The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Stáňová (* 1946)

• narozena 17. května 1946 v Praze

• otec za druhé světové války skončil v pracovním táboře Klettendorf (současné Polsko)

• v září 1950 otec náhle zemřel a matka se starala o dvě nezletilé dcery

• po maturitní zkoušce v roce 1964 pracovala v podniku výpočetní techniky VAKUS

• v červenci 1969 emigrovala do Velké Británie

• pomoc a podporu jí poskytla krajanská organizace Velehrad

• za nedovolené opuštění Československa byla ve své nepřítomnosti odsouzena

• v roce 2008 začala působila v londýnské charitě Velehrad

• v roce 2023 žila ve Velké Británii

I kdyby Československo neovládli komunisté, beztak by Ludmila Stáňová žila na Britských ostrovech. O životě za Lamanšským průlivem snila už od dětství a své očekávání naplnila roku 1967, kdy odletěla do Anglie pracovat jako au pair. Po jednom roce se vrátila do Československa, které o několik týdnů později obsadila vojska Varšavské smlouvy, což jen posílilo její odhodlání emigrovat.

„Tušila jsem, že se nebudu moct vrátit. Všichni mi říkali: ‚Co když to bude trvat dvacet let?! Po roce 1948 se lidi do Československa nemohli vrátit dvacet let!‘ Jenže já chtěla žít v Anglii. Kdybych tam bydlela na ulici, nebo pracovala v hotelu, řekla bych si, že to asi tak nemá být. Jenže já se dostala k báječnému zaměstnání, bydlení a kolem sebe měla spoustu zajímavých lidí,“ vysvětluje ve svém vyprávění Ludmila Stáňová. „Nebyla jsem Jan Hus, který se nechá upálit. Ale Komenský, a tak jsem emigrovala.“

V Londýně se seznámila s lidmi z krajanské organizace Velehrad, známé především kvůli poskytování pomoci a podpory československým uprchlíkům po srpnových událostech v roce 1968. Ludmila se stala jedním z tisíců emigrantů, kteří do Velehradu přišli. Kontakt s krajanskou organizací se ale nikdy nevytratil. Po smrti jezuity a ústřední postavy československého exilu otce Langa se od roku 2008 zapojila do činnosti charity. „Vracím jen to, co nám otec Lang předal,“ shrnuje.

Nahnali ho do pracovního tábora Klettendorf

Ludmila Stáňová, za svobodna Kroužilková, se narodila 17. května 1946 v Praze jako první dítě manželů Karla a Mileny Kroužilkových. Manželský sňatek sice uzavřeli v září 1939, ale s příchodem potomka si museli počkat, až se přeženou decimující roky druhé světové války.

Inženýr Karel Kroužilka totiž pocházel ze smíšené křesťansko-židovské rodiny. Stál v čele podniku Konečný, jenže válka mu převrátila život naruby –roku 1944 se ocitl v pracovním táboře Klettendorf (dnes Klecina, část polské Vratislavi). „Dosazený německý ředitel podniku prý zařídil, aby tátu dali do kanceláře. Ostatní mu takovou práci měli závidět a přeřadili ho na skládání železa z vagonů,“ tradovalo se v rodině Kroužilkových.

Jakýpak socialistický stát, když se nepostaral o samoživitelky

Po osvobození v roce 1945 se Ludmilin otec vrátil do vlasti ke své manželce a pokračoval jako ředitel u stejné firmy až do roku 1948, kdy podnik znárodnili a majitel Konečný údajně zažádal o vystěhovalecký pas a s rodinou emigrovali do Kanady.

V září 1950 pak Karel Kroužilka náhle zemřel na mozkovou mrtvici. Zanechal po sobě ženu Milenu s dcerami Alenou a Ludmilou, pro které nastaly krušné časy. Tíživou finanční situaci v rodině vzápětí ještě prohloubila měnová reforma v roce 1953. „Než maminka dostala zaměstnání písařky, lidi jí různě pomáhali. Pracovala pro družstvo a koupila si tkalcovský stav, aby tkala látky. Měla nakoupené látky a ztratila spousty peněz. Po tatínkovi zbyly cenné papíry, které se ze dne na den staly cárem papíru. Často plakala, že jsme na tom špatně, snažila jsem se ji utěšit.“

„Od mateřského mléka mě v rodině podněcovali v tom, že komunismus je příšerný, že jsou to naprostá zvěrstva. Otcovu zdraví nepřidalo, že nevstoupil mezi komunisty. Věděla jsem, co je to za režim: strýc právník kope silnici a druhý dělá v továrně v pohraničí. Maminka vzpomínala na léta mládí, kdy jezdili do ciziny. Žili jsme spíš v tom, jaké to bývalo a jaké by to mohlo být,“ vzpomíná.

