The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Šprincová (* 1924  †︎ 2014)

• narozena v roce 1924 v Olomouci

• otec Antonín Kavan legionář v Rusku

• vypálení synagogy v Olomouci

• Antonín Kavan v zastupitelstvu města Olomouce

• Antonín Kavan vězněn po letákové akci

• Antonín Kavan v Malé pevnosti Terezín

• Antonín Kavan zemřel na skvrnitý tyfus v Roudnici nad Labem

• nucené nasazení v Králíkách

• vězení pro mladistvé ve Vídni

• manžel Zdeněk Šprinc

• opětovné zřízení Univerzity Palackého v Olomouci

• docentka Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

• socioekonomická geografie

• v současnosti Olomouc

Stanislava ŠPRINCOVÁ

Otec říkal, že v boji padne, že takové štěstí jako v legiích mít nebude

Doc. JUDr. Stanislava Šprincová, CSc., rodným příjmením Kavanová, se narodila v roce 1924 v Olomouci. Její otec Antonín Kavan byl jako člen městského zastupitelstva krátce po okupaci v roce 1939 zatčen a pět měsíců vězněn. V roce 1944 ho gestapo znovu zatklo a odvezlo do terezínské Malé pevnosti. Krátce po osvobození zemřel na skvrnitý tyfus v karanténní stanici v Roudnici nad Labem. Stanislava Šprincová musela těsně před maturitou v roce 1943 nastoupit na nucené nasazení. V Králíkách ji v roce 1944 za nezávaznou korespondenci se skotským zajatcem zatkli a uvěznili ve věznici pro mladistvé ve Vídni, kde zažila poslední měsíce války spojené s bombardováním této metropole. Po válce se provdala za Zdeňka Šprince, který měl velkou zásluhu na opětovném zřízení olomoucké univerzity, v čemž mu usilovně pomáhala i jeho budoucí žena Stanislava Šprincová.

Rodina

Rodiče Stanislavy Šprincové pochází z různých, ale přitom podobných poměrů. Otec se narodil ve Vídni, kde pracoval dědeček pamětnice jako strojník. Když prý ale dědeček zjistil, že jeho děti ve vídeňských školách zapomínají mluvit česky, vrátil se i s rodinou zpět do Prostějova. Matka Libuše Klimešová byla dcerou vlasteneckého učitele Josefa Klimeše, který učil v českých vesnických školách na Zábřežsku a vydal několik vlastivědných publikací.

Otec musel hned po maturitě na prostějovské reálce narukovat v roce 1916 do rakousko-uherské armády a odejít na východní frontu. Po zajetí vstoupil do československých legií a prošel s nimi celou anabází na Transsibiřské magistrále a domů se vrátil přes Vladivostok až v roce 1921. Po návratu pracoval v revizním oddělení olomouckého magistrátu a později se dokonce stal členem městského zastupitelstva. Na magistrátu města pracovala i matka a oba zpívali ve sboru Žerotín, kde se také seznámili.„Otec se brzy stal členem sociální demokracie, protože tam bylo dědictví po dědečkovi. Byli taková pokroková rodina a děda se ve Vídni účastnil dělnického hnutí. Otec byl velmi vzdělaný člověk. Stále se vzdělával, nechodil do hospody. Chodil zpívat do mužského pěveckého sboru,“ vzpomíná Stanislava Šprincová na otce, který jako voják v záloze s velkým napětím sledoval politické dění v Evropě vyostřené na konci třicátých let německou nacionální politikou. „Když se otec vrátil z legií, stal se nadporučíkem v záloze. Jezdil na cvičiště do Nového Světa, jezdil na koni. Později byl povýšen na kapitána v záloze. Nechal si ušít uniformu, protože počítal s tím, že bude bojovat proti Hitlerovi, proti hnědému nebezpečí, jak říkal. A taky úplně prorocky říkal, že v tom boji padne, že takové štěstí jako v legiích mít nebude. Opravdu plánovitě se chystal, že bude válka.“

Otec také při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 okamžitě narukoval ke svému pluku, se kterým byl poslán do Dubicka. Dubicko bylo českou vesnicí na Zábřežsku, která se tenkrát nacházela v pohraniční oblasti obydlené převážně Němci. Krátce po mobilizaci ale přišel mnichovský diktát a pohraničí obsadila německá vojska a českoslovenští vojáci ho museli bez boje opustit. Stejný osud mělo i Dubicko. „Otec byl při mobilizaci v Dubicku, kde byl na penzi dědeček Klimeš, a obyvatelé Dubicka vojákům velice fandili. Rádi je tam viděli, a když došlo k okupaci, tak ti obyvatelé říkali: ,Kapitán Kavan přijede na koni a osvobodí nás.‘ Můj otec tam byl takovou legendární postavou,“ vypráví docentka Šprincová.

