Dagmar Stachová

„Žili jsme ve Vítkovicích v rodinném domku. Polovina byla obytná, polovina živnost babičky, chemická čistírna. Babička půl domku nechala napsat na maminku. Když maminku zavřeli, zabavili jí veškerý majetek a tím pádem i půlku toho domku. Jenže nám to nikdo neřekl. Nikdo neuznal za vhodné nám to oznámit, tak jsme tam dál žili. Po letech přišel nějaký úředník na pozici dnešního exekutora a oznámil, že babička dluží, už nevím kolik tisíc na nájmu. Babička říkala, že to není možné, že to je její dům. ‚No není, dávno propadl státu, vy nemáte nic,‘ řekl. Byl tam obrovský dluh na tehdejší poměry. Já si pamatuju, že mě babička pak posílala se stovkou, s dvěma, co ušetřila, na tehdejší bytovou péči jako s úhradou toho dluhu. Pravděpodobně se to podařilo uhradit, protože nám pak dali pokoj. Ale už to nikdy nebylo naše.“

„Byly jsme s babičkou ve Starých Hamrech na dovolené. Zrovna jsme byly v jídelně. Objevilo se tam auto, vyskákali z něho estébáci v kožených kabátech, násilím nás naložili do auta a nic nám neřekli, proč nás berou, kam jedeme, co se bude dít. Někam nás odvezli. Následně jsem zjistila, že jsem v centru Ostravy na ulici 30. dubna. Tam bylo ústředí StB, vyšetřovna. Tam nás rozdělili. Babičku jinam, mě jinam. A pořád po mně chtěli, ať řeknu, co si babička s dědečkem povídají, co plánují. Já jsem jako dítě samozřejmě nic nevěděla. Jednak se u nás chodilo brzy spát, nebylo to tak jako dnes, kdy se ponocuje. Tak nevím, jestli si něco večer povídali. Jestli něco politického, tak určitě ne přede mnou. Estébáci to nepochopili a pořád mě týrali, že musím říct, co si povídali. Trvalo to dlouho, měla jsem velký hlad. A to jsou takové nezapomenutelné zážitky, když přišel estébák s tácem obložených chlebíčků, které nesmírně voněly. Pořád mi s nimi mával pod nosem a říkal: ‚Máš hlad?‘ Já jsem říkala, že mám veliký hlad. A on: ‚Dám ti, až nám řekneš, co si babička s dědečkem povídají.‘ Tak mě trápili dost dlouho. Já jsem pořád brečela a říkala jsem, že opravdu nic nevím.“