Jaroslava Šťastná

"Bylo to ve třiapadesátém, umřel Klement Gottwald a já jsem plakala. Soudružka učitelka také plakala a já plakala. Celý národ zahyne, soudruh Gottwald umřel! Tatínek mě tenkrát vzal za ruku, díval se na mě vyděšeně a říkal: ,No tak bude jiný prezident.´ A já jsem zase plakala, že to už nebude ten náš prezident, náš soudruh Klement Gottwald, náš prezident, my všichni zahyneme."

"Já jsem nechápala ani to, že když jsem v tom čtyřicátém osmém šla do školy do první třídy a chtěla jsem být pionýrka, všichni měli červený šátek a jenom já ne, protože jsem byla ze špatné rodiny. Přitom babička a dědeček všechno vydřeli vlastníma rukama. Dědeček byl z dvanácti dětí z venkova, babička byla nechtěné dítě, sirotek, také z venkova a byli hrozně pracovití a vypracovali se ke dvěma zahradnictvím. A to bylo to špatné, kvůli čemu jsem nemohla být pionýrka. Brala jsem to jako dítě jako strašnou pohanu. Já byla tak nešťastná, tak ukřivděna… Všichni měli červený šátek a chodili na zpívání a já ne. Později jsem to vyřešila tak, že jsem to zamlčela a stala jsem se aspoň svazačkou a do prvomájových průvodů jsem chodila jako svazačka. Tam jsem v modré košili mávala mávátkem nadšená, že jsem stejná jako ti ostatní."