Válka je těžce postihla

Ani ne po roce byly 15. března 1939 vojsky wehrmachtu obsazeny celé Čechy a Morava. „Normálně obsadili město, radnici. Mého otce vyhodili z radnice a obsadili všechnu správu. Byli jsme okupovaní,“ vzpomíná paní Stanislava. Ještě té noci čeští fašisté s nacisty vypálili židovskou synagogu v Olomouci. Stanislava Šprincová měla v dětství židovskou kamarádku Editu Munkovou, jejíž děda bydlel v rabínském domě u synagogy, kterou tak pamětnice v dětství několikrát navštívila. Dodnes má v paměti její vypálení, jehož byla svědkem: „Já jsem slyšela: ,Hoří synagoga!‘ Tak jsem se tam šla podívat. Valil se z ní strašný kouř a kolem byly hlídky. Zajímavý bylo, že to byli čeští fašisti, kteří hlídali, aby se hasiči nedostali k hašení. Dokonce jsem tam viděla jednoho hocha, který chodil do slovanského gymnázia a předtím byl dokonce skaut. Takže synagoga hořela, protože se nemohla hasit.“ Trosky synagogy pak byly až do roku 1941 postupně odklízeny a místo bylo později upraveno na park. Kamarádku z dětství Editu Munkovou (provdanou Šťastnou) čekal stejně jako celou rodinu pobyt v koncentračních táborech. Edita Munková nakonec jako jediná z rodiny válku přežila a později řadu let zastávala funkci předsedkyně Židovské obce Olomouc.

Už na podzim roku 1939 byl otec zatčen gestapem. Pamětnice vzpomíná, že to bylo v rámci tzv. letákové akce, kterou odboj vyzýval k manifestacím proti válce, za mír a svobodu. Došlo k několika vystoupením a při jednom z nich byli v Praze smrtelně postřeleni dělník Václav Sedláček a student Jan Opletal. Gestapo potom pozatýkalo stovky lidí a mezi nimi i otce pamětnice Antonína Kavana. V garnizonním vězení v Olomouci a ve věznici na Mírově pak strávil pět měsíců, než byl propuštěn domů. Po propuštění otec raději odešel z Olomouce do Kunovic, kde nastoupil u známých jako účetní v zelinářství. V Kunovicích se otec prý opět zapojil do odboje. Jaký to byl druh odboje, však dodnes Stanislava Šprincová neví, protože otec to úzkostlivě tajil.„Nemluvil o tom. Nic jsme nevěděli. Dokonce když nastupoval do Kunovic, tak maminka ho prosila: ,Prosím tě, Toňo, už žádný odboj. Máš rodinu.‘ Tatínek jí to svatosvatě slíbil, ale nedodržel. Mnoho let po válce mi kulturní referend z KNV v Olomouci pan Hrabovský sdělil, že byl s mým otcem členem sociálně demokratické odbojové skupiny v Kunovicích.“

V té době navštěvovala Stanislava Šprincová Slovanské gymnázium v Olomouci. Těsně před maturitou byl celý její školní ročník (1924) poslán na nucené nasazení. Díky známostem rodičů umístili pamětnici zpočátku na olomoucké nádraží, kde skládala zboží podléhající rychlé zkáze. Německý vedoucí si dodělával měšťanku a vybral si Stanislavu do kanceláře, aby ho doučovala algebru. „Ostatní jezdili na nástupišti s rudlema a já jsem seděla v kanceláři.“ Za nějaký čas byla ale poslána do pohraničního německého městečka Králíky, tehdy Grulich, kde se v továrně Famo–Werke vyráběly součástky pro vojenská letadla a kde Stanislava Šprincová pracovala u soustruhu. V továrně bylo nuceně nasazeno několik mladých mužů a osm dívek, které bydlely v hostinci. „Bylo tam nahnaných asi čtyři sta kluků z čtyřiadvacátého ročníku. Ředitel když nadával, tak křičel,že ti dvacetiletí všiváci mi tam dělají peklo. Bylo nás tam jenom osm dívek. Všichni kluci byli z Pardubicka a Brna.“ Kromě nuceně nasazených a normálních zaměstnanců v továrně pracovali i vězni z koncentračních táborů a váleční zajatci. Stanislava Šprincová uměla anglicky i francouzsky, a tak si s jedním skotským zajatcem začala nezávazně dopisovat. Nakonec kvůli pár dopisům skončila ve vězení. Takto na to vzpomíná: „Byli tam hlavně italští zajatci badogliovci. Byli hrozně hladoví. Když to šlo, tak jsme jim podstrkávali jídlo. Rusové tam v táboře nebyli, ti byli zřejmě zvlášť v nejhorších podmínkách. Pak tam byla skupinka anglických a skotských válečných zajatců. Tak ti se pohybovali v rámci stavební firmy, která pracovala na nádvoří nebo v halách. Jak se dověděli,že umím dost slušně francouzsky a trochu anglicky, tak jeden Skot mi poslal strašně zajímavý dopis, tak jsem na to odpověděla a hoši elektrikáři, co s nimi byli ve styku, to zprostředkovávali. Ovšem já jsem pošetile vzala jeden ten dopis do Olomouce ukázat rodičům. A když jsme se vraceli, tak jsem ten dopis doma zapomněla. Jak přišlo gestapo zatknout mého otce, tak ho vytáhli ze zásuvky. Byla to taková souhra smůly. Našli ten dopis, takže mě zatkli: Kde jsem se seznámila s válečným zajatcem? Já jsem na to říkala: ,Vždyť já jsem je neznala.‘ Takhle jsem se to snažila zbagatelizovat. Nic mně nepomohlo. Snažila jsem se hlavně bránit ty kluky elektrikáře, kteří dopisy předávali.“

