Alena Staňková

„Vyvrcholilo to v podstatě tím, že v roce 1946 přijel prezident Beneš do rodného kraje, do Kralovic. Prezident Beneš se narodil v Kožlanech a ty Kralovice tehdy byly okresní město. Já jsem ještě s jedním chlapečkem z Kralovic, který přišel za války o otce, byla vybraná, že budu prezidenta Beneše vítat. Měli jsme se naučit říkanku. Tři dny před příjezdem pana prezidenta chlapeček řekl, že nic říkat nebude, tak honem vymysleli novou říkanku pro mě. Tak jsem se to musela naučit. A já si ještě kousek pamatuju! ‚Vážený pane prezidente a vážená paní, vítám Vás za děti v našem kraji, který dal republice Vás, pane prezidente...‘ To jsem se musela uklonit. Ono to ještě dál pokračovalo, to už si nepamatuju. Paní Haně jsem pak předávala kytici, takovou bílou, hezkou. Mám z toho fotografii. Dokonce to bylo ve filmovém týdeníku a v novinách byla moje fotka, jak vítám prezidenta Beneše.“

„Ve Svatobořicích jsme byli v odděleném baráku – říkalo se tomu kinderheim – a teoreticky k nám nikdo nesměl. Prakticky tam byl v té době velitelem tábora nějaký Němec jménem Schuster a ten nakonec povolil, že se děti mohly učit. Bylo to základní učivo – čeština, počty... Paní učitelka učila starší děvčata i francouzsky. Právě se tam ukázalo, jak to bylo špatné na té Jenerálce, že tam se děti učit nesměly. Zvlášť ty, co začínaly, v podstatě začínaly znovu. Ale já jsem se tam nějakým záhadným způsobem naučila číst. Takže když jsem pak přijela po válce do toho Kaznějova k rodině té babičky Vyhnisů, tak děda byl už doma, četl noviny. Já jsem říkala: ‚Dědo, já si budu číst s tebou.‘ A on mi řekl: ‚Vždyť neumíš.‘ A já jsem řekla: ‚Umím!‘ Takže jsem pak šla v září v šesti letech do první třídy a uměla jsem číst.“

A 12. května nás přivezli do Prahy. No, nikdo nám neřek, teda specielně těm dospělejm neřek, že nemají rodiče. Všichni si mysleli, že se s rodiči a s rodinou zase setkají, takže to bylo dost překvápko.

Já si toho moc nepamatuju, jo. Já si pamatuju takový záběry. Jdeme ve štrůdlu, ono to bylo pod kopec, tam je ten šáreckej potok dole a my jsme kolem toho potoka, jsme chodili, a nebo do kopečka potom na tu procházku ve štrůdlu. Tak to je jeden záběr. A druhej záběr je, jak jsem na posteli a mám jenom nějakou košilku na sobě a hlavu ostříhanou dohola, plnou boláků. Protože tam někdo přines vši no a já jsem si rozškrábala hlavu tolik, že prostě mě museli ostříhat dohola a prostě zbavit mě těch vší a těch strupů.

„Protože tehdy byl problém s auty. Byly na dřevoplyn a prostě nepřijely (tety). Nestihly to na nádraží. Ale pamatuji si, že ta Naďa měla někde na Karláku nebo u Karláku tetu. A vzala mě k ní. A ony pro mě přijely k té tetě, a že mě odvezou do Kaznějova. Já si to pamatuji, vidím to jako dneska. Tmavá chodba, já se držím zárubní a křičím: ‚Já chci k Naděnce, já chci zůstat s Naděnkou!‘ Nechtěla jsem. Když mě přivezly do Kaznějova a ukazovaly mi obrázky, já jsem rodiče na obrázcích nepoznala. Poznala jsem ale pejska, kterého jsme měli. Foxteriéra, který se jmenoval Doda. Tak jsem řekla: ‚To je Doda.‘ Toho jsem si pamatovala, ale rodiče ne.“