Doc. RNDr. Marie Sovová , CSc.

„Druhé smutné bylo, když se odváželi Židé, kdy městský rozhlas oznámil, že v den D se v hodinu H mají dostavit na náměstí ti a ti. Za námi bydleli Metzlovi. Měli dceru Věru, hrozně hezkou holku, měla krásné černé vlnité vlasy. Měli takové malinkaté hokynářství, jak je mohlo uživit, nechápu. To vůbec nechápu. A kousek před námi dolů k potoku byla synagoga. Ale nebyl tam rabín, ale tento pan Metzl toho rabína zastával. Tak si vzpomínám, že jsme občas slýchávali ze synagogy různé zpěvy, měli bohoslužby nějaké. Ta Věra měla známost s hochem, kterýžto ovšem nebyl žid. Byl to normální křesťan a vlastně ten její tatínek by ji býval mohl zachránit, kdyby povolil sňatek s křesťanem. Ale on byl prostě, mohla bych říct bigotní nebo velice přesvědčený žid, a nedovolil jí to. Tak si pamatuju, zase je to obrázek, jak oni šli na to náměstí, kolem našeho domu, já jsem byla v prvém poschodí a dívala jsem se z okna, zavřeného. A všechna okna v ulici byla zavřená, všechny dveře byly zavřené, ta ulice byla úplně mrtvá, živáčka tam nebylo. A tyto tři postavy pomalu, černě oblečené, on s tím kloboukem, každý měl kufárek a pomalým krokem šli vstříc vlastně smrti, šli na to náměstí. Tam, myslím si, že byli odváženi auty, nevím přesně, a dopadlo to tak, jak to dopadlo. To byl smutný pohled.“