Jak se již pamětnice zmínila, těsně před ní byl v polovině roku 1944 zatčen její otec. „Tenkrát provedli nacisté takovou celostátní akci, protože se chystalo Slovenské národní povstání a oni to věděli a brali rukojmí. Vzali bývalé členy městského zastupitelstva, a tak byl otec zatčen a vězněn. Nejprve v Kounicových kolejích v Brně a pak byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně. S ním tam byli vězněni i další čtyři členové olomouckého zastupitelstva.“

Zatímco otec byl v Malé pevnosti v Terezíně, Stanislava Šprincová měla soud v Lanškrouně a 4. listopadu 1944 byla odsouzena na jedenáct měsíců pro zakázané kontakty s cizími válečnými zajatci. Po soudu byla poslána do věznice pro mladistvé ve Vídni. Takto vzpomíná na příjezd do rakouské metropole. „Odvezli mě téměř v noci. Byla to přecpaná cela a lidé tam po sobě šlapali. Mimino tamřvalo a teď ten zápach. V té transportní cele jsem nespala a potom nás postavili na rampu a vyvolávali. Já jsem si napřed neuvědomila, když volali: Kófan Stanislaus. A to bylo Kavan Stanislava. Až to podruhé nebo potřetí volali, tak jsem se přihlásila. Naložili mě do antonu, kde nás bylo více. A teď se jezdilo po Vídni, rozváželi nás do jednotlivých věznic. Vídeň už předtím byla bombardovaná, tak to dláždění bylo všelijaký a hrkalo to. Byla jsem bez snídaně a bylo mně zle. Málem jsem omdlela. Přišla jsem poslední na řadu. Když mě zavezli do třetího okresu, do Rüdengasse, kde byl Jugendhaftanstalt. To bylo speciální vězení pro mladistvé. Odvezli mě do cely a já jsem ředitelce té věznice říkala: ,Prosím Vás, jídlo.‘ – ,Už nic nezůstalo.‘ Tak jsem byla celý den bez jídla. Byla jsem polomrtvá. Napřed jsem byla v cizinecké cele pro cizinky a pak to sloučili, protože některé vězeňkyně byly propuštěné, ale jak se stále více bombardovalo, tak už další přírůstky nebyly a obě dvě cely sloučili, německou i cizineckou.“

Ve vězení strávila několik měsíců. Blížil se konec války, Němci prohrávali na všech frontách a Vídeň byla neustále bombardována spojeneckými letadly a noční záblesky signalizovali blížící se frontu. Takto paní Šprincové zůstaly v paměti nálety na Vídeň: „Bombardování bylo stále častější. Bylo to strašný. Zakukala kukačka, to znamenalo, že se blíží letecké svazy. To byly americké létající pevnosti. Zavedli nás dolů do sklepa. Ale Němky do sklepa, kdežto cizinky byly pod schodištěm. Za chvíli bylo slyšet hučení, které se pak změnilo v takové burácení, a strašně do toho štěkal flak protileteckého dělostřelectva. A když flak zmlknul, to byl nejhorší okamžik, protože to znamenalo, že obsluha se ukryla do krytu a byli nad hlavama. Pak bylo slyšet dunění bomb a někdy bylo slyšet, jak se sypou cihly, stavební materiál, jak to máme nad hlavama. Pak to zas utichlo. Ovšem oni se vrátili. A za chvíli to začalo bzučet a pak dunět a pak burácet to bombardování.“

