Anna Srbová

„Byla jsem stenografovat na jedné schůzi, a když jsme to potom přepisovali z toho stenogramu do stroje, tak se mi povedlo napsat, že státní podniky budou řízeny státní bandou – místo bankou. A byl to moc ošklivý překlep. A dokonce přišli i do školy kvůli tomu. Ale pan ředitel Spousta, který nás to učil, se mě velice dobře zastal, protože kdo se někdy učil psaní na stroji všemi deseti, ví, že D a K – obojí je třetím prstem. A splést si pravou a levou ruku, to umí leckdo.“

„Když Američané odjížděli z Plzně, tak tady byl Harmon generál. A tehdy se zpívala písnička, já ji znala od té své sestry: ‚Loučení, loučení, jak je to smutná věc, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Už nebudou zkrátka, zvát česká děvčátka, švarní boys od Mississippi, nebudou je vozit džípy, dávat jim cukrátka. Pan Harmon generál, všem se tu milým stal, v Plzni pláče, kvílí, vzdychá, pro Harmona harmonika, proč nám tu nezůstal.‘“

„Já jsem byla takový barokní baculatý blonďatý andělíček, protože mi byly čtyři roky. Roztomilá holčička. A naše máma s kočárkem a se mnou jela na Kyšičák vítat americkou armádu. Všichni jsme jásali a ten jeden Američan, úplně černý, skočil k naší mami a chtěl mě vzít do náručí. Byl u vytržení nad tím blonďatým andělíčkem. A naše mami mě držela za nohy, protože se bála, co se mnou bude. A potom, protože ta moje sestra Štěpánka chodila do té obchodní akademie, tak uměla už tehdy anglicky. A tak se bavila s těmi vojáky, takže oni dávali mému tátovi cigarety a nám čokoládu.“