamětníka učinil kladný dojem velitel 3. praporu, pozdější náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý.

Národní podniky zachraňoval směnný obchod

Na podzim roku 1985 vrátil uniformu a znovu nastoupil v Medice ve Vysokém Mýtě. Také se oženil a v roce 1987 se mu narodila dcera Kristýnka. V podniku prožil závěr osmdesátých let a fungování nefungování socialistického hospodářství. Chod Mediky, stejně jako všech dalších továren, mělo zajišťovat centrální zásobování.

Praxe však byla taková, že mezi podniky probíhal čilý směnný obchod, bez kterého by se při výrobě neobešly. Medika měla kontakty po celém Československu, a pokud nutně potřebovala některé suroviny, mohla nabídnout třeba přednostní dodávky do lékáren příslušného města.

Svědkyni masakru na Národní třídě z podniku vykázali

Atmosféru v podniku změnily události po 17. listopadu. Zásah proti studentům na Národní třídě proběhl v pátek, hned v pondělí přijela do Vysokého Mýta skupina studentů z Prahy a snažila se kontaktovat zástupce SSM v místních podnicích. Jiří Sova byl v Medice jedním z členů výboru. Studentka, která do podniku přijela, kontaktovala proto jeho a srovnatelně starého kolegu. Stihla jen krátce předložit svědectví o zásahu bezpečnosti, postoji studentů a generální stávce, než do kanceláře dorazila předsedkyně Závodního výboru KSČ s ředitelem a studentku vykázali.

„Pak se konalo nějaké celozávodní setkání, byly tam proslovy, někdo řečnil a stál při tom na takové bedýnce a vypadal jako fotka Lenina, když kázal dělníkům,“ vzpomíná Jiří Sova. V Medice vznikl stávkový výbor, další postup konzultovali zejména s výborem ve vysokomýtské Karose a také se snažili navázat kontakt se vznikajícími pobočkami Občanského fóra ve větších městech.

Byl jedním z prvních zaměstnanců Občanského fóra

Jiří Sova do zaměstnání ve Vysokém Mýtě denně dojížděl z Hradce Králové, spontánně tedy plnil roli spojky a také se v královéhradeckém Občanském fóru sám angažoval. „To už bylo po generální stávce. Občanské fórum se postupně profesionalizovalo a já jsem se u toho pohyboval. Nejdřív jsem si vzal dovolenou, pak neplacené volno a nakonec jsem dal výpověď a stal se jedním z prvních placených zaměstnanců OF,“ vypráví Jiří Sova. Pořádal veřejná vystoupení a na některých sám promlouval.

„Asi jsem patřil k prvním zaměstnancům Občanského fóra,“ domnívá se. Více než dva roky působil jako manažer Občanského fóra a po jeho rozpadu Občanského hnutí. 

Jednání Václava Klause mu lidsky vadilo

Po štěpení původního Občanského fóra se přiklonil k Občanskému hnutí, vzpomíná, že se mu nelíbil populistický styl Občanské demokratické strany a způsob sebeprosazování Václava Klause. „Na sněmu Občanského fóra se stal charismatický Václav Klaus s drtivou převahou předsedou. Dělal jsem tehdy předsedu návrhové komise a četl jsem usnesení sněmu Občanského fóra. Usnesení tehdy bývala taková docela košatá a obsáhlá a rozhodovací proces v Občanském fóru byl hrozně těžkopádný,“ prohlašuje pamětník. „Četl jsem usnesení, metr za mnou stepoval Václav Klaus, aby pronesl závěrečný projev, a říkal: ‚Dělej, dělej, to jsou kecy, to jsou kecy.‘ Říkám mu: ‚Nezlobte se, pane předsedo, na tom se usnesl sněm, já to musím přečíst.‘ Ale zároveň, jaksi jsem si říkal, že Klaus je člověk, který teď dá všemu dynamiku, a všechno pojede. Na nějaké poradě jsem se mu dostal ještě blíž a zažil jsem jeho vyjednávací metody a něco jsem se o něm dozvěděl i od některých kolegů. Způsoby jednání Václava Klause mi lidsky vadily.“

Přestože sám nikdy nekandidoval, stal se vedoucím manažerské sítě Občanského fóra a pohyboval se ve vrcholných patrech celorepublikové politiky. Pracovně se setkával s mnoha známými tvářemi. „Třeba si pamatuju, jak Karel Kryl odmítl vystupovat s logem Občanského fóra,“ vzpomíná Jiří Sova. „A potřásl jsem si rukou se spoustou zahraničních státníků. S kým nikdy na podání ruky nedošlo, byl Václav Havel, což mne dodnes mrzí.“

Ve volbách v roce 1992 do tehdejší České národní rady utrpělo Občanské hnutí porážku a nedokázalo překročit pětiprocentní vstupní hranici, přestože mělo ve vládě dokonce několik svých ministrů. „ODS nás převálcovala jednoduchým sloganem,“ krčí rameny pamětník. Během následujících dvou let strana postupně rozpustila aparát a zanikla. Jiří Sova se vrátil k farmacii a angažoval se v komunální politice v Hradci Králové, nejprve ještě za Občanské hnutí a později za Hradecký demokratický klub.