Ludmila Stáňová

* 1946

  • „Zajímavý bylo, že ten rok, co jsem tu byla – šedesát osm a šedesát devět – připravovala jsem se na to, že odjedu. V té době jsem tu filosofii ještě netušila, že člověk může být v takzvaným přítomným momentě a může prožívat to, co prožívá. Lidi jsou většinou v hlavě a myslí na něco, ale já chodila po Praze a vtiskávala jsem si do hlavy v přítomném momentě všechny ty krásy, které si dodnes dokážu vybavit, například kameny na Karlově mostě. Takže jsem se na to připravovala… V Anglii už jsem měla nějaké přátelé, byla jsem ochotná to podstoupit. Nešla jsem do toho s vědomím, že to bude trvat 25 let. Všichni mi to předpovídali, ale já jsem takový naivní optimista, že za rok dva přijedu. Byli jsme v písemném kontaktu s kamarády a kamarádky litovaly, že o mě přišly. Když se nad tím zamyslím, kde jsem vzala tu drzost se ve třiadvaceti prostě rozhodnout, že budu žít v jiné zemi. Věděla jsem, že lidi v čtyřicátém osmém emigrovali, věděla jsem, že se to stalo a že je to jedna z možností. Takže jsem do toho šla naprosto vědomě.“

  • „V Pionýru jsem nebyla, myslím, až do šesté třídy, kdy to bylo už neudržitelný. Já jsem byla jedničkářka a ten učitel, který mě měl rád, to byl velký komunista, mi říkal: ‚Ty se nikam nedostaneš!‘ Takže v šesté třídě maminka řekla, co se dá [dělat]. My jsme si doma se sestrou hrály na pionýry. Nám to strašně vadilo, že nejsme pionýrky. Maminka, když nebyla doma, uvázaly jsme si šátky a hrály si na pionýry. Natolik absurdní to bylo.“

  • „Maminka v té době, než dostala zaměstnání jako písařka v Letňanech přes známý, tak pracovala doma. Pomáhali jí různě lidi a pracovala pro nějaké družstvo. Koupila si tkalcovský stav a tkala látky. Vím, že měla nakoupené látky a ztratila na tom strašně peněz. Tatínek byl mladý, když zemřel, takže neměl žádnou penzi a měl nějaké cenné papíry, tak ty byly ze dne na den kus papíru. Přišli o všechno, co měli. Maminka hodně plakala, že jsme na tom špatně, a já se ji snažila utěšovat. Vždycky jsem jí říkala: ‚Mohli bychom na tom být hůř.‘ Naštěstí dědeček sbíral starožitnosti a měli jsme plný byt věcí, které se daly prodávat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.04.2023

    (audio)
    duration: 02:08:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 21.06.2023

    (audio)
    duration: 01:46:36
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nebyla jsem Hus, který se nechá upálit. Ale Komenský, a tak jsem emigrovala

Ludmila Stáňová v maturitním ročníku, 1964
Ludmila Stáňová v maturitním ročníku, 1964
photo: archiv pamětnice

Ludmila Stáňová, za svobodna Kroužilková, se narodila 17. května 1946 v Praze, jako prvorozená dcera Karla a Mileny Kroužilkových. Otec pocházel ze smíšené křesťansko-židovské rodiny a v roce 1944 byl převeden do pracovního tábora Klettendorf v Polsku. V září 1950 náhle zemřel na mozkovou příhodu a zanechal po sobě manželku a dvě nezletilé dcery. Pamětnice v roce 1964 dokončila střední elektrotechnickou průmyslovou školu a nastoupila do podniku výpočetní techniky VAKUS. Od roku 1967 pracovala jako au pair ve Velké Británii a po roce se vrátila zpátky do Československa. V červenci 1969 emigrovala do Velké Británie, kde jí poskytla pomoc krajanská organizace Velehrad. Postupně si našla bydlení, zaměstnání a provdala se za Antonína Stáněho. Za nedovolené opuštění československých státních hranic byla ve své nepřítomnosti odsouzena a ztratila československé státní občanství. Československo navštívila až na podzim roku 1989. Od roku 2008 působí v krajanské organizaci Velehrad. V době natáčení na jaře 2023 žila stále ve Velké Británii.