Petr Šraier

„Nějakým kanálem se ke mně ta Charta dostala, ještě než v práci začalo, že dělníci se mají solidárně v pracovní době dostavit k mistrovi do kanceláře a tam podepsat, že s tím nesouhlasí. Já jsem věděl, o co jde, ale neměl jsem odvahu jim říct, že s tím souhlasím. Tak jsem jim řekl, že jim to klidně podepíšu, když mi to dají přečíst. Protože přece nemůžu napsat, že s něčím nesouhlasím, když nevím, co je tam napsané. Téměř určitě s tím souhlasit nebudu, ale chci si to přečíst, jinak že to nepodepíši. Tak oni prudili, byla z toho trochu zlá krev. Ale zase jsem si říkal: ‚Copak mě můžou vyhodit od soustruhu? To asi těžko.‘ Nakonec mě od soustruhu nevyhodili, ale mělo to ten dopad, že za mnou přišla mánička, která se v té Aritmě ochomýtala, a říká: ‚Ty vole, tys to prej nepodepsal!‘ A já na to: ‚No, nepodepsal. Řekl jsem jim, že když mi to dají přečíst a já budu vidět, že to je špatný, tak jim to podepíšu. Přece se nemůžu vyjadřovat k něčemu, co neznám.‘ - ‚Ty vole, to já jim to taky nepodepsal.‘ Tak takhle se ukázalo pár lidí, že v sobě našlo tu odvahu a asi taky vyhodnotili, že nemají moc o co přijít. A buď že nebudou podepisovat nesouhlas s něčím, co neznají, nebo spíš to znali a souhlasili s tím a podepsat to nechtěli. Tím se také samozřejmě stalo: ‚Ty vole, mám doma nějaký nahrávky, kdybys chtěl slyšet.‘ Tak člověk najednou objevil, že je tady nějaký Hutka, Marsyas, Sváťa Karásek.“

„Z Palachova týdne vždycky ukázali tu nejhnusnější máničku, kterou se jim podařilo nafilmovat, aby ukázali, jací asociálové se tam vyskytovali. Samozřejmě Palachova týdne i demonstrací 28. října jsem se zúčastnil. Postupně jsem vnímal, jak narůstá nespokojenost toho davu. Od roku 1988, kdy to bylo takové, že máme holé ruce, až potom postupně srpen a další. 17. listopad byl dokonce povolený v jednom z těch roků. Tak prostě policajti, kteří se moc zabrali do toho pronásledování demonstrantů a ocitli se osamoceni nebo dva tři v tom davu, tak ten dav už se taky nenechal jen tak mlátit. Ti policajti nejednu ránu a kopanec utržili. Lidé už to v sobě nebyli schopni držet. Já jsem byl taky čím déle tím méně mírumilovný. Říkal jsem si: ‚Tohle přece nemůže věčně pokračovat. My nikomu nic neděláme a z druhé strany vodní děla a obušky.‘“

„Nebudu si brát servítky. Člověk byl prostě nasraný z toho, co viděl okolo sebe. Ty debilní pionýry, ten svaz mládeže, ty průvody, oslavy vítězných únorů a podobně. Ve škole se mi stalo, že jsem namaloval plakát na školní ples, kde byly nějaké hvězdy a takové to plastické ubíhající písmo. Neumělou rukou, jako to dělával Kája Saudek. Následně jsem to v ředitelně schytal, že americká propaganda a já nevím co všechno.“

„Na průmyslovce v odpadu jsem objevil staré, ale použitelné cyklostylové blány, což bylo něco jako rozmnožovací přístroj, něco jako kopírovací papír, ale pro vícenásobné kopie. To se mělo určitě po použití oficiálně zlikvidovat, ale na to se asi vykašlali. Jednoho dne jsem přišel na to, jak by se to dalo použít znovu. A využít se to dalo. Dostali jsme se tak na vyšší level. Měli jsme vlastně možnost tisknout. Byl to primitivní postup, kdy jsem si to přidělal lepenkou a každý ten leták jsem gumovým válečkem přitlačoval. No ale nějakých 50 - 100 kopií se vyrobit dalo. Na psacím stroji by vám to trvalo podstatně delší dobu. Takto vybaven jsem to vylepoval a házel do schránek. Rozděloval mezi ty spoluviníky nebo soukmenovce v té naší Organizaci svobodného pokroku, aby to také roznesli. A to byla asi taky ta příčina toho, proč na nás přišli.“