Komunistický režim vyplácel Mileně Kroužilkové vdovskou penzi, která měsíčně činila 180 korun. Což spolu s jejím slabým platem ze zaměstnání stačilo sotva pokrýt rodinné výdaje, proto si pomáhali rozprodejem starožitných věcí z domácnosti. „Brzo jsem musela být dospělejší, abych maminku podpořila. Zastávala jsem roli opatrovnice své sestry,“ konstatuje pamětnice.

Hrály jsme si na pionýry

Ludmila Stáňová nejprve navštěvovala obecnou školu na pražském Smíchově. „Docházely sem děti všech dělníků z Tatrovky a Smíchovského pivovaru. Připadala jsem si jako jednooký král mezi slepými,“ shrnuje pamětnice. Vynikala mezi ostatními žáky, kteří jen stěží sotva počítali a četli. Školní léta se nekonečně vlekla, výuka byla pro Ludmilu nudná, ale ukolébat se přesto nenechala. Tehdy ji ale mrzela jiná věc.

„Sice jsem byla jedničkářkou, ale učitel – velký komunista, který mě měl rád – mi říkal: ‚Takhle se nikam nedostaneš!‘ A tehdy se situace stala neudržitelnou. Totiž až do šesté třídy jsem já ani moje sestra nebyly členky Pionýru, a to nám strašně vadilo. Doma jsme si hrály na pionýry,“ vzpomíná s úsměvem.

V Anglii se starala o děti ze zámožné rodiny

Ludmila výborně zpívala a od svých deseti let několikrát týdně docházela do Kühnova pěveckého sboru. Že další čtyři roky bude muset trávit nad studiem a tříbením praktických dovedností v elektrotechnické průmyslové škole, bylo však výsostným rozhodnutím maminky. A to výhradně kvůli penězům. Po absolvování maturitní zkoušky v roce 1964 nastoupila úspěšná abiturientka Ludmila Stáňová do výpočetního podniku VAKUS. Pracoviště i kolektiv znala už z předchozích měsíců, jelikož si tu odbývala školní praxi.  

Jednoduší pravidla pro cestování československých obyvatel schválila vláda v roce 1965. Doba uvolněných poměrů šedesátých let umožnila Ludmile Stáňové splnit si svůj dětský sen – vycestovat a poznat Velkou Británii. V zaměstnání se letmo zmínila, že v Anglii by mohla pracovat jako au pair, načež ředitel výpočetního střediska souhlasil.

V roce 1967 Ludmila Stáňová odletěla na Britské ostrovy, kde si splnila svá očekávání a představy. Naplnily se do posledního puntíku, přesně jako v její oblíbené knížce Malý Lord Fauntleroy (Little Lord Fauntleroy), kterou si čítala v dětství. Starala se o děti v zámožné britské rodině s velkým domem a personálem. „Anglie se mi ukázala ve světle nepříliš typickém,“ uvědomuje si své poznání Ludmila Stáňová.

Invaze mě jen utvrdila, že žít v Československu nebudu

Po půl roce v obklopení přepychem si Ludmila Stáňová výjezdní doložku ještě prodloužila. Do Československa se vrátila až koncem června 1968, do osmělené atmosféry pražského jara, o němž se dozvídala z článků v britském tisku. O rok starší a s většími zkušenostmi, alespoň co se týkalo anglického jazyka, nastoupila zpátky na pracoviště výzkumného střediska. Nepočítala však, že tam zůstane dlouho. Už tehdy se připravovala na emigraci do Británie.

Od příletu do Československa uběhlo jen několik týdnů, když v noci z 20. na 21. srpna překročila státní hranice okupační vojska Varšavské smlouvy. „Jsem z poválečné generace, které se ve škole vykládalo, že válka nikdy nebude. Šíleně jsem se bála a několik dní nevyšla z domu. Myslela jsem, že se zblázním. Celá zoufalá jsem chtěla další den odjet. Věděla jsem jen, že chci jet zase zpátky, že v tomhle žít nechci a nebudu,“ líčí Ludmila Stáňová.

V Anglii bych žila i kdyby v Československu nevládli komunisti

Definitivní uzavření československých hranic nastalo až v říjnu 1969, kdy vrcholná komunistická garnitura cestování do Západní Evropy znovu zakázala. Ludmila Stáňová v červenci 1969 s výjezdní doložkou na šest týdnů odjela do Anglie. Její blízké okolí tušilo, že zpátky do Čech se nevrátí. „Nechápu, kde se ve mně vzala drzost, emigrovat ve třiadvaceti letech. Chtěla jsem, abychom odjeli i s maminkou, ale vzhledem k svému věku odmítla. Když jsem to červencové ráno odjížděla, všichni kamarádi se přišli rozloučit. Říkala jsem jim, že mám povolení na šest týdnů a třeba se vrátím, jenže moje odloučení od nich trvalo přes dvacet let.“

Po příjezdu do Spojeného království se setkala se svou mladší sestrou, která byla na cestě z Británie do Paříže. Několik dní strávily u známé v Paříži. Když se obě sestry loučily, žádná z nich nemohla tušit, že se kvůli takzvané železné oponě nesetkají dalších třináct let.

Pomocná ruka přišla od Velehradu

Ludmila Stáňová přepokládala, že kdyby v emigraci měla skončit jako uklízečka, bude to pro ni příliš velká cena za svobodu. S největší pravděpodobností by se odhodlala k návratu do rodné země. Jenomže v emigraci našla brzy profesní uplatnění.

Když na konci léta přicestovala do Velké Británie, domluvila si, že než si najde bydlení a zaměstnání, může přebývat v krajanské organizaci Velehrad. Čechům a Slovákům Velehrad dočasně poskytoval střechu nad hlavou, teplé jídlo a možnost setkání s lidmi, kteří se ocitli ve stejné situaci. Čtyřposchoďový dům na nároží náměstí Ladbroke Square ve čtvrti Notting Hill zakoupil v roce 1964 pro Čechy a Slováky v Anglii český jezuita Jan Lang společně s řadou přátel. Otec Lang byl za druhé světové války zatčen a vězněn v terezínské Malé Pevnosti a jen o vlásek unikl smrtelně nebezpečnému tyfu. Po válce odešel dostudovat do Anglie, kde také po osmačtyřicátém roce zůstal.

„Prostřednictvím svého strýce Karla jsem znala otce Langa i jeho sekretářku Roxanu. Nabídla mi, že můžu bydlet u ní v bytě,“ vypráví. Další dny pak přespávala na karimatce v knihovně a nakonec odjela za známými z Čech, u kterých přečkala léto, než si sehnala zaměstnání. Na Velehrad potom dlouho nechodila. Chtěla žít mezi Angličany a k otci Langovi docházela jen ke zpovědi. O to absurdnější je, že se seznámila se svým budoucím mužem Antonínem Stáněm a pomáhá Velehradu.

Protesty proti okupaci i politickému útisku v Československu

Vedle charitativní činnosti působil  Velehrad i jako centrum politické aktivity, zejména setrvalých protestů proti komunistickému režimu v Československu, proti okupaci republiky a politickému útisku. Před budovou československé ambasády v Londýně se k výročí sovětské okupace konaly protesty, kterých se ale Ludmila ani její manžel Antonín Stáně neúčastnili. „Nechtěli jsme svým jednáním ohrozit děti ani příbuzné v Československu. V té době jsme navíc žili mimo Londýn,“ upřesňuje pamětnice.

Prodloužit si legální pobyt ve Velké Británii se stalo po dvou letech nemožné. Komunistická justice v Československu v důsledku toho odsoudila Ludmilu Stáňovou za nedovolené opuštění Československé socialistické republiky. Informovala ji o tom její sestra Alena. Naštěstí Ludmila na sebe neměla vedený žádný majetek, který by komunistický režim mohl zkonfiskovat. Zažádala si a získala britské státní občanství, avšak návštěva Československé socialistické republiky nepřipadala v úvahu, jelikož by jí hrozilo trestní stíhání.

Nabídl mi připojit se k Velehradu

Po sametové revoluci v roce 1989 došlo ke změnám ve funkcích i v rámci Velehradu. Organizace našla uplatnění pro Čechy a Slováky i v porevolučních časech, především pro mladší ročníky, kteří se do Londýna vydali za svobodou cestování, studiem či zaměstnáním.

Po smrti otce Langa v roce 2007 nastala pro Velehrad nejasná budoucnost „Přišla jsem na schůzku místo svého manžela Antonína a zjistila, jaký hrozný chaos se na Velehradě odehrává. Hrabě Czernin mi řekl, že vidí, že tomu rozumím, a nabídl mi, abych se zapojila,“ vysvětluje. „Důvod, proč se dodnes angažuji, je, že vracím to, co nám otec Lang předal.“

V té době se Velehrad musel vypořádat s řadou existenčních potíží. Hlavní motivací zůstala snaha navázat na aktivní práci zesnulého otce Langa, jenže po neshodách s církví začaly docházet finanční zdroje. Sídlo Velehradu nešlo kvůli nedostatku peněz udržet, proto organizace nemovitost prodala a přestěhovala se do nových prostor. Migrantům  v nouzi ze zemí bývalého Československa pomáhala pamětnice v oblasti vzdělávací a pastorační ještě v roce 2023, kdy poskytla rozhovor Paměti národa…