The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Václav Špale (* 1950)

• narozen 18. března 1950 v Mladé Boleslavi

• absolvent Akademie výtvarných umění v Praze (1971–1977), ateliér prof. Františka Jiroudka

• v první polovině 80. let začal působit jako ilustrátor a restaurátor

• od 1987 se jako člen ústředního výboru Svazu českých výtvarných umělců podílel na demokratizačních snahách

• během revoluce byl členem kulturní komise Koordinačního centra Občanského fóra

• v letech 1992–2012 činný v S.V.U. Mánes, zastával mj. funkci jednatele

• roku 1995 spoluzaložil Sdružení Serpens, to pak oživilo prostor libeňské synagogy

• na počátku 90. let se začal věnovat scénografii

„Podle zažitého pohledu udělali sametovou revoluci studenti a herci, ale já bych chtěl upozornit na to, že velký podíl na ní měli výtvarníci,“ říká Václav Špale. „Hned po spontánním shromáždění výtvarníků, které se konalo v pondělí 20. listopadu, jsme zabrali všechny výstavní síně v Praze a provozovali je jako informační centra. Oproti divadlům měly galerie obrovskou výhodu, protože se v naprosté většině případů nacházely u chodníku a měly velká výkladní okna. Díky výtvarníkům a jejich kontaktům v tiskárnách také bylo možné ihned začít vyrábět plakáty profesionální úrovně. Totéž se odehrálo i v regionech, poněvadž podnik Dílo měl prodejní prostory v každém krajském městě,“ dodává.

Důvody rychlého zapojení výtvarníků do revolučního dění podle Václava Špale sahají do poloviny 80. let. Ač sám patřil spíše mezi tolerované autory, stal se v rámci svazových struktur aktérem demokratizačních změn. Jako pozitivní a aktivní člověk, pro kterého se svoboda pojí s odpovědností, se totiž vždy snažil spíš přispět ke změně a nápravě než jen protestovat. Toto pozitivní snažení pak neslo plody nejen za revoluce, ale i po ní – například v podobě oživené libeňské synagogy.

Byli jsme komunistická rodina, ale velmi netypická

Dětství Václava Špale bylo krásné a zároveň v mnohém zvláštní. „Žil jsem v komunistické rodině, rozhodně však ne podle dnešního zjednodušeného náhledu na to, kdo komunisté byli a jak se chovali. Můj otec, také Václav, představoval svého druhu zvláštní případ. Jako nedávný absolvent právnické fakulty a čekatel na soudcovské zkoušky u soudu v Mladé Boleslavi podepsal v březnu 1948 přihlášku do KSČ. Po třech letech, už jako soudce, byl jmenován přednostou soudu v Hořovicích, ale nebyl mu přidělen byt. Ačkoli otce později přeložili, po desetiletí nás pronásledovala bytová tíseň. Když roku 1957 přišla tzv. druhá vlna kádrového prověřování, otec si jako syn někdejšího okresního hejtmana musel sehnat místo skladníka. Po dvou letech se sice mohl vrátit k právnické činnosti, ale pouze jako advokát, a nesměl pracovat v Praze. Místo mu přidělili v Hlinsku, takže s námi v Praze byl jen v sobotu večer a v neděli. Za pražského jara podal žádost o rehabilitaci a mohl se vrátit k soudnictví. To pak možná přispělo k tomu, že jsem se napoprvé nedostal na akademii. Podle mne za všechna ta různá příkoří otec neměl ve straně být, ale zůstal v ní,“ popisuje Václav Špale.

Třebaže to rodiče často neměli jednoduché, snažili se na dané situaci vždy hledat něco příznivého. „To příznivé nacházeli hlavně v rodině. I když jsme měli málo peněz a bydleli v miniaturních bytech, naše soužití se mi tehdy zdálo téměř ideální. Křesťanskou víru rodiče opustili, řekl bych však, že v přístupu k životu křesťany zůstali. I já se snažím zaměřovat na pozitivní věci a nechci se spokojit jen s protestem, spíše přemýšlím, jak by se ta věc dala zlepšit. A stejně jako pro ně je i pro mě nejdůležitější moje rodina,“ zdůrazňuje pamětník.

