Pravoslav Špoula

„Přišel tam jeden člověk, který mluvil česky, a říká: ‚Co jste udělal v Česku? Vás hledají i přes rádio. Vy jste někoho zabil?‘ Mě tady hledali přes rádio vždycky ráno po osmé hodině. Koukal jsem na něho jak jelen. ‚Ne, já akorát nenávidím, aby mně někdo poroučel, co mám dělat.‘ On říkal: ‚Jste politický? Byl jste zavřený?‘ ‚Byl jsem na Kladně, na Dole Zápotocký, ale z lágru jsem utekl. Já na nikoho dělat nebudu. Měli mě zastřelit a měl jsem pokoj. Oni mě nezastřelili.‘“

„Střílelo se tam. Byli jsme v příkopě u Komořan, kde jsou ty zdi. Poručík říká, že musíme dopředu. Tak jsme tam šli a najednou jsme byli obklopeni. Esesáci si dávali větvičky za helmy, plazili se – a my jsme byli takových pár smrkáčů, kteří chtěli bojovat. Tak jsme padli do zajetí. K večeru říkal velitel, kdo dá vědět veliteli Šebestíkovi, který táhnul z druhé strany chránit most přes Vltavu, že jsme tady. Já jsem řekl, že se pokusím. ‚Vždyť tě zastřelej.‘ Řekl jsem: ‚Já se pokusím utýct tady tou škarpou.‘ Tak jsem utekl. Byl jsem mladej a oni tam zůstali a potom je za dva dny všechny postříleli.“

„Mě totiž zachránil jeden člověk. Dnes už je mrtvý. Potom, co jsem byl v Železné Rudě, tak byl zástupce komandanta. To už tam byl nějakej Šisl. Tenkrát jsem tam přijel ještě s jedním člověkem. Ho a ještě dva lidi jsem chtěl dostat přes hranice. Jeden byl drogista a měl tam dvě ženy a děti a plakal, že... Řekl jsem, že pomůžu. Pomohl jsem mu a potom přišel další a s ním mě chytli. Zástupce říkal: ‚Jen aby tě nedostali do ruky tajní. Já řeknu, že jsi nemocnej. Sepíšeme protokol, že jsi chtěl přes hranice, protože se cítíš nemocnej a v cizině by tě vyléčili.‘ Tak mně pomohl, že mě estébáci nedostali do ruky, že mě rovnou eskortovali na Kladno.“