The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šťastná (* 1922)

• narozena 7. 10. 1922 ve Lhotkách u Náchoda

• politický vězeň v letech 1957 až 1960

• v osmnácti letech se rozhodla po setkání se schönstattským hnutím vstoupit do řádu Mariiných sester

• po roce 1948 se vrátila ze zahraničí a spolu se sestrami začala v Československu schönstattské hnutí rozšiřovat

• 7. února 1957 byla zatčena a následně odsouzena na tři roky odnětí svobody

• ve vazbě byla v Hradci Králové a výkon trestu si odseděla ve věznici v Pardubicích

• propuštěna v roce 1960

• po roce 1989 vytvořila spolu se sestrami duchovní zázemí - kapličku a provinční dům Mariiných sester v Rokoli

„Za víru tři roky“

Mládí, vstup do Schönstattského hnutí a návrat do Československa

Marie Šťastná se narodila 7. října 1922 ve Lhotkách u Náchoda. Do obecné školy chodila ve Studnicích a do měšťanky v Náchodě. Navštěvovala obchodní školu a do osmnácti let pracovala v kanceláři. Když jí bylo osmnáct let, poznala schönstattské hnutí, ve kterém viděla snahu o náboženskou a mravní obnovu národa. Zatoužila toto hnutí více poznat. Proto se rozhodla jet na západ do Schönstattu (blízko Koblenze), kde se stala Mariinou sestrou. V Schönstattu se potkala se zakladatelem celého hnutí páterem Josefem Kentenichem, který za druhé světové války prošel koncentračním táborem a přežil. Právě on byl pro celé hnutí příkladem.

Po druhé světové válce se chtěla ještě s ostatními sestrami vrátit do Čech, ale viděly, že z Německa to nebude jednoduché. Proto šly do Švýcarska, kde se setkaly se zakladatelem. Tam zůstaly až do roku 1948, kdy přišli v Čechách k moci komunisti. Jejich víza a pasy se staly neplatnými a sestry se musely rozhodnout, jestli se vrátí, nebo jestli ztratí státní příslušnost. Rozhodly se, že se vrátí do Čech.

Přes hranice přešly 9. března 1948. „Ten průvodčí ve vlaku a všichni nás nechtěli pustit, že odsud lidi utíkají, ať tam zůstaneme. Doktor Glázr ve Švýcarsku taky: „Vy jste se zbláznily!“ Celá farnost se za nás modlila. Nadávali, zlobili se na sestry, že nás chtějí pustit. No, ale my jsme věděly, že naše místo je u našeho národa, tak jsme šly.“

Do Československa se vracely přes Cheb a jejich první kroky mířily do jejich domovů. „Pan biskup Hlouch nás chtěl přijmout do své diecéze. Tak jsme ho šly dvě navštívit, abychom se s ním domluvily, co dál. Ten byl překvapený, říkal: ,Děti, kde se tu berete?´ Právě šel navštívit nemocné a chodil ještě mezi bohoslovce. My jsme říkaly: ,No, přijely jsme.´ ,A víte, jak to tady vypadá?´ ,Víme!´ ,A přesto jste přijely?´ ,Právě proto jsme přijely!´ Tohle jsme si napsaly do kroniky naší, a potom když nás později sebraly, tak to bylo: ,Právě proto! Špioni!´ Daly jsme jim to jako písemně.“

Po návratu do Československa

Po návratu do Československa byly setry usazeny nejdříve v Třeboni na starém děkanství. Tam přijaly mezi sebe další sestry. Učily se sestrami náboženství až po hranice k Českým Velenicím. Pak měly ještě jednou obláčku (přijetí sester mezi sebe), kdy přijímaly sedm dalších děvčat. „To byla poslední možnost, že pan biskup mohl mluvit takhle s těmi kněžími o samotě. My jsme ty pány posadily do takového pokoje, tam byla socha Imakuláty Neposkvrněné, a tam jsme vždycky daly takovou podezřelou návštěvu. Tam jsme jim přinesly jídlo a oni si sedli a baštili a baštili jako materialisti. A pan biskup zatím... my jsme měly obláčku v kapli domácí. Za chvíli si ten jeden vzpomněl, že maj přeci hlídat biskupa, tak tam šel a my jsme zpívali Loretánskou litanii, to patří k tomu obřadu. A on říkal: ,To je mše?´ A sestra řekla: ,Ano!´ ,Tak to jsem už viděl,´ a šel zase pokračovat. A pan biskup využil tu dobu, že ještě mohl mluvit otevřeně s těmi svými kněžími a s těmi lidmi. A nakonec byl pan biskup dřív v autě nežli ten jeho doprovod.“