Normalizace dosadila na rozhodující místa outsidery

Do dospělosti vstupoval Václav Špale v roce 1968. Zmar nadějí, který způsobila invaze, a potlačení osvobozené kultury sice nesl těžce, ale ne sám. Se svou pozdější manželkou Marií Strahovskou se seznámil na Střední odborné škola výtvarné v Praze, dnes známé jako Hollarka. V té době se také s rodiči názorově rozešel.

Po maturitě chtěl pokračovat na akademii, napoprvé jej však nepřijali. Naštěstí dostal potvrzení od profesora Františka Jiroudka, u kterého dělal zkoušky, že je studentem nultého ročníku a chodí na konzultace. Díky tomu nemusel na vojnu. Napodruhé již uspěl a jeho ročník byl možná vůbec první, jenž celé studium prodělal v plně „normalizovaných“ poměrech.

V kultuře tehdy nastaly velké personální změny. „Na rozhodujících místech se objevili pomstychtiví outsideři. Bylo to tragikomické, bizarní. Nejhorší outsideři nevydrželi dlouho, ale primitivnost a hloupost trvala dál,“ popisuje Václav Špale dobovou atmosféru.

O Františku Jiroudkovi, v jehož ateliéru se ocitl, říká: „Platil za výborného malíře, jeho výuka však byla specifická, obtížně komunikoval a nepředvídatelně střídal období přízně a nepřízně, a to i v mém případě. Patřil do toho pokus, abych musel opakovat diplomní práci.“

Tentýž František Jiroudek se Václavu Špale na začátku 80. let ozval s nabídkou aspirantury. Mladý otec rodiny tak získal stálý příjem na dobu tří let, aniž někomu něco slíbil nebo se k něčemu zavázal. Opakované návrhy na vstup do strany odmítal. Dodatečně však o svém rozhodnutí přijmout aspiranturu pochyboval. Ukázalo se totiž, že vznikla skupina tří aspirantů jako stafáž k jedné perspektivní, politicky prověřené „kádrové rezervě“.

Svobodu mi dávalo restaurování

Již na začátku osmdesátých let po narození první dcery neměla rodina dostatek peněz, na prodej obrazů se nedalo spolehnout a aspirantura po třech letech skončila. Václav Špale proto požádal o pomoc kolegy restaurátory. „Obrovské množství výtvarníků, zejména malířů a sochařů, kteří nebyli restaurátoři, aby se uživili, v té době restaurátorům pomáhalo. Potřebovali k tomu získat tzv. výjimku. To byl papír, který musela posvětit fondová restaurátorská komise a který držitele opravňoval k určitému typu restaurování. Výjimkářům byly i samostatně přidělovány některé práce, jež nechtěli dělat restaurátoři,“ vysvětluje pamětník.

Původně měl Václav Špale dělat výjimkáře jen dva roky, ale restaurování jej začalo bavit, práce mu šla rychle, a dokonce vymyslel nové pracovní postupy. „Restaurování bylo navíc dobře placené. Tehdy stačilo intenzivně pracovat dva měsíce a měl jsem na zbytek roku – ačkoli jen na velmi skrovné živobytí – vyděláno. Díky tomu jsem se mohl dál věnovat vlastní tvorbě,“ doplňuje.

Mezi literaturou oficiální a trpěnou

Zároveň s restaurováním se Václavu Špale splnil odvěký sen: ilustrování knížek. Na začátku 80. let donesl své ilustrace do nakladatelství Československý spisovatel, seznámil se s výtvarnou redakcí a rovnou odešel se zakázkou na výbornou knihu. Do revoluce mu pak vyšly čtyři desítky titulů pro nakladatelství Československý spisovatel, Mladá fronta, Odeon, Lidové nakladatelství, Albatros aj.

