Richard Stára

„Ani rodiče nedostávali potravinové lístky, to zabrání majetku, všechny polnosti, skot, vybavení velkostatku, to jim postupně brali mezi roky 1951 až 1952. Nechali je tam žít do toho třiapadesátého roku a pak je vystěhovali úplně. Otec mi vyprávěl, že přišla taková správa ve složení asi pěti lidí, některý dokonce znal, byli taky z Počernic. A ty mu sdělili, že je budou vystěhovávat. A byl tam takový nucený správce, který to všechno zaštiťoval, a ten jim řekl, že na to mají týden. Že zapečetí dům a že si během toho týdne musí zařídit prostory, kam si všechny věci odvezou. Jako nábytek, porcelán, sklo, obrazy, skříně, prostě všechno. No a otec tam šel druhej den a tam barák odpečetěnej a chodili tam lidi a odnášeli si věci, který tam byly. Tak si šel stěžovat k tomu nucenýmu správci a ten mu řekl, že co má s těma lidma dělat, tak ať si to vezmou.“

„Byl to pro mě šok, pro malého kluka, kterému bylo v té době třináct let, když jsem viděl třeba kolonu šedesáti ruskejch tanků, který jely kolem. Já si to asi úplně neuvědomoval, byla to hrozně zvláštní věc. A nedocházelo mi, že kdyby po nich někdo třeba hodil kamenem, tak ho můžou zastřelit. Já jsem si v podstatě šedesátej osmej rok srovnal úplně až v roce 1992. Jsem si uvědomil, že to prostě bylo tak, že se mladší klika komunistů drala nahoru a starší jim v tom zabránili, takže to dopadlo, tak jak to dopadlo. Stejně si myslím, že i kdyby to byl ten socialismus s lidskou tváří, tak by se toho moc nezměnilo. Pořád bychom byli tím komunistickým státem. A v té době by Sovětský svaz nikdy nedopustil, abychom si tady budovali nějakou demokracii. Ta demokracie trošku byla někdy v těch šedesátejch letech. To byla skutečně uvolněná doba. Nebylo to jako dneska, že by si každý mohl podnikat, jak chtěl, ale vznikaly malé podniky a tak. To ale šmahem všechno skončilo v tom srpnu 1968 a zase se to vrátilo do tý tuhý normalizace, jak to bylo předtím.“