Jiří Sozanský

Praha byla vlastně takové kulturní ghetto a měla všechny výhody a nevýhody ghetta. Výhodou bylo,že se lidé vzájemně podporovali a opírali o sebe, nevýhodou bylo, že se rychle šířily negativní zprávy, které se braly jako fakt. Aa těch negativních bylo postupem času víc a víc a vlastně převažovaly. A utvrzovaly člověka v tom, že je u zdi, že nic nejde, nic nemůže. A ona to nebyla tak úplně pravda. Takže lidi dost často vzdávali duely s těma, kdo drželi moc, prostě proto, že si mysleli, že je to beznadějné. A já jsem se někdy do těch duelů pouštěl.

O Václavu Havlovi jsem se dozvěděl někdy začátkem 80. let. Já toho předtím moc nevěděl. Moc jsem toho o něm neznal, neznal jsem jeho hry z 60.let, šlo to po pravdě řečeno mimo mě. Ale potomjsem čas od času narazil na nějaké prohlášení, textové materiály, ten dopis Husákovi a tak dál. To namě udělalo obrovský dojem. Tak přes Pepíka Kordíka jsem se s ním setkal asi v roce 1984 nebo 85. Pozval jsem ho do ateliéru, on mi přinesl knížku podepsanou, já mu dal nějakou kresbu jako dárek. Tak jsme se seznámili a čas od času se potkávali.