"Já jsem šel na to náměstí Svobody, vedral jsem se do toho davu, postavil jsem se a poslouchal. A tu mě zezadu žduchne člověk a říká: ,Pane doktore, to je ale krása, že?' A víte, kdo to byl? Náčelník tajné policie z Leninovy ulice. A to byl pro mě šok prvního řádu, já jsem beze slova odešel a neobyčejně to ve mně vřelo."
"Já jsem si z toho odnesl dvě taková poučení: že existují ve společnosti třídy, nemyslím antagonistické, ale vrstvy a že existuje někdo, kdo ten poměr mezi těmi vrstvami chce řídit. A tady byla neustále ta socialistická revoluce a internacionalismus a mně to připadalo jako něco absolutně divného, ale co se mě netýká, protože my jsme se cítili internacionálně. My jsme byli vychováni německou školou, mluvili jsme německy a mluvili jsme česky. Takže ten 'internacionalismus' se u nás zkrátka nijak neprojevoval, naopak byly neustále zasévány kořeny určité nespokojenosti s tím novým stavem a to bylo způsobeno tím, že nebylo možné navštívit naše příbuzné v Západním Německu. Tam málem není rodina, která neměla válečné invalidy, mrtvé, zajatce a příbuzné někde v Německu. A to bylo najednou zrušeno. A všichni volali, že to je svoboda a najednou toto."
"Toho němectví bylo plno, protože ročník 1918–20 byl stažen do wehrmachtu, takže byl velký pláč. Úplná katastrofa byla, my jsme bydleli v domě, kde byla v přízemí pošta, a když přijel ten poštovní autobus, vynesl krabici nebo tašku, paní poštmistrová to rozdělila a teď byla taková dlouhá obálka a na ní nadpis "Oberkommando der deutschen Wehrmacht". Před domem stály ty ženy s dětmi v naručí, jejichž muži byli ve válce. A když vyšla bez papíru, tak to bylo utěšující. Ale když vyšla s papírem, tak bylo napětí, kdo padl, protože to bylo oznámení, že zmizel nebo padl nebo něco takového. A já si z toho pamatuji ten výkřik a ten hlasitý pláč těch žen, těch manželek s těmi dětmi, které tam stojí na cestě, teď se ta parta žen rozchází, jedna pláče, druhá nepláče..."
Rudolf Šrámek se narodil 15. ledna 1934 v Ostravě, pochází ale z obce Hošťálkovice (dnes místní část Ostravy) na Hlučínsku. Tento region měl v rámci bývalého Československa specifickou pozici, neboť byl v letech 1742–1920 součástí Pruského Slezska a po mnichovské dohodě byl v říjnu 1938 připojen k Velkoněmecké říši. To mělo za následek, že místní muži museli jako říšští občané narukovat do wehrmachtu, což postihlo i několik příbuzných Rudolfa Šrámka. Úředním jazykem tu tedy dlouhá léta byla němčina a místní obyvatelstvo hovořilo specifickým dialektem na bázi češtiny, polštiny a němčiny. Složitá národnostní a jazyková situace předurčila pamětníkovu celoživotní dráhu jazykovědce. Rudolf Šrámek absolvoval obecnou školu a první dvě třídy gymnázia v německém jazyce, spisovnou češtinu si plně osvojil až ve svých 13 letech. Po absolvování gymnázia v Hlučíně vystudoval češtinu a ruštinu na brněnské filozofické fakultě, kde promoval r. 1958. Až do r. 1993 pracoval v Ústavu pro jazyk český ČSAV (od r. 1993 AV ČR), kde se zabýval výzkumem českých dialektů a zejména vlastních jmen. Rovněž externě vyučoval na univerzitách v Brně a v Ostravě. Přestože měl za normalizace několikrát potíže politického charakteru a dokonce se ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti, bylo mu umožněno několik zahraničních výjezdů. Na poli lingvistiky se Rudolf Šrámek významně zasloužil o rozvoj onomastiky, nauky o vlastních jménech. V roce 2024 žil pamětník, stále emeritní profesor Masarykovy univerzity, v Brně.