V březnu 1945 zažádala matka o zkrácení dceřina trestu. Kupodivu jí bylo vyhověno a Stanislava Šprincová byla ze dne na den propuštěna. „To byla jako sprcha shora,“ vzpomíná. Ani cesta domů nebyla jednoduchá, protože v té době nebe křižovali spojenečtí letci, kterým se říkalo kotláři, a ti svrhávali bomby na lokomotivy jedoucích souprav. Stanislava Šprincová se ale domů dostala v pořádku, když ji část cesty vezlo dokonce německé vojenské nákladní auto.

Smrt otce

Olomouc byla sovětskou armádou osvobozena až 8. května 1945. Těsně předtím šla Stanislava s matkou na svatbu známé v blízkých Chválkovicích. Cestou je ale zastihlo sovětské bombardování. Naštěstí se jim podařilo ukrýt. „Honem jsme se schovali pod střechu a vlezli jsme do takového pavilonu. Jenom jsme slyšeli taková pšííc, pšííc, a když odletěli, tak trávník byl jak po nešťovicích plný dolíků, jak shazovali malý bombičky. Samozřejmě jsme na svatbu už nešli a vrátili jsme se.“ Osvobození pak prožili ukryti ve sklepě, protože v okolí stále probíhaly přestřelky.

Hned po osvobození byl otec kooptován do revolučního národního výboru v Olomouci. „Bylo vyhlášeno, že Antonín Kavan byl jmenován za člena revolučního národního výboru.“ Otec se ale v té době nacházel v karanténní stanici v Roudnici nad Labem, kde se léčil se skvrnitým tyfem. V nejbližším možném čase se tam za ním vydala Stanislava a její matka Libuše. „Dostali jsme telegram, který šel pět dní, že Antonín Kavan leží v karanténní stanici v Roudnici nad Labem se skvrnitým tyfem. Tehdy normální železnice nejezdily. Tehdy byly zničený tratě, mosty, vozový park. My jsme s matkou využily příležitosti, protože ředitelství drah odtud vypravilo autobus do Terezína, tak jsme s matkou jely do Roudnice nad Labem, kde jsme se obrátily na Mezinárodní červený kříž a tam jsme se dověděly, že v noci Antonín Kavan zemřel na skvrnitý tyfus. To byla strašná rána.“ Otec byl nakonec pohřben v Roudnici nad Labem. „Tak jsme ho tam pohřbili a úplně zhroucení jsme jeli domů.“ Stejně jako otec zemřeli v Terezíně na tyfus další čtyři členové olomouckého zastupitelstva, kteří byli s otcem zatčeni. Dnes se jejich jména nachází na mramorové pamětní desce v nádvoří radnice.

Matka Libuše manželovu smrt velmi těžce nesla. V jejím údělu jí pomáhala práce a pomoc druhým. Silně se angažovala ve Svazu protifašistických bojovníků. „Starala se o pozůstalé vdovy a sirotky. Sháněla pro ně zvláštní příděly. Léky.“ Matka už se po válce nikdy nevdala. „Konstatovala, že tak vzácného muže, jaký byl Antonín Kavan, by už nepotkala, že by s žádným jiným žít nemohla. Takže zůstala ovdovělá.“

Na Univerzitě Palackého v Olomouci

Po válce se pamětnice seznámila se Zdeňkem Šprincem. Zdeněk Šprinc se bezprostředně po osvobození stal jednou z vůdčích osobností v boji za obnovení univerzity v Olomouci. Měl hlavní zásluhu na založení akčního výboru vysokoškolského studentstva a jako jeho místopředseda se neúnavně angažoval v obnovení univerzity. Už jako předseda Svazu vysokoškolského studentstva vedl studentské delegace i k prezidentu republiky Edvardu Benešovi. Jako jednatelka mu byla vždy po ruce paní Stanislava. Nakonec 21. února 1946 Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé přijalo zákon o obnovení univerzity v Olomouci pod názvem Univerzita Palackého a o rok později byla slavnostně otevřena.

