„Jelikož jsem se odmítl rozvést se svou [židovskou] ženou, přišel jsem o – a to je celkem s podivem – nejprve svou německou národnost. Němci vnímali národnost a občanství úplně jinak. Kvůli svému zločinu proti německé rase jsem ztratil národnost, a teprve v důsledku toho jsem přišel i o občanství. Tohle je dokument, kterým mi to oznámili. Moje první pozvánka na Gestapo přišla poměrně rychle, v roce 1941. Dostal jsem předvolání do místnosti č. 323 a šlo o poměrně vážnou záležitost. Chtěli jsme se ženou zachránit nábytek jejích rodičů. Nicméně za držení židovského majetku hrozil trest. Byla to nepříjemná situace. Zaklepal jsem na dveře, a když mi řekli, abych vstoupil, seděl tam kriminální komisař jménem Friedrich Hössel. Nechal mě tam ještě chvíli čekat. To byl jeden z jejich triků. Chtěli, aby člověk co nejvíce znervózněl. Po chvíli se na mě obrátil se slovy: ‚Jste obviněn z krádeže majetku vašeho tchána a tchyně – Židů.‘ Držel přitom v ruce to obvinění tak, že bylo možné přečíst podpis oznamovatele. To mě zachránilo. Odpověděl jsem mu: ‚Víte, mýlíte se. Ta informace je od člověka, který je vrah. Můžu to dokázat.‘ To byla pravda. Ten člověk opravdu zabil prostitutku. Její tělo našli v Dobřichovicích. Řekl jsem mu: ‚Udělejte mi laskavost, vezměte si telefon a vytočte číslo na českou policii.‘ A on na to hned: ‚Cože? Oznamovatel je Čech?‘ Nevěděl jsem to, ale ten komisař nenáviděl Čechy ještě více než Židy –zajímavý případ. Získal jsem tedy pro sebe jistou výhodu. Znovu se mě zeptal, jestli je oznamovatel Čech, a já to potvrdil. Vypadlo z něj tohle: ‚Méněcenní lidé.‘ Když to vyslovil, věděl jsem, že z toho vyváznu. Žasnul jsem. Víte, když jdete na výslech, musíte se pozorně dívat kolem sebe. To jsem se snažil dělat. A díky tomu jsem si o panu Hösselovi udělal obrázek. Původně byl pravděpodobně z pruské pořádkové služby, ale nechal se zlákat vidinou lepšího příjmu. Sám o sobě nepůsobil jako zlý člověk. Tak jsem se mu zkusil trošku dostat na kobylku. Přesvědčil jsem ho o tom, že člověk, který se odmítne rozvést se svou židovskou ženou, může být vlastně celkem charakter. A pozoroval jsem dále. Na jednom stolku jsem spatřil lovecké nábojnice. To už mě chtěl poslat domů. Řekl jsem: ‚Promiňte, pane, tak vy jste také lovec?‘ A on na to: ‚Ano, jenže na tomhle zatraceném místě nemůžu sehnat žádné náboje.‘ Řekl jsem mu: ‚Pane komisaři, v Praze jsou lidé, kteří je prodávají. Mně by je prodali.‘ A už jsem měl svoji první objednávku. Vrátil jsem se hned další den, shodou okolností jsem měl doma stejný kalibr. Přinesl jsem mu stovku nábojů. Pro člověka jako on – pro lovce – to bylo něco. Ptal se mě, jestli to stihnu do víkendu a já jsem je měl hned další den. Představte si, že jsem šel dobrovolně na Gestapo! Nějakým nedorozuměním jsem mu potom zapomněl říct, kolik mi dluží. Ten komisař se stal jedním z mých nejcennějších kontaktů. Nemůžu ani spočítat, kolik Židů se díky němu podařilo zachránit.“
“Byla druhá polovina třicátých let a naše situace se zhoršovala. Žili jsme s Hanou společně s jejími rodiči na pražském předměstí. Snaha o emigraci byla úplně marná. Neměli jsme žádné možnosti. Potom ale jako by se stal zázrak. Já jsem pracoval jako designer motorů ve firmě Škoda. To ale nadále nebylo možné kvůli mému svazku s židovskou ženou. Seběhlo se to tak, že pan ředitel, který si vždycky razil svou a měl mnoho nepřátel, za mnou přišel a učinil mi velmi štědrou nabídku. Chtěl mi pomoci dostat se ze země. Řekl, že by mě mohl jmenovat zástupcem firmy v indické Kalkatě. To bylo něco neuvěřitelného! Jenže moje žena měla sestru, která se provdala do Nizozemska, a kdybychom odjeli, její rodiče by zůstali v Československu sami. Nabídka se vztahovala pouze na mě a mou ženu. Ta ale nechtěla nechat rodiče samotné. A to přesto, že by to možná bývala byla lepší varianta. Jakožto zástupce firmy Škoda bych byl určitě schopný posílat jim nějaké peníze a pravděpodobně bych jim pomohl více než tím, že jsem zůstal trčet v Československu. Proklouzlo nám to mezi prsty. Pak najednou 15. března roku 1939 Adolf Hitler obsadil Prahu. Byli jsme v pasti.”
Otto Springer se narodil v roce 1907 v Praze. Byl synem vysoce postaveného vojáka Carla Springera a Wilhelmine Hopfengärtnerové, dcery jednoho z nejzámožnějších lidí v českých zemích, Maxmiliána Hopfengärtnera. Ten se v polovině 19. století přestěhoval do jižních Čech, aby tam nejprve řídil a později se stal majitelem metalurgického závodu v obci Holoubkov poblíž Rokycan. Ottův dědeček nahromadil obrovské bohatství a postavil v Holoubkově vilu. Právě mezi toto honosné venkovské sídlo a pražský rodinný dům dělil mladý Otto většinu svého času. Později vystudoval techniku v Praze a na přednáškách se seznámil se svou budoucí ženou Hanou. Ta byla židovského původu, což velmi záhy v prostředí meziválečného Československa začalo život novomanželů značně komplikovat. Otto pracoval jako návrhář motorů ve firmě Škoda. Jakožto člověk ze smíšeného manželství měl z firmy odejít. Jeho nadřízený mu ale nabídl, aby odjel i se ženou do indické Kalkaty, kde by pracoval jako zástupce firmy. Jenže Otto se rozhodl zůstat, protože jeho žena Hana nechtěla nechat své rodiče v Československu samotné. Místo toho se začal angažovat v protinacistických kruzích, kde pracoval jako jakýsi agent. Vytvořil si dobré kontakty mezi některými nacistickými pohlaváry a jejich prostřednictvím mohl získávat výhody pro své přátele a známé. Mimo jiné dokázal mnohým z nich významně pomoci při jejich snaze o emigraci. Na konci války byl převezen do pracovního tábora poblíž Wroclawi a účastnil se pochodu smrti. Po skončení války pokračoval ve své spolupráci se západními rozvědkami, ale byl vyzrazen a roku 1948 emigroval přes Německo do USA.
ZDROJ NAHRÁVKY:
https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about
https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn508183
