Marie Šťastná

„Jinak jsem byla pohromadě potom později s takovou jednou, ta neuměla číst a psát. To jsem vám taky ale už, neříkala? Ta mě učila, jak se to dělá, když chtěla odrovnat esenbáky. Že jim očesala ty jejich výložky a pak že ho kopla. Chtěla mě to učit, jak se to dělá. Chtěla jsem s ní, že si budeme číst, že se budeme střídat, a to jsem zpozorovala, že číst neumí, protože to byla taková slátanina. Přišli někde do hospody, dali si tohle... Já jsem si říkala, že to není možný, aby takhle někdo psal. Tak jsem se podívala do knížky a pak teprve se přiznala, že neumí číst a neumí psát. Tak jsme se učily číst, učily jsme se psát, takhle aspoň trošku podle těch písmen. Počítat se nechtěla učit. To ji nebavilo. A jinak jsem taky chtěla mít ticho. Jsem říkala: ,Tak já jedu směrem severovýchod, jedu navštívit maminku, tak mě neruš.´ Když jsem se chtěla modlit třeba. Abych měla ticho. Tak to respektovala. To věděla, že s ní nepromluvím. To jsem si vymínila jako takový čas pro sebe. No, ono se... Krmily jsme holuby v tom okýnku. Vždycky jsme jim tam něco daly, takhle nahoře do toho okna. Pak přišli, že dole je trus, jestli tam... co tam? Tak nám to zakázali, že nesmíme nic na to okýnko dávat. To byly takový samý hlouposti. O politice nebo tak... no, prostě sedím proto, že jsem to nepochopila, že mně má dojít, co to je komunismus, a mně že to nedošlo, takže za to sedím, to bylo takový... Tedy ta vyšetřovačka, to bylo vždycky, jak nás vedli po chodbě, nikdo tam nesměl být. To červený světlo. Přitom jsem věděla, kde je ta moje, ta druhá sestra, která byla zavřená. Když jsem takhle musela pochodovat, tak jsem vždycky zaklepala na dveře. Ten, co mě doprovázel, jednou mně říkal: ,Zapomněla jste zaklepat.´ Já si nemůžu stěžovat, že by se ke mně nějak hrubě nebo vulgárně chovali. Dřív říkali, že jsem sarkastická, že si z nich utahuju. A to tedy jo. Bylo mně těžko, když jsem si vzpomínala, že maminka v tom zůstala sama, jak se s tím vypořádá. Když měla vyklidit po nás všechno. Všechno to šlo na maminku, maminka stará. To bylo těžký. Jednou jsem se zmínila před tou komplotkou, že vzpomínám na maminku a hned ten referent mi říkal: ,Já jako spoluobčan cítím s vaší matkou, ale vy!´ Já jsem říkala: ,Jak si mě vychovala, tak mě má!´“

„To bylo zrovna 7. března 1957, přišli za mnou do továrny, měla jsem zrovna ranní směnu: ,Vezměte všechny svoje věci a přijďte do kanceláře.´ Zastavila jsem stroj a říkám si: ,Musím se podívat na dvůr.´ A viděla jsem auto. My jsme už čekaly, že na nás tak nějak dojde, protože nás sledovaly, to jsme tak nějak viděly, ale my jsme byly mladý a my jsme si z toho více méně utahovaly. To bylo pro nás takový dobrodružství. Třeba... když někdo šel za námi, tak jsme si řekly: ,Tak ty běž doprava, já půjdu doleva a teď, co bude ten člověk dělat.´ Přešlapoval, nevěděl, koho má sledovat. Prostě my jsme z toho měly opravdu takovou... myslely jsme si: ,Co nám můžou udělat, vždyť nic neděláme?´ No, ale toho 7. března, teda února (byla zatčena 7. února 1957) nás odvezli, tady dvě z Hrádku... sestra Jana a já a z Hradce sestru Věru. Tak tři jsme byly v Hradci. Praha přišla pak za námi. ,Vy jste byly v dubnu.´ (obrací se na sestru Milenu). Sebrali další čtyři, takže sedm nás sebrali z toho našeho počtu. No, a nevěděly jsme, proč nás sebrali. My jsme se jich ptaly, říkali: ,To uvidíte, to uvidíte!´ Udělali u nás prohlídku, všechno rozhrabali, všude do všeho vlezli. Říkali mně ještě, že to můžu sbalit, my jsme tam měly takový zbytky látek a všechno. Jsem říkala: ,Tak jestli tady zůstanu, tak si to uklidím, a jestli mě vezmete s sebou, tak si to ukliďte vy.´ No, a odvezli nás tedy do Hradce. Teď to přestrojení do toho mundúru, všechno vám vezmou. Teď vás strčí do cely, než jsem se rozkoukala trošku, tak jsem si tam jako klekla a chtěla jsem zasvětit ten čas, co jsem tady, tak abych předala znovu svůj život, a už pro mě přišli na výslech. To vždycky bylo to řinčení klíčů. No, a tak musíte jít po chodbě, pěkně ruce za zády, než mě to naučili... A pak se jich tam sešlo, prostě hemžilo se jich tam plno. Já jsem seděla na takovém prkýnku u zdi, taková klapačka to byla. A teď... já jsem před tím četla knížku, jak to bylo, když Němci zavírali. Podle čeho posuzovali. Tak jsem si říkala: ,No, to mě budou bít, z kterýpak strany dostanu první?´ Tak jsem si je tak prohlížela, kolem mě lítali, každý papíry: ,Co je to? Co je to? Co je to?´ Ale já jsem je tak nevnímala, jenom jsem si říkala: ,Tak odkud to začne?´ Pak přišel ,kuťák´, takový ten, co tam vedl ten výslech, a ten na mě zařval: ,Mám vám zavolat psychiatra?´ A tím mně pomohl! Tak jsem přišla k sobě a říkám: ,Děkuju, nepotřebuju, jsem klidnější než vy!´ A pak byl ukončený ten první výslech. No, ale pak to bylo... jeden za druhým. A vždycky nás chtěli tak jako: ,Jak to, že vás vidím v takovým úboru?´ Jsem říkala: ,To není můj vkus, to je vkus ministerstva vnitra.´ To mně připadalo takový... Mně dávalo velkou sílu to, že náš zakladatel byl taky v Dachau a ve vězení a vypravoval, jak to tam zvládal, co mu dalo sílu k tomu. Říkal, že si říkal, že Bůh dává svému dítěti vždycky nejlepší plínky, i když obsahují někdy trny a bodláčí, ale že v nich může nejlépe prospívat a růst, takže se nemusíme ničeho bát. Tak jsme měly takovou jistotu a byly jsme na to hrdý, že jsme jako jediný z těch sester z tý světový komunity, jsme byly zavřený, tak jsme to považovaly jako takovou čest, že máme kousek osudu našeho zakladatele. To nás tak jako neslo a dávalo nám to takové určité nadšení a sílu.“