Paní Stanislava pak do roku 1948 vystudovala práva v Brně a v roce 1948 se provdala za Zdeňka Šprince. V únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Oba manželé prý tyto změny nesli velmi těžce, ale jako členové sociální demokracie se po sloučení této strany s komunistickou stranou stali automaticky majiteli rudé knížky. Takto na toto období vzpomíná paní docentka: „Jak přišel ten nešťastný únor, to byla katastrofa. Považovali jsme to za velkou lež. (…) Byl to podraz, komunisté zabrali všechny mocenské pozice, doslova se zmocnili tohoto státu a taky to podle toho dopadlo. Zrušili ostatní strany a sociální demokracii sloučili. Tehdy jsme nechtěli, ale pak jsme zvážili, že musíme, že nejsme sebevrazi. Po těch tragických zkušenostech z doby německé okupace jsme nechtěli dělat politické oběti. (...) Nikdo se nás neptal – a byli jsme komunisté. Když jsme to měli podepsat, tak manžel podepsal za mě a já jsem to podepsala za něho. To bylo jenom takové naše gesto, ale uznali jsme marnost toho, kdybychom odmítli, že by to byla profesní sebevražda, že bychom brzy vyletěli ze zaměstnání a byli bychom někde v JZD.“

Stanislava Šprincová po studiu práv prošla aspirantským studiem ekonomické geografie v Praze a od roku 1959 přednášela na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého, kde se habitovala na docentky ekonomické geografie. Na univerzitě přednášela socioekonomickou geografii a její vědecké práce se věnovaly především geografii cestovního ruchu, což byl pro komunistický režim neatraktivní obor, který musela Stanislava Šprincová tvrdě prosazovat. „Však to stálo boje. To bylo takových omezení. ,Cestovní ruch, to je sport, vždyťje to zbytečný.‘ Muselo se to prosadit a já jsem za to bojovala. (…) Stala jsem se členkou Mezinárodní geografické unie a tam jsem zakládala komisi pro cestovní ruch. Byla jsem na několika geografických kongresech v cizině s referáty pro cestovní ruch. Ty náklady jsem si ovšem musela sama platit. Jezdila jsem jako turista. (...) Jezdili jsme tam jako žebráci. Mohla jsem si vyměnit jenom minimum peněz. Musela jsem tam strašně šetřit. Chvílemi jsem i hladověla, abych obstála, ale nedala jsem nic najevo,“ vzpomíná paní docentka.

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se manžel pamětnice Zdeněk Šprinc zapojil do protestů proti invazním vojskům. V Olomouci sháněl podpisy na petice za jejich odchod. Za normalizace byl za to vyloučen ze strany, nesměl publikovat a hrozilo mu vyloučení ze zaměstnání v Krajském vlastivědném muzeu. Pomohla mu jeho dosavadní práce, která měla velký zvuk. V té době byl Zdeněk Šprinc kvůli cukrovce již skoro slepý a Stanislava Šprincová si myslí, že to byl také důvod, proč ho ze zaměstnání nevyhodili. Ze strany vyškrtli také pamětnici. Ze zaměstnání ji sice nevyhodili, ale mělo to následky ve její profesní kariéře a například již nemohla usilovat o titul profesorky.

Stanislava Šprincová vzpomíná, že přednášet za normalizace na univerzitě nebylo pro profesory nesouhlasící s režimem vůbec jednoduché. Pokud se chtěli udržet, museli dodržovat určitá pravidla poplatná režimu a často také studentům lhát:„Já jsem ten stupidní režim velmi těžce nesla. Víte, co my jsme ve školství museli snést za stupidity? Nebo volby za totáče. Tady je urna, tady jednotná kandidátka, hoď to tam. Nějaká plenta nebo svobodné rozhodování... My pedagogové jsmeštudákům museli vykládat, jaká je to vymoženost, ty socialistické volby. Nebo jsme je museli nahánět do průvodu na prvního máje. To se ví, že se tomu zdravě bránili. A my jsme museli hlásit, že jsme tam ty študáky v průvodu měli. Tak jsem sebrala pomocné vědecké síly, který u nás jako študáci pracovali: ,Poslyšte, ať jste v tom průvodu. Já musím hlásit, kdo tam bude, tak ať nahlásím, že jsem tam studenty měla.‘ Ta moje pomocná vědecká síla šla kvůli mně.Museli jsme se dostavit na shromaždiště: ,Tady máte mávátka a před tribunou ať máváte a voláte hurá!‘ To tam byli univerzitní docenti, profesoři...“

Dnes je již docentka Stanislava Šprincová dlouhá léta v důchodu a toto je její poselství pro budoucí generace: „Aby si lidé vážili svobody. Muset jásat na povel, muset slyšet v rodině – proboha mlč. To je strašný. I když se nám řada věcí nelíbí, ale už jenom to, že můžeme kritizovat a nadávat na poměry, které dnes panují, už to je vymoženost proti tehdejší době.“

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.