The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Stehlík (* 1946)

• narozen 13. června 1946 v Praze

• od dětství hrál hokej

• působil v dorosteneckém oddíle v Tatře Smíchov

• vyučil se frézařem v ČKD Sokolovo

• vojnu odsloužil v dresu Dukly Košice

• v letech 1967 až 1972 působil jako prvoligový hokejista v Kometě Brno

• v 60. a 70. letech také reprezentoval Československo

• 21. srpna 1969 během protiokupačních protestů v Brně zatčen a zbit

• fotografie zbitého těla se objevila v západoněmeckém časopise Stern

• od roku 1971 hrál za Slavii Praha

• později v Pražských uhelných skladech a v Benátkách nad Jizerou

• poté působil jako trenér

• roku 1989 ukončil aktivní hokejovou kariéru

Čestnost, pracovitost, ohleduplnost, pokora. To jsou životní hodnoty, které do srdce Ivana Stehlíka vtiskl sport. Nadaný sportovec a prvoligový hokejista se o politiku příliš nezajímal. Přesto, a tak trochu nechtěně, se stal jedním z brněnských protagonistů protestů proti sovětské okupaci v roce 1969. Fotografie jeho zbitého těla se dostala až do západoněmeckého časopisu Stern. Jak se žilo v komunistickém Československu vrcholovým sportovcům? Mohl se člověk „přimotat do velkých dějin“, aniž chtěl? 

Dětství v padesátých letech

Ivan Stehlík se narodil 13. června 1946 v Praze do rodiny tzv. dělnického původu. Matka Jarmila Stehlíková pracovala v Tesle Karlín u pásu. Otec František Stehlík byl rodák z Malína u Kutné Hory a dělal v Praze zásobovače v podniku Armabeton. 

Ivan Stehlík válku nezažil, ale rodiče o ní vyprávěli a vzpomínali na nálety nebo stavění barikád. Do rodinné historie se negativně zapsal i Vítězný únor. Babička Ivana Stehlíka, paní Miškovská, vlastnila v Kobylisích obchod, který jí komunisté vzali. V rodině proto komunistům nepřáli. 

Pořád za pukem, míčem, na kole, do vody...

Rodina Stehlíkových však žila hlavně sportem. Otec vedl syny, Ivana a o rok a půl staršího Romana, k lásce k fotbalu, hokeji, plavání, kolu... Osudovým se oběma bratrům stalo setkání s Jiřím Tožičkou, který je přivedl na hokejovou Štvanici.  

Základní devítiletku vychodil Ivan Stehlík podle svých slov „jakž takž“, více se věnoval sportu. V žácích a dorostu hrál za Tatru Smíchov a potom před vojnou hrál za Slavii Praha druhou ligu. V tenise hrál první ligu a měl nabídku do Rudé hvězdy Praha, ale dal přednost hokeji. S tenisem ještě koketoval na vojně v Košicích, kde hraní dostal dokonce i příkazem. Vzpomíná, že mu tehdy fandilo opravdu hodně lidí a říkali mu Malý Golonka. Po vojně však s tenisem nadobro skončil.

Hugo, jeď!

Sparta mu nabídla učení v ČKD Sokolovo, kde se vyučil frézařem, doufali, že bude za Spartu hrát. Tehdy v ČKD Sokolovo zaměstnávali sportovce, což představovalo takový předstupeň přestupu do Sparty. Skloubit práci a hraní nebylo snadné. Neustále se musel uvolňovat do zápasů a vzpomíná na formulaci: „Ve jménu strany a vlády vás žádáme o uvolnění Ivana Stehlíka, který se zúčastní toho a toho turnaje.“ Na vojnu narukoval do Dukly Košice.

Na vojnu vzpomíná Ivan Stehlík velmi rád. Pochvaluje si dobré stravování, vzpomíná, že měli tzv. kalorné, tj. lepší jídlo než ostatní, a jenom trénovali na zápasy. Věří, že tam hráči získali hodně do života, například se naučili režimu, zodpovědnosti nebo týmovému duchu, což dneska podle něho lidem chybí. 

V Košicích také vznikla jeho přezdívka „Hugo“. Tehdy promítali film Odsouzeni k hříchu, kde je scéna, kde hlavnímu hrdinovi řeknou: „Hugo, jeď!“ A následující den při tréninku jej jeden spoluhráč počastoval slovy: „Hugo, nekecej a jeď!“ a od té doby Ivanu Stehlíkovi nikdo neřekl jinak než Hugo. 

První zájezdy na Západ 

V Košicích odehrál první prvoligový hokejový zápas a s Košicemi se také dostal poprvé na Západ, do Švýcarska. Byl to pro něj doslova splněný sen, protože jako dítě vzhlížel k ligovým hráčům a nikdy nevěřil, že by na ledě s nimi mohl někdy hrát. A teď se jeho sen stal skutečností. A úspěchy se začaly nabalovat. Ivan Stehlík byl vybrán do národního B týmu, kde první zápas odehrál ve Švédsku. Velice si toho vážil.

V roce 1968 byl nominován na zápas do Spojených států amerických, kam před Vánocemi odjel. Amerika jej tehdy okouzlila. Vzpomíná třeba na let z Paříže do New Yorku, v letadle se ve vzduchu objali, „valili jsme oči na ten noční New York“. Díky kontaktům spoluhráčů se setkal s českou rodinou v Denveru, která mu ukázala obchodní dům a dala jim nějaké dárky. „Na všechno, na obchody, sortiment, jsme valili oči,“ říká Ivan Stehlík. To byla ještě doba, kdy se s emigranty mohli setkávat, později to už bylo zakázané. 

Ivan Stehlík také vzpomíná, jak za ním na jednom ze zájezdů v roce 1967 v Holandsku přišel Marián Laudin, který měl prý za úkol ho přemluvit, aby emigroval. Ivan Stehlík ale odmítl s odkazem na rodