Pravoslav Špoula

„Jel jsem do Frankfurtu na konzulát a říkám: ‚Promiňte, já jsem bývalý uprchlík. Můžete mi dát povolení na osmačtyřicet hodin navštívit pohřeb matky?‘ ‚To se musíme optat. Přijďte zítra.‘ Přišel jsem a oni: ‚Ne, vy jste v Čechách nežádoucí osoba.‘ Já říkám: ‚Za co? Já jsem tam nebyl odsouzenej. Vy jste tady lumpové, s váma to tady špatně dopadne.‘ A za dva roky to s něma tak dopadlo. To jsem se poprvé tak rozčílil, že kdyby mě nevyvedli němečtí policajti, tak by se s něma něco stalo a mě by Němci bývali zavřeli třeba na pět let. Když už ani na pohřeb vás nepustěj...“

„Střílelo se tam. Byli jsme v příkopě u Komořan, kde jsou ty zdi. Poručík říká, že musíme dopředu. Tak jsme tam šli a najednou jsme byli obklopeni. Esesáci si dávali větvičky za helmy, plazili se – a my jsme byli takových pár smrkáčů, kteří chtěli bojovat. Tak jsme padli do zajetí. K večeru říkal velitel, kdo dá vědět veliteli Šebestíkovi, který táhnul z druhé strany chránit most přes Vltavu, že jsme tady. Já jsem řekl, že se pokusím. ‚Vždyť tě zastřelej.‘ Řekl jsem: ‚Já se pokusím utýct tady tou škarpou.‘ Tak jsem utekl. Byl jsem mladej a oni tam zůstali a potom je za dva dny všechny postříleli.“

„Mě totiž zachránil jeden člověk. Dnes už je mrtvý. Potom, co jsem byl v Železné Rudě, tak byl zástupce komandanta. To už tam byl nějakej Šisl. Tenkrát jsem tam přijel ještě s jedním člověkem. Ho a ještě dva lidi jsem chtěl dostat přes hranice. Jeden byl drogista a měl tam dvě ženy a děti a plakal, že... Řekl jsem, že pomůžu. Pomohl jsem mu a potom přišel další a s ním mě chytli. Zástupce říkal: ‚Jen aby tě nedostali do ruky tajní. Já řeknu, že jsi nemocnej. Sepíšeme protokol, že jsi chtěl přes hranice, protože se cítíš nemocnej a v cizině by tě vyléčili.‘ Tak mně pomohl, že mě estébáci nedostali do ruky, že mě rovnou eskortovali na Kladno.“