Ivan Stehlík

* 1946

  • „Nic jsem neudělal. Takhle zmlátili nevinné lidi. Nemohl jsem nic dělat. Jarda mě vzal za ruku a vzal mě do kabiny, kde bylo hrobové ticho. To nebyly tržné rány. Pendrek dělá podlitiny a modřiny. Na nohou, na zádech, na břiše, na hlavě. Tak se to tam probíralo, co, kdo, jak... Někdo řekl: ,Jdi na náměstí Svobody, jdi do ZKL, do Zetoru. Svlíkni se tam, projdi se továrnou. Aby lidi viděli!‘ Protože spousta lidí s těmito akcemi nesouhlasila. Pak ale zase někdo řekl, že nebudeme provokovat, že by se to otočilo proti nám. Tak to zůstalo. Ale dodnes mám na to vzpomínky, že jsem se styděl, když jsem jel týden poté do Prahy za rodičema, kterým jsem se styděl se ukázat a říct jim to.“

  • „Nepřemýšlel jsem, jestli bude nějaká demonstrace. Jel jsem mezi šestou sedmou hodinou v Brně kolem nádraží, kolem Grandu, a tam mě zastavila milice. Červený světlo, milice. Zastavili auto, otevřeli dveře, já jel s kamarádem – hodili nás surově na zadní sedadlo. Sedli si do mého auta. Měl jsem škodovku a pražskou espézetku. Oni řekli: ,To je spojka z Prahy!‘ Což byla blbost! A odvezli mě na náměstí Svobody do Běhounský. Tam byl špalír, chodba, z každé strany dvacet milicionářů, kteří měli pendreky. Oba nás tam hodili. Po první ráně jsme šli na zem a těch dvacet metrů do nás řezali těma pendrekama. Měl jsem štěstí, že tam byl Franta Mašlaň, bývalý hokejista, který měl tehdy službu a řekl: ,Heleďte, tohle je Ivan Stehlík, ten tady hraje hokej, nechte ho být!‘ A někdo, nevím jak, vzal klíče, nevím kde, a odvezli mě domů. Druhý den ráno jsem šel na trénink a shodou náhod se mužstvo fotografovalo, takže tam byl doktor Houbal – to byl náš hokejový doktor – ten mě prohlédnul a řekl mi: ‚Hele, ty máš otřes mozku, netrénuj a jdi domů.‘“

  • „Na vstup vojsk si vzpomínám. Byli jsme na soustředění v Gottwaldově, někde na hotelu. A v pět hodin ráno běhal Ruda Potsch po chodbách, bouchal na dveře a křičel: ,Kluci, vstávejte, jsme napadený!‘ My jsme valili oči, nikdy jsme nic takovýho... A tak jsme šli na stadion, sbalili jsme hokejové věci, naložili to do aut a jeli jsme do Brna. Už na křižovatkách byli ruští vojáci, tanky. Vyrazili jsme se podívat na náměstí Svobody v Brně, tam už se lidi shlukovali. Báli jsme se. Byly nějaké takové věci, že ty tanky někde někoho přejely... Byly nějaké ztráty a báli jsme se. Kdyby někdo něco někde vykřikoval, tak ti Rusové měli nabitý kvéry, tak mohli to napálit, že jo... Strach tam byl.“

  • Full recordings
  • 1

    Hostouň, 12.05.2021

    (audio)
    duration: 01:52:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Brečel jsem, že Češi bili Čechy

Ivan Stehlík, dobová fotografie
Ivan Stehlík, dobová fotografie
photo: archiv pamětníka

Ivan Stehlík se narodil 13. června 1946 v Praze do rodiny, která žila sportem. Vynikal v tenise, ale později zvítězila jeho celoživotní láska, hokej. Věnoval se mu naplno ať už jako hráč, nebo jako trenér celý život. Stal se prvoligovým hráčem a hokej mu umožnil cestovat jako československému reprezentantovi do zahraničí. Po vojně, kterou odsloužil v Dukle Košice, se stal hráčem Komety Brno. O politiku se nijak zvlášť nezajímal, přesto se stal jednou z výrazných osobností protestů proti okupaci v roce 1969 v Brně. Aniž se podílel na demonstracích, milicionáři si jej vyhlédli, zatkli ho a bezdůvodně jej spolu s kamarádem zbili. Fotografie jeho zbitého těla se tehdy dostala až na stránky německého časopisu Stern. Od roku 1971 hrál za Slavii Praha, poté v Pražských uhelných skladech a pět let strávil v Benátkách nad Jizerou, později i jako trenér. V roce 1989 ukončil aktivní hokejovou kariéru. V roce 2021 žil v Hostouni.