Pavel Staněk

„Na tom konkurzu nás bylo sedmnáct přihlášených z celé republiky. Uchazeči byli z Košic, Popradu, Bratislavy. Všichni se chtěli dostat do Prahy. Ten konkurz byl nejtěžší, jaký jsem kdy dělal. Byl taky nezvyklý. Normální konkurz na dirigenta vypadá tak, že vám dají něco domů, abyste se to naučil, a pak jdete k orchestru a máte to jako zkoušet. A pak vám dají něco, asi pět minut dopředu, co ten orchestr zná a co máte zadirigovat. Takto se normálně dělá konkurz na dirigenta. Kdežto tam to začalo tak, že nám dali notový papír a Vaculík říká: ‚Pište, pánové.‘ Sedmnáct jich tam bylo a skoro všichni odešli. Nechtěli to dělat, anebo to neuměli.“

„Vím, že byl pátek a sundávali jsme německé nápisy z obchodů. To si pamatuji. Pak vím, že se stavěly barikády. Tam, kde jsem bydlel, byla jedna. Už nevím, jak se ta ulice jmenovala, ale dnes je to, myslím, Milady Horákové. U té barikády jsem jako kluk taky stál. A když přijížděla shora od Letné německá auta s vojáky, tak u barikády zastavovali a my jsme ty Němce zavírali do sklepů okolních domů. Také si pamatuji, že jeden Němec se vytrhl a začal utíkat. Všichni se za ním rozběhli. Já ne, nebyl jsem v té první linii, ale slyšel jsem to pak vyprávět. Zaběhl někam do sklepa a oni ho tam prý rozšlapali. Ostatní Němci se nechali zavřít. Odevzdali zbraně a byli někde zavření.“