Milada Sovová

* 1933

  • „K nám od Chýnova přijížděla auta a koňáci s koňmi. U Beránků se usadili kuchaři na dvoře, na zahradě a tam jsme jim chodili škrábat brambory. Oni pořád vařili boršč. Měli jsme je ubytované i doma. Najednou přišli. Otevřeli se dveře a přišly k nám nějaké ty vysoké šarže, nějací důstojníci. Měli jsme je tam asi čtrnáct dní. Před námi byly louky, tekl tam potok. Vojáci s bryčkami se tam myli, koupali. V lese směrem na Chýnov si z kulatin stavěli postele na spaní. Dole a ještě nahoře. Měli jsme je doma čtrnáct dní a babička jim vařila, dávala jim jíst. Za to, že u nás byli, dali bratrovi takovou ohromnou štučku látky, aby si z toho ušil šaty a kabáty. Potom dostali nějaký rozkaz a odjeli pryč, prý na Prahu.“

  • „U nás mezi Turovcem a Planou byl kárný tábor. Bylo tam asi jedenáct dřevěných baráků. Navozili tam mladé lidi, kteří měli jít pracovat do Německa do továren, ale když odmítli nebo utekli, za trest je dávali do tohoto kárného tábora. Jezdili přes Turovec do Chejnova do kamenolomu, kde museli dělat ve vápence. Někteří pracovali v lese, kde káceli dřevo. Večer je zase vozili přes Turovec zpátky do tábora. My jako děti, co jsme bydleli v Turovci kousek od sebe, jsme nosili v kapsách chleba a jablka. Když jeli v tom autě do kárného tábora, viděli jsme, že šofér mrkal světlem, že jim můžeme hodit ten chleba. Házeli jsme jim ho a oni ho chytali. Byli mezi nimi ozbrojenci, ale když byli dobří, tak jen zakývali.“

  • „Šla jsem hodně brzy ráno do práce do kasáren, přešla jsem ke gymplu k Jordánu. Jel tam jeden tank za druhým až ke kasárnám. Přišla jsem tam a řekli mi, že tam nemůžu, že už je to plné vojsk, a abych šla domů. Vrátila jsem se tedy domů a vzbudila jsem manžela, aby šel rychle do kasáren, že jsou tady Sověti. Pak se nevrátil tři dny. Jen nechal vzkaz, abychom nevycházeli ven, ale abychom neměli strach, že oni v kasárnách musejí zůstat. Za pět dní se na nás přišel podívat a pak se tam zase vrátil. Sověti byli okolo i uvnitř, ale jinak se prý nic nedělo. Pak z Tábora odjeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Tábor, 22.01.2019

    (audio)
    duration: 51:59
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vězňům z pracovního tábora v Plané jsme házeli chleba

Milada Sovová, rozená Růžičková, se narodila 29. dubna 1933 v Turovci v jižních Čechách, kde žila s bratrem, rodiči a prarodiči v chalupě s malým hospodářstvím. V Turovci Milada prožila válku, vzpomíná na nedaleký kárný tábor v Plané nad Lužnicí a na vězně, kterým během jejich převozu na práci v kamenolomu jako děti házeli chleba. V roce 1945 se v místní hospodě U Beránků také dožili osvobození internovaní sirotci - takzvané svatobořické děti -, kteří během heydrichiády přišli o rodiče - odbojáře. V létě 1947 v době velkého sucha čtrnáctileté Miladě náhle zemřela maminka a rodinná situace jí neumožnila chodit dále do školy. V roce 1952 se provdala za vojáka z povolání Jana Sovu, vychovali spolu tři děti. Žili v Táboře, Milada pracovala v kasárnách jako kuchařka. Vzpomíná na rok 1968, kdy kasárna obsadila vojska Varšavské smlouvy. Žila rodinným životem, o politiku se nezajímala, ona ani její muž nebyli v KSČ. Listopad 1989 ale přivítala s radostí.