Dušan Srb

* 1941

  • „Do poslední rozjížďky jsme byli první a bylo úplně jedno, jak dojedeme tu poslední rozjížďku. Ale museli jsme dojet. Před posledním stoupáním do cíle nám upadlo kormidlo. Takže nezbylo nic jiného, než sundat hlavní plachtu, jet jenom na kosatku a já jsem musel to kormidlo držet v ruce. A celá, skoro celá ta eskvadra těch Holanďanů, stáli za cílem a čekali, jestli stihneme dojet v čase v limitu, který pro tu rozjížďku byl daný. No a my to stihli asi pět minut před limitem. Oni nevěřili, že vůbec s tím kormidlem tak jde jet.“

  • „Taková netradiční věc, která se tam stala mně, bylo, že my jsme tam byli v podstatě deset dní už před těma hrama a dali jsme se dohromady ještě s pěti trenérama z jiných zemí. A každý den jsme vypluli na vodu a určili jsme si přesně místa a na tom daném místě jsme celý den měřili směr proudu, síly proudu. Večer jsme se sešli a všechno jsme si vyměnili navzájem.“ – „Trenéři byli z jakých zemí, vzpomenete ještě?“ – „Byla to většinou Belgie, Holandsko, Dánsko, Švýcarsko, Itálie, Polsko a Německo.“

  • „Vyučil jsem se nástrojařem. Tam byla zajímavá taková věc, možná že bych to měl říct. Naši neustále chtěli, abych byl zámečník, i děda byl zámečník, tatínek byl zámečník. Tak jsem šel na učení na zámečníka. Přihlásili mě a při přijímacích zkouškách jsem napsal zámečník a bylo tam, jaké mám zájmy – napsal jsem vodu a plachetnice. Na ukončení přijímaček mě zavolal ředitel toho učiliště a řekl: 'Nebudeš záměčník, budeš nástrojař'. A teprve později jsem pochopil proč, protože ředitel byl starý jachtař a dal dohromady partu kluků a pod jeho vedením jsme postavili první plachetnice.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 15.01.2024

    (audio)
    duration: 02:16:08
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když člověk loď zkrotí, je to ohromný adrenalin

Dušan Srb na snímku z druhé poloviny 50. let 20. století
Dušan Srb na snímku z druhé poloviny 50. let 20. století
photo: archiv pamětníka

Dušan Srb, jediný vítěz Světového poháru v jachtingu v historii Československa i Česka, se narodil v Praze 4. září 1941. Rodiče jej kvůli válce poslali k tetě a strýci do slovenských Baťovan, kde jej strýc učil lovit zvěř a chytat ryby. Po válce se vrátil k rodičům, tentokrát už do Jablonce. Vyučil se nástrojařem, na škole začal chodit do kroužku stavění plachetnic. Po vyučení chodil ještě pět let na průmyslovku, během čehož pracoval v závodě LIAZ. Nejprve jako nástrojař, poté v konstrukci a ve vývoji. V roce 1960 rukoval na vojnu, kde pod Duklou Karlovy Vary závodil ve sjezdech na lyžích. Po vojně patřil k nejlepším československým sjezdařům, kvůli zranění ale musel se sportem skončit. Začal se tedy naplno věnovat jachtingu. V roce 1980 vyhrál s Jindřichem Teplíkem závod dvojic Světového poháru v jachtingu v Nizozemsku. Poté ukončil závodní kariéru a začal v oddíle TJ Delfín Jablonec trénovat děti, včetně své dcery Renaty. V roce 1992 se s ní už jako trenér reprezentace zúčastnil Olympijských her v Barceloně 1992. Měl vlastní firmu, ve které vyráběl plachetnice Optimist. Od roku 2008 působil jako trenér dětské reprezentace a o dva roky později byl Českým svazem jachtingu vyhlášen Trenérem roku. V roce 2024 žil v Tanvaldu.