„Jak jsem už říkal, můj bratr Jan na libeňském gymnáziu měl nejen zájem o demokracii, ale oni tam založili Demokratický klub před vstupem komunismu do této země. A udržovali ho v tajnosti až do roku 1989. A také v tom společenství máme členy po celém světě. Teďka z toho zavane trocha ješitnosti – já mám číslo 13 v tom klubu. Vím, že když byla ta setkání a třeba se uvažovalo o demokracii, tak mně už tehdy byl jasný rozdíl mezi demokracií a demokratismem. Tam stále mám pocit neustálého pátrání... V čem to vězí, protože já sám se odebírám směrem k tomu, že většina nemůže mít pravdu. Jestli je mi rozuměno, některé volby dopadnou katastrofálně, protože se najednou určí, že budou poprvé lidové. Tak to tady máme.“
„Tam řeknu ještě jednu věc. Když tam StB hledalo zlato za pomoci detektoru kovů. Já jsem vždycky panu Sýkorovi na chalupě s ledasčím pomáhal, a protože tam nebyl záchod, to byla taková bouda v zahradě a pod tím byla veliká kovová nádoba, myslím, že to přivezli Američané po válce. A to se měnilo a zakopávalo do země. A to je ten vtip s estébákama nebo jestli to byla nějaká speciální jednotka na zatýkání zlatníků. To by skutečně mohlo být ve filmu a lidé by se smáli. My jsme ty lidské zbytky zakopali pod třešeň. Pan Sýkora ještě říkal, že až to zrezne, tak to pomalu bude hnojit strom a ona ponese lepší třešně. A pak StB jezdila tím detektorem a začala jásat. Já jsem to věděl, co tam je. Tak začali kopat a propadli se. A ještě to celé se stalo v kontrastu toho, že jsem s jedním tím estébákem musel v noci přespat v jedné posteli. A ten blbec tam pod polštářem zapomněl pistoli, revolver. Takže já jsem vzal ten revolver a vzal jsem ho takhle a říkám: ,Pane, Vy jste nechal revolver pod polštářem.‘ On na mě, abych to pustil. Já mu na to odpověděl, aby se to nepoškodilo, a tak jsem to hodil do trávy. Měl jsem starost, aby nestřílel, kdyby měl pocit, že zlobím. Prožívání té situace mělo v sobě i určitou hrůzu, protože panu Sýkorovi vytloukli lopatkou na uhlí všechny zuby.“
Jiří Srnec se narodil 29. srpna roku 1931 v Žalově jako nejmladší ze tří bratrů. Otec byl zámečník a prodával hospodářské parní stroje, ale poté, co vypukla hospodářská krize, se rodina přestěhovala do Prahy. Během války se otec stal řidičem tramvaje, posléze i průvodčím v Pražském dopravním podniku. Pamětníkovo dětství bylo šťastné a obklopené různorodými zájmy rodičů i bratrů. Po ukončení měšťanské Masarykovy školy a jednoročního učebního oboru, krátce před únorovým převratem v roce 1948, byl přijat na Státní odbornou školu grafickou. Po jejím absolvování přešel na Státní konzervatoř v Praze, obor klavír, později na oddělení lidových nástrojů. V této době již také psal vlastní hudbu a chodil na soukromé hodiny skladby. Své vzdělání zakončil studiem na loutkářské fakultě pražské DAMU. Už v posledním ročníku DAMU pracoval s principem černého kabinetu a posléze založil vlastní soubor, s nímž tyto postupy rozvíjel. Psal vlastní scénáře, vytvářel scénografii i hudbu a sám i hrál. Manažersky se nově vzniklého souboru ujal Jiří Vyskočil (z Divadla Na zábradlí) a prosadil jeho vystoupení na skotský festival v Edinburghu v roce 1962, čímž odstartoval světovou slávu nově vzniklého Černého divadla Jiřího Srnce. Mezi nejznámější inscenace patří Pruhovaný sen, Legendy staré matky Prahy, Alice v říši zázraků, Peter Pan, Labyrint, Týden snů, Bílý pierot v černém. Spolupracoval i s divadlem Semafor, Laternou magikou, Divadlem Spejbla a Hurvínka a státní operou v Mnichově. Na počátku 90. let založil a vedl soubor Imaginativ Praha a v roce 2011 byl vyznamenán prezidentem ČR státním vyznamenáním - Medailí Za zásluhy. Zemřel 28. listopadu 2021.