„Jsme se vychovávaly tak nějak, abychom moc nepotřebovaly, prostě vyjít s tím. A netruchlit zbytečně, ten entuziasmus tady byl, že pravda vítězí. Stejně to dává takovou tu vnitřní sílu, jakou jsme cítily převahu. To byly takový hlouposti, co nám předkládali. Vzpomínám si na takový, jak tam píše ten záznam, prostě o jedné sestře, na kterou se ptaly, že je zootechnička okresního výboru. Já jsem se začala smát a on nevěděl co. Jsem říkala: ,No, zootechnička okresního národního výboru.´ Tak on, pak mu to došlo, tak to vytáhl ten papír. Víte, ono jestli vy byste měla ráda takhle prostě, jaký byly hrubý a sprostý a to, ale my jsme to nezažily. Mně to připadá, že je odzbrojí ty lidi, když člověk k nim si ponechá úctu. Nebo když, to jsem viděla i u těch vězňů, u těch třeba zlodějů nebo vražedkyň, že tohle působí, když jimi člověk nepohrdá, když není nadnesený, když se snaží jim pomoct, přiblížit anebo trošku změnit tu atmosféru. V tom jsem taky viděla ten svůj úkol, proč tam jsme. Že tam je to nejvíc potřeba. Nenechat se úplně zlomit. No, někdy je to těžký ale. Tedy spát jsem mohla, ani jsem na váze neubyla. To sestra Jana, ta už byla já nevím o kolik kilo. Já ne, já jsem se vyspala. Tak nemůžu opravdu podávat nějaký takový hrůzný věci. Tedy snažej se, psychicky chtěj člověka zlomit, ale když má protiváhu, tak se nemusí bát. Třeba ta myšlenka, že tady nejsem sama, Bůh je se mnou, o co mně jde. No, nebo nemám tady úkol? Tahle je tady taková smutná, tak jsem ji ještě spíš jako těšila nebo něco. Vědět, že tam nejsem jen tak pro sebe, abych tam truchlila nebo něco, a že se stejně vrátím. Nebo jak jsem vám říkala už před tím, že můžeme prožít kousek toho těžkýho, co náš zakladatel prožil, co nám předžil. Takže to teď můžeme zkoušet, a už jsem se těšila, až mu to jednou budeme vypravovat, jaký to bylo.“

„My jsem věděly, že naše místo je u našeho národa, tak jsem šly. Teď třeba ta situace v Chebu. Vystoupily jsme, tam byla taková... všude prapory, taková nervozita, plno ranců na zemi a lidi chtěli za hranice. My jsem jely v sesterských šatech, jak nosíme. Máme možnost chodit v civilu i v sesterských šatech. Tak nás bylo devět, vystoupily jsme a teď jsme čekaly, co bude. A první takový jako úsměv byl, že na peron nám přišel naproti malý chlapec, dítě, a pozdravil nás: ,Pochválen buď Ježíš Kristus!´ To bylo pro nás takové uvítání v našem národě. První pozdrav, který jsme slyšely, že nás pozdravilo dítě a právě tímto pozdravem. Pak jsme se rozjely nejdříve domů. Pan biskup Hlouch nás chtěl přijmout do své diecéze. Tak jsme ho šly dvě navštívit, abychom se s ním domluvily co dál. Ten byl překvapený, říkal: ,Děti, kde se tu berete?´ Právě šel navštívit nemocné a chodil ještě mezi bohoslovce. My jsme říkaly: ,No, přijely jsme.´ ,A víte, jak to tady vypadá?´ ,Víme!´ ,A přesto jste přijely?´ ,Právě proto jsme přijely!´ Tohle jsme si napsaly do kroniky, a potom když nás později sebrali, tak to bylo: ,Právě proto! Špioni!´ Daly jsme jim to jako písemně.“