„Odvezli mě téměř v noci. Byla to přecpaná cela. Po sobě tam šlapali. Mimino tam řvalo a teď ten zápach. V té transportní cele jsem nespala a potom nás postavili na rampu a vyvolávali. Já jsem si napřed neuvědomila, když volali: Kófan Stanislaus. A to bylo Kavan Stanislava. Až to podruhé nebo potřetí volali, tak jsem se přihlásila. Naložili mě do antonu, kde nás bylo více. A teď se jezdilo po Vídni, rozváželi nás do jednotlivých věznic. Vídeň už předtím byla bombardovaná, tak to dláždění bylo všelijaký a hrkalo to. Byla jsem bez snídaně a bylo mně zle. Málem jsem omdlela. Přišla jsem poslední na řadu. Když mě zavezli do třetího okresu, do Rüdengasse, kde byl Jugendhaftanstalt. To bylo speciální vězení pro mladistvé. Odvezli mě do cely a já jsem ředitelce té věznice říkala: ,Prosím Vás, jídlo.‘ – ,Už nic nezůstalo.‘ Tak jsem byla celý den bez jídla. Byla jsem polomrtvá. Napřed jsem byla v cizinecké cele pro cizinky a pak to sloučili, protože některé byly propuštěné. Ale když se stále více bombardovalo, tak už další přírůstky nebyly a obě dvě cely sloučili, německou i tu cizineckou.“
„Bombardování bylo stále častější. Bylo to strašný. Zakukala kukačka, to znamenalo, že se blíží letecké svazy. To byly americké létající pevnosti. Zavedli nás dolů do sklepa. Ale Němky do sklepa, kdežto cizinky byly pod schodištěm. Za chvíli bylo slyšet hučení, které se pak změnilo v takové burácení, a strašně do toho štěkal flak protileteckého dělostřelectva. A když flak zmlknul, to byl nejhorší okamžik, protože to znamenalo, že obsluha se ukryla do krytu a byli nad hlavama. A pak bylo slyšet dunění bomb a někdy bylo slyšet, jak se sypou cihly, stavební materiál, jak to máme nad hlavama. Pak to zas utichlo. Ovšem oni se vrátili. A za chvíli to začalo bzučet a pak dunět a pak burácet to bombardování.“
„Byli tam hlavně italští zajatci badogliovci. Byli hrozně hladoví. Když to šlo, tak jsme jim podstrkávali jídlo. Rusové tam v táboře nebyli, ti byli zřejmě zvlášť v nejhorších podmínkách. Pak tam byla skupinka anglických a skotských válečných zajatců. Tak ti se pohybovali v rámci stavební firmy, která pracovala na nádvoří nebo v těch halách. Jak se dověděli, že umím dost slušně francouzsky a trochu anglicky, tak jeden Skot mi poslal strašně zajímavý dopis, tak jsem na to odpověděla a hoši elektrikáři, co s nimi byli ve styku, to zprostředkovávali. Ovšem já jsem pošetile vzala jeden ten dopis do Olomouce ukázat rodičům. A když jsme se vraceli, tak jsem ten dopis doma zapomněla. To přišlo gestapo zatknout mého otce a vytáhli ho ze zásuvky. Byla to taková souhra smůly. Našli dva dopisy, takže mě zatkli: Kde jsem se seznámila s válečným zajatcem? Já jsem na to říkala: ,Vždyť já jsem je neznala.‘ Takhle jsem se to snažila zbagatelizovat. A nic mně nepomohlo. Snažila jsem se hlavně bránit ty kluky elektrikáře, kteří to nosili.“
„Já jsem ten stupidní režim velmi těžce nesla. Víte, co my jsme ve školství museli snést za stupidity? Nebo volby za totáče. Tady je urna, tady jednotná kandidátka, hoď to tam. Nějaká plenta nebo svobodné rozhodování... My pedagogové jsme študákům museli vykládat, jaká je to vymoženost, ty socialistické volby. Nebo jsme je museli nahánět do průvodu na prvního máje. To se ví, že se tomu zdravě bránili. A my jsme museli hlásit, že jsme tam ty študáky v průvodu měli. Tak jsem sebrala pomocné vědecké síly, který u nás jako študáci pracovali: ,Poslyšte, ať jste v tom průvodu. Já musím hlásit, kdo tam bude, tak ať nahlásím, že jsem tam studenty měla.‘ Ta moje pomocná vědecká síla šla kvůli mně. Museli jsme se dostavit na shromaždiště: ,Tady máte mávátka a před tribunou ať máváte a voláte hurá!‘ To tam byli univerzitní docenti, profesoři.“
„My jsme dostali telegram, který šel pět dní, že Antonín Kavan leží v karanténní stanici v Roudnici nad Labem se skvrnitým tyfem. Tehdy normální železnice nejezdily. Tehdy byly zničený tratě, mosty, vozový park. My jsme s matkou využily příležitosti, protože ředitelství drah odtud vypravilo autobus do Terezína, tak jsme s matkou jely do Roudnice nad Labem, kde jsme se obrátily na Mezinárodní červený kříž a tam jsme se dověděly, že v noci Antonín Kavan zemřel na skvrnitý tyfus. To byla strašná rána.“
„Já jsem slyšela: ,Hoří synagoga!‘ Tak jsem se tam šla podívat. Valil se z ní strašný kouř a kolem byly hlídky. Zajímavý bylo, že to byli čeští fašisti, kteří hlídali, aby se hasiči nedostali k hašení. Dokonce jsem tam viděla jednoho hocha, který chodil do slovanského gymnázia a předtím byl dokonce skaut. Takže synagoga hořela, protože se nemohla hasit.“
Doc. JUDr. Stanislava Šprincová, CSc., rodným příjmením Kavanová, se narodila v roce 1924 v Olomouci. Její otec Antonín Kavan byl jako člen městského zastupitelstva krátce po okupaci v roce 1939 zatčen a pět měsíců vězněn. V roce 1944 ho gestapo znovu zatklo a odvezlo do terezínské Malé pevnosti. Krátce po osvobození zemřel na skvrnitý tyfus v karanténní stanici v Roudnici nad Labem. Stanislava Šprincová musela těsně před maturitou v roce 1943 nastoupit na nucené nasazení. V Králíkách ji v roce 1944 za nezávaznou korespondenci se skotským zajatcem zatkli a uvěznili ve věznici pro mladistvé ve Vídni, kde zažila poslední měsíce války spojené s bombardováním této metropole. Po válce se provdala za Zdeňka Šprince, který měl velkou zásluhu na opětovném zřízení olomoucké univerzity, v čemž mu usilovně pomáhala i jeho žena Stanislava Šprincová. Ta po studiích práv v Brně a studiu ekonomické geografie v Praze od roku 1959 přednášela na katedře geografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se věnovala socioekonomické geografii. Dnes žije stále v Olomouci.