Schönstattské hnutí v Československu se stále rozrůstalo. Byla to doba, kdy probíhaly ty největší politické procesy a řádové sestry musely opustit svoje domy. Mariiny sestry měly dvě možnosti: nechat se internovat jako řádové sestry, nebo jít do civilu. Šly tedy do civilu. Tím se dostaly do východočeského kraje, kde měly zájem o Rokoli jako o duchovní domov. V Rokoli kdysi kněží uzavřeli úmluvu lásky s Pannou Marií podle Schönstattu, kde se také všechno soustředilo na jednu kapličku, která byla jejich duchovním domovem.

Na východě Čech sestry pokračovaly ve své práci v civilu. Nechaly se zaměstnat na Novém Hrádku a v jeho okolí a při tom se staraly o kapličku v Rokoli. Navazovaly kontakty s mládeží a vůbec se snažily, aby se schönstattské hnutí stále více a více prosazovalo. Marie Šťastná (pozn. autora: dále už jen sestra Marie) byla zaměstnána ve tkalcovně.

Zatčení a vazba v Hradci Králové

Komunistům se nelíbilo, že sestry navazují kontakty s mládeží. Po zatčeních, která už nějakou dobu probíhala, sestra Marie věděla, že na ni a na sestry také dojde. Několikrát si všimla, že je sledována, ale jak říká: „My jsme byly mladý a my jsme si z toho více méně utahovaly. To bylo pro nás takový dobrodružství. Třeba když někdo šel za námi, tak jsme si řekly: ,Tak ty běž doprava, já půjdu doleva, a teď co bude ten člověk dělat.´ Přešlapoval, nevěděl, koho má sledovat. Prostě my jsme z toho měly opravdu takovou... myslely jsme si, co nám můžou udělat, vždyť nic neděláme.“

Sestra Marie byla zatčena 7. února 1957. Z Nového Hrádku zatkli dvě, sestru Marii a setru Janu. Z Hradce Králové sestru Věru. Společně byly odvezeny do vazební věznice v Hradci Králové. V dubnu 1957 zatkli další čtyři sestry v Praze. „No, a nevěděly jsme, proč nás sebrali. My jsme se jich ptaly, říkali: ,To uvidíte, to uvidíte!´“

První zážitky z vězení popisuje sestra Marie takto: „Teď to přestrojení do toho mundúru, všechno vám vezmou. Teď vás strčí do cely, než jsem se rozkoukala trošku, tak jsem si tak jako klekla a chtěla jsem zasvětit ten čas, co jsem tady, tak abych předala znovu svůj život, a už pro mě přišli na výslech.“

Výslechu se sestra Marie bála. Myslela si, že ji budou bít, tak se pořád rozhlížela kolem sebe. Nic, co jí říkali, nevnímala. Jen si říkala, odkud to asi začne. „Pak přišel ,kuťák´, takový ten, co tam vedl ten výslech, a ten na mě zařval: ,Mám vám zavolat psychiatra?´ A tím mně pomohl! Tak jsem přišla k sobě a říkám: ,Děkuju, nepotřebuju, jsem klidnější než vy!´Tím byl první výslech ukončen, ale následovaly další. Právě v těchto chvílích sestře Marii hodně pomáhalo vědomí, že zakladatel jejich hnutí byl také ve vězení a v Dachau. To ji dodávalo sílu.

Soud a vězení v Pardubicích

U soudu v Hradci Králové dostala za podvracení republiky tříletý trest. Trest si měla odsedět ve věznici v Pardubicích. Sestra Marie vzpomíná: „To bylo takové to zvonění klíči, nebo ten dojem, že nemáte kliku, že nemůžete ven. Nebo jenom ta špehýrka, to okýnko nahoře. Nebo celou noc světlo. Teď ten klozet, to bylo takový primitivní všecko.“

V Pardubicích byla na cele s donašečkou. To ale sestra Marie nejdříve nevěděla. Naopak jí docela důvěřovala. Jednou si ale před spoluvězeňkyní posteskla, že myslí na maminku. „A hned ten referent mi říkal: ,Já jako spoluobčan cítím s vaší matkou, ale vy!´ Já jsem říkala: ,Jak si mě vychovala, tak mě má!´“

Později měla spoluvězeňkyni, která neuměla číst a psát. „Chtěla jsem s ní, že si budeme číst, že se budeme střídat, a to jsem zpozorovala, že číst neumí, protože to byla taková slátanina. Přišli někde do hospody, dali si tohle... Já jsem si říkala, že to není možný, aby takhle někdo psal. Tak jsem se podívala do knížky a pak teprve se přiznala, že neumí číst a neumí psát. Tak jsme se učily číst, učily jsme se psát, takhle aspoň trošku podle těch písmen. Počítat se nechtěla učit. To ji nebavilo.“

Čas vyplňovaly různě. Třeba si ze zubní pasty namalovaly na zem šachovnici nebo v okýnku krmily holuby. Na to ale dozorci brzy přišli, tak jim to zakázali. Co se týče hygienických prostředků, tak vězni dostali třeba jen čtvrtku normálního kapesníku, a co bylo potřeba si přeprat, tak ve splachovacím záchodě. „Připadaly jsme si jako Robinson na ostrově“Z jídla vzpomíná sestra Marie na „šemíka do ztracena“. To byla rozemletá konina. „Taky se mi stalo ale, že mně jeden ten dozorce podal... myslela jsem si, že to je večeře, tak jsem si to vzala. On mně potom říkal: ,To byla moje večeře.´ On mně dal svoji večeři.“

Balíčky sestra Marie nedostávala, dopisy psát mohla. „Psala jsem domů, ale taky se mi stalo, že řekli, že ten dopis neodeslali, že prý: ,Kdo vás tady křižuje?´ To bylo nějak v postní době a já jsem psala něco na ten motiv postní doby, že pán Ježíš byl ukřižován, a že když máme podíl na jeho utrpení. Říkal: ,Kdo vás tady křižuje, kdo vás tady křižuje?´ Tak ten dopis neposlali. Pak jsem psala už jen tak, aby je to nedráždilo. Ale balíčky jsme si nezasloužily, to jsem nedostala.“

Na návštěvy za sestrou Marií chodila maminka a někdy sestra. A při návštěvě jí říkali, že si nesmí nic odnést, ale jednou jí řekli, že si to ovoce má zastrčit do rukávu. „A teď mně to začalo padat. Oni to měli zakázaný, že si nesmíme nic odnést.“

Sestra Marie nebyla ve vězení nikdy moc nemocná. Snažila být k sobě tvrdá, aby vydržela. Myslela na to, že Pravda zvítězí! To jí dávalo vnitřní sílu. Někdy se i zasmála. „Vzpomínám si na takový, jak tam píše ten záznam, prostě o jedné sestře, na kterou se ptali, že je zootechnička okresního výboru. Já jsem se začala smát a on nevěděl co. Jsem říkala: ,No, zootechnička okresního národního výboru.´ Tak on, pak mu to došlo, tak to vytáhl ten papír.“

Od jara 1957 už vězně moc nebili. Alespoň sestra Marie fyzické týrání nezažila. „Mně to připadá, že je odzbrojí ty lidi, když člověk k nim si ponechá úctu. Nebo když, to jsem viděla i u těch vězňů, u těch třeba zlodějů nebo vražedkyň, že tohle působí, když jimi člověk nepohrdá, když není nadnesený, když se snaží jim pomoct, přiblížit anebo trošku změnit tu atmosféru. V tom jsem taky viděla ten svůj úkol, proč tam jsme. Že tam je to nejvíc potřeba. Nenechat se úplně zlomit. No, někdy je to těžký ale...“

Horší to bylo s psychickým nátlakem. Při výsleších třeba často slýchávala různé nadávky, ale ona si z nich dělala spíše legraci. Hodně ji pomáhala řádová výchova. „Tedy snažej se, psychicky chtěj člověka zlomit, ale když má protiváhu, tak se nemusí bát. Třeba ta myšlenka, že tady nejsem sama, Bůh je se mnou, o co mně jde. No, nebo nemám tady úkol? Tahle je tady taková smutná, tak jsem ji ještě spíš jako těšila nebo něco. Vědět, že tam nejsem jen tak pro sebe, abych tam truchlila nebo něco, a že se stejně vrátím.“

Po propuštění

Na konci výkonu trestu usoudili, že sestru Marii nepřevychovali. Dali jí s sebou písemné nařízení, že nesmí být zaměstnána někde mezi lidmi. Zakázali, že se nesmí scházet s ostatními sestrami a že spolu nesmějí společně bydlet.

Nedaleko na Rzech měla StB školicí místo. „A Rokole? My jsme nesměly chodit hromadně do kapličky nebo dvě. Vždycky jsme si rozsvítily, na znamení světýlko jsme tam nechaly svítit, že jsme tam byly. A neposlouchaly jsme stejně! Poněvadž když někdo neprávem poroučí, tak na co?“

Z Pardubic jela domů za maminkou, kde zůstala a starala se o ni. Začala se učit vařit a dostala místo v kuchyni jako pomocná kuchařka. „Když jsem byla poprvé v Novém městě nad Metují, když jsem šla kolem vlaku, tak zrovna mě tam zdravil... se dívám, to byl výrobní. Ten byl takový dost inteligentní člověk, říkal: ,Tak vy jste teď tady?´ Já jsem řekla: ,Ano!´ Ale nechtěla jsem se s ním bavit, takže jsem prolítla takhle, jak tam napouštěli vodu, abych byla z jeho dosahu. Jako kočka po vejprasku, úplně jsem se vyhnula.“

Na léta ve vězení nevzpomíná sestra Marie ve zlém, spíše naopak. „A byla to pro mě velká škola nebo pro nás všechny. Děkovaly jsme, že jsme to mohly zažít. To patří u nás k všeobecnýmu vzdělání, kdo to neprožil, tak nechápe. Jako národ, ty nádherný lidi, co jsme tam mohly poznat...A to přátelství, který jsme uzavřeli mezi vězni, to je zase jedinečný. To bylo krásný, když řádový sestry... v tom bylo vedení těch řádů, tak vždycky to je ctihodná matka nebo něco... tam jsme si tykaly všechny! To bylo takový, všechny ve stejným mundúru. A to je ještě taková zvláštní vazba. Takže při tom všem na to ráda vzpomínám, že bych to nechtěla postrádat!“

V dalších letech se sestra Marie spolu s ostatními sestrami snažila působit v Rokoli. Takto například vzpomíná na srpen 1968: „Dneska jsme na to právě vzpomínaly. Jaká to byla úzkost, bezradnost. Jak se to zlo hrnulo sem ze všech stran. Tady na Náchodsku, jak je pořád vraceli zpátky do Polska, jak přestavovali všechny tydlecty věci, jak se národ bránil.“

V roce 1989 bylo právě padesát let od úmluvy lásky v kapličce v Rokoli. Sestry jely do Říma na svatořečení Svaté Anežky. Do Čech se vrátily právě 17. listopadu 1989, kdy probíhala sametová revoluce.

Ze začátku neuměly ve svobodě ani chodit. Pořád za sebou viděli nějakého špiona. Získávaly různá povolení pro výstavbu nové kapličky a provinčního domu Mariiných sester v Rokoli.