Se zvláštní láskou vzpomíná hlavně na Hrabalův povídkový výbor Hovory lidí. „Klíčová námětová oblast je pro mě Karlín 50. a 60. let, a proto mi je také velice blízký Bohumil Hrabal. V roce 1983 jsem se odvážil zanést mu ke Zlatému tygrovi ilustrace k jeho prózám. Obrázky si prohlédl a hned napsal vedoucímu redakce Československého spisovatele, aby mi zadal připravovanou knihu. Ta vyšla v roce 1984 a Hrabal byl ilustracemi nadšen.“

Podle svědectví Václava Špale se mezi výtvarnými redaktory našlo mnoho skvělých a odvážných lidí. „Snažili se propašovat problematické tituly nebo je na truc navrhovali opakovaně. Pomáhali také začínajícím autorům. Přátelství s nimi představovalo jednu z věcí, které mi dávaly sílu obdobím normalizace projít, protože emigrace pro mě a pro manželku nepřicházela v úvahu.“

Přátelství s jedním redaktorem přivedlo Václava Špale k tomu, že začal dodávat ilustrace také Literárnímu měsíčníku. „Tento časopis uveřejňoval protežované normalizační autory. V redakci však seděla řada dobrých lidí, kteří se snažili vydávat alespoň část věcí, za něž by se nemuseli stydět. Zavedli například apendix věnovaný mladým autorům, ilustrovaný mladými ilustrátory. Tuto spolupráci jsem mohl odmítnout, ale přijal jsem s ohledem na přítele a také na snahu výtvarných redaktorů dělat i knihy protežovaných autorů aspoň tak, aby byly po výtvarné stránce hezké. I tím se snažili tu blbou dobu trochu vylepšit.“

Demokratizace svazových struktur

Kombinace dvou nepravidelných příjmů dala Václavu Špale alespoň nějaké finanční zázemí a tím i určitou svobodu. Razítko ve fondové legitimaci ho opravňovalo k tomu, že se mohl živit jako svobodný umělec. „Členství v Českém fondu výtvarných umělců mě k ničemu nezavazovalo, naopak mi umožňovalo například nakupovat výtvarný materiál v tzv. rozdělovně. Do fondu jsem byl přijat jako absolvent Akademie výtvarných umění automaticky, nikdo ode mě nic nechtěl.“

Oproti tomu do Svazu českých výtvarných umělců se Václav Špale dostal až v roce 1986. O členství, jež mu coby nestraníkovi ostatně neposkytovalo mnoho výhod, nežádal. V následujícím roce obdržel jako host pozvánku na IV. sjezd svazu a na místě zjistil, že je veden mezi kandidáty do ústředního výboru. „Své jméno na kandidátní listině jsem poprvé viděl až tam a měl jsem několik minut na to, abych kandidaturu odmítl. Nakonec jsem to neudělal a Ivan Bukovský i další mne podpořili v tom, abych ve funkci zůstal. Zpětně si myslím, že výběr mé osoby byl promyšlený, protože jsem byl znám tím, že nejsem žádný radikál a jsem schopen vést debatu i s tím, s kým zásadně nesouhlasím.“

Spolu s Václavem Špale byl zvolen také Michal Vitanovský. Své názorové i věkové blízkosti využili k tomu, že spolu s dalšími kamarády začali uvažovat, jak svaz otevřít mladým výtvarníkům a demokratizovat. Snahu o progresivní změny podpořili někteří starší umělci a ze společné iniciativy vzniklo roku 1987 v prostorách domu U Řečických pokračování někdejší Galerie mladých. „Nová galerie byla úplně ve správě aktivu mladých. Výstavy si dělali sami za peníze svazu a došlo to tak daleko, že nikdo jiný než mladí umělci od galerie ani neměl klíče.“

O rok později se ve výstavních prostorách dnešního Výstaviště konal Salón pražských výtvarných umělců. „Byla to zásadní, unikátní, ale dnes nepřipomínaná událost. Autoři byli seřazeni podle abecedy a každý měl stejnou výstavní plochu. Tento přístup svedl dohromady nomenklaturní kádry s disidenty a odmítnutými či neoficiálními výtvarníky a podal ucelený pohled na výtvarnou scénu. Všichni to museli snést, nikdo neměl právo někoho vyřadit.“

V té době nabraly demokratizační snahy ve svazu spád a Václav Špale spolu s dalšími členy, kteří sdíleli jeho pohled, usiloval mimo jiné o to, aby svaz nabral všechny výtvarníky, zejména ty vyloučené. „Dali jsme si to za úkol s Arnoštem Paderlíkem a do listopadu 1989 se nám to – s výjimkou asi osmi největších odpůrců režimu – podařilo.“

K sametové revoluci významně přispěli výtvarníci

Změny, které ve výtvarnických strukturách probíhaly přibližně od poloviny 80. let, se ukázaly zvlášť důležité po potlačení demonstrace na Národní třídě. Výtvarníci se dokázali přes víkend zmobilizovat a již v pondělí 20. listopadu se konalo v Mánesu shromáždění, na něž dorazilo odhadem přes tisíc lidí. Kolem desáté hodiny dopoledne vzniklo Občanské fórum výtvarníků, které mělo hned k dispozici celou budovu a zakrátko také veškeré další výstavní prostory v Praze i mimo Prahu. „Okamžitě začala práce: vybírání peněz na studenty, tištění plakátů… To všechno se rozjelo úplně neuvěřitelným tempem ten první den.“

Václav Špale se pak stal členem kulturní komise Koordinačního centra Občanského fóra, a tím také hybatelem radikální změny. „Nejsem přitom povahou revolucionář. Revoluční postupy se mi zajídaly, protože aktéři revoluce měli najednou obrovskou moc a některé kroky jsem vnímal jako nedemokratické.“ Možná překvapivě mezi takové momenty patřilo projednávání kandidatury Václava Havla na prezidenta.

„Revoluce byla nepřipravená,“ hodnotí pamětník s odstupem více než třiceti let. „Připraveni na ni byli lidé, kteří přišli z Prognostického ústavu. Kromě nich tam byli úplní amatéři nebo radikálové, kteří věci zjednodušovali a kvůli tomu si nechali vyrazit kormidlo z ruky. Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že aby se něco skutečně změnilo, museli by se změnit lidé. Ale povahy a způsob jednání lidí se nezmění.“

Některé věci se Václav Špale snažil pozitivně ovlivňovat dál, avšak už ne z mocenské pozice, kterou záměrně opustil, ale spíše jako aktivista.

S.V.U. Mánes se obnovit podařilo, ale nová sdružení se ukázala životaschopnější

Záhy přišla další výzva: v roce 1992 byl Václav Špale osloven, aby pomohl s obnovením Spolku výtvarných umělců Mánes. Přijal, stal se členem výboru, pak jednatelem a kurátorem či spoluautorem některých projektů. Hlavním úkolem spolku bylo dosáhnout navrácení spolkové budovy. Rozpoutal se však vleklý soudní spor, na jehož konci zůstal S.V.U. Mánes bez budovy. Postupně také umírali původní členové, kteří měli přirozenou autoritu, a to spolek oslabilo. Pak se do jeho čela dostalo nové vedení a spolek nabral jiný kurz, ale již bez Václava Špale. Toho v roce 2012 nové vedení navrhlo k vyloučení, a tak sám spolek opustil.

Naopak příběh s dobrým koncem nabízí oživení a zprovoznění libeňské synagogy. V roce 1995 stál Václava Špale u zrodu Sdružení Serpens. To získalo opuštěný objekt do pronájmu a vytvořilo z něj výjimečný kulturní prostor, jenž od té doby láká přední české i zahraniční divadelníky, hudebníky a výtvarníky.

Přes synagogu a spolupráci s režisérem Ivem Krobotem se Václav Špale dostal k novému oboru, jímž byla scénografie. Z řady projektů, na kterých se podílel, zmiňme alespoň dva zásadní: inscenace Divadla Husa na provázku Babička s Jiřím Pechou v titulní roli a multimediální sedmihodinové představení Archa.

Svoboda a integrita nade vše

Jak se Václav Špale cítí v současných poměrech? „V demokratickém zřízení jako takovém výborně, ale v současném způsobu aplikování demokracie hloupě. Jenže úplně nesvobodně jsem se necítil nikdy. Právě vidina svobody rozhodla, že jsem se hlásil na akademii i ve zlé době. Měl jsem totiž možnost takto získat statut člověka na volné noze a žít třeba i v chudobě, ale udržet si svobodu volby a tvorby i disponování se svým časem. Byl jsem nezávislý na jedné instituci nebo na jednotlivcích, vždy jsem měl kam jít a jak se uživit. Tvůrčí svobodu si držím dodnes. Na objednávku nebo pro kšeft nemaluji, svou volnou tvorbu nenabízím, galeristu ani kurátora nemám. Za honorář dělám ilustrace a scénografii, jako jistotu mám restaurování. Souvisí to všechno s tím, že jsem vždy usiloval o integritu vlastních postojů.“