„Když se stavba ČKD dokončila, konečně ustaly silné ataky, které na mě předtím mířily. Do kanceláře mi před dostavbou chodili lidi nadávat. Třeba za mnou přišel pán a říká: ‚Vy tady malujete tu kravinu?!‘ Křičeli na mě, prostě se zlobili. Jakmile si všimli, že se něco kreslí, chodili mě hubovat. Normální lidi z ulice!“
„Celofakultní schůze, kde vyhodili Šrámkovou. Plénum bylo svoláno vysloveně kvůli mně. Celou dobu jsem brečela, vůbec jsem nechápala, co blbnou. Svaz mládeže mě vyzval a předvolal na pódium. Chtěli po mně, abych se z toho zodpověděla. Nevěděla jsem, z čeho se mám zodpovídat. Z individualismu. Nevěděla jsem, co to je. Vůbec jsem nechápala, co po mně chtějí. Bylo to ošklivé, nakonec mě prostě vyrazili.“
„Jako diplomovou práci jsem musela vytvořit něco ve stylu socialistického realismu. To jsem samozřejmě nechtěla, bránila jsem se zuby nehty. Ale Pifl mi řekl: ‚Musíš to udělat!‘ A Karfík mi donesl výkresy takového polského třicetipatrového baráku. Řekl mi: ‚Tohle obkresli, odevzdej jako diplomku a máš to hotové.‘“
„Pracovat v Sovětském svazu bylo dobré. Člověk tam měl úžasnou prestiž. Byla jsem Čechoslovák, architekt, specialista. Přišla jsem na stavbu, a nemohla jsem si vůbec dovolit promluvit s dělníky! Byla jsem zvyklá všude vlézt a se všemi se kamarádit. To tam neexistovalo, byla jsem paní architektka.“
Alena Šrámková, rozená Cafourková, se narodila 20. června 1929 v Praze. Od dvou let však vyrůstala na Slovensku, kde také po gymnáziu vystudovala Vysokou školu technickou, obor architektura a stavitelství. Školu dokončila v roce 1952 a poté nějakou dobu působila jako hlavní architektka v Chemoprojektu v Bratislavě. V roce 1955 si podala přihlášku na pražskou AVU, protože měla dojem, že si ještě potřebuje doplnit vzdělání. Během studia se vdala a narodil se jí syn Michal. V roce 1959 se účastnila československé výstavy skla v Moskvě, kde měla na starost stavbu jednoho z pavilonů. Po návratu do Prahy byla zaměstnána ve Státním obchodním projektovém ústavu. V 60. letech vstoupila do Sdružení inženýrů a architektů v Liberci (SIAL). Se svým manželem spolupracovala během let 1972-1977 na realizaci podpovrchové budovy hlavního nádraží. Zlomovou prací pro ni byla stavba budovy ČKD na Václavském náměstí, během které jí byla dána velká autorská svoboda. Po revoluci byla krátce členkou parlamentu. Působila jako profesorka na ČVUT, realizovala mimo jiné také novou budovu fakulty. Alena Šrámková byla často označována za první dámu české architektury. Obdržela mnoho ocenění za své profesní výkony. Alena Šrámková zemřela 10. března roku 2022.
