Jaroslava Šťastná

* 1942

  • "Jezdili jsme na prázdniny k babičce na venkov a ten strýček, příbuzný babičky, babička se k němu nastěhovala, když dědeček umřel, měl hospodu. Hospoda prosperovala, byla to jediná hospoda široko daleko. Bohužel jim hodně povolil, takže je nechal, ať si pijou na dluh, když potřeboval někdo půjčit, on ty peníze měl a půjčil. Pak přišlo znárodňování. Ze všeho nejdřív rozkulačili veliké statky a hned nato znárodnili hospodu. Strýček s babičkou dostali přikázáno, že tam budou pracovat, ale jenom jako svoji vlastní zaměstnanci. Byla to jejich hospoda, ale oni byli zaměstnanci hospody, kterou on postavil. A předseda KSČ rozhodl, že kdo si vezme přihlášku do KSČ, má v hospodě všechno zaplacené. Takže všechno, co bylo na sekeru, vypité nebo koupené na dluh, soudruh předseda zrušil a měl hned další základnu lidí, co se přihlásili, protože už nemuseli zaplatit."

  • "Bylo to ve třiapadesátém, umřel Klement Gottwald a já jsem plakala. Soudružka učitelka také plakala a já plakala. Celý národ zahyne, soudruh Gottwald umřel! Tatínek mě tenkrát vzal za ruku, díval se na mě vyděšeně a říkal: ,No tak bude jiný prezident.´ A já jsem zase plakala, že to už nebude ten náš prezident, náš soudruh Klement Gottwald, náš prezident, my všichni zahyneme."

  • "Já jsem nechápala ani to, že když jsem v tom čtyřicátém osmém šla do školy do první třídy a chtěla jsem být pionýrka, všichni měli červený šátek a jenom já ne, protože jsem byla ze špatné rodiny. Přitom babička a dědeček všechno vydřeli vlastníma rukama. Dědeček byl z dvanácti dětí z venkova, babička byla nechtěné dítě, sirotek, také z venkova a byli hrozně pracovití a vypracovali se ke dvěma zahradnictvím. A to bylo to špatné, kvůli čemu jsem nemohla být pionýrka. Brala jsem to jako dítě jako strašnou pohanu. Já byla tak nešťastná, tak ukřivděna… Všichni měli červený šátek a chodili na zpívání a já ne. Později jsem to vyřešila tak, že jsem to zamlčela a stala jsem se aspoň svazačkou a do prvomájových průvodů jsem chodila jako svazačka. Tam jsem v modré košili mávala mávátkem nadšená, že jsem stejná jako ti ostatní."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.04.2024

    (audio)
    duration: 54:30
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Díky studené válce mám řidičák na traktor i kamion

Jaroslava Šťastná, foto z maturitního tabla, 1959
Jaroslava Šťastná, foto z maturitního tabla, 1959
photo: Archiv Pamětníka

Jaroslava Šťastná, rozená Vildová, se narodila 24. dubna 1942 v Praze do dobře situované rodiny. Dědeček Karel Zeman měl za první republiky zahradnictví ve Valdštejnské zahradě, staral se o výzdobu kostelů a o zahrady pod Pražským hradem. V roce 1945 je soused udal gestapu pro domnělé nadměrné zásoby. V padesátých letech zahradnictví znárodnili, dědeček zůstal ve svém podniku pracovat jako vedoucí. Její prarodiče Karla a Marii Zemanovy a rodiče Věru a Roberta Vildovy s dětmi vystěhovali do menšího bytu. Jaroslavu Šťastnou na základní škole odmítli vzít do Pionýru, na střední škole svůj původ zatajila a vstoupila do ČSM. Během studené války byla vybraná jako řidička pro případ války a v roce 1961 získala řidičská oprávnění na malá i velká motorová vozidla. V roce 1968 byla svědkem obsazení Prahy vojsky Varšavské smlouvy. Celý život až do odchodu do důchodu v roce 1997 pracovala v Městské lidové knihovně v Praze. V roce 2024 žila v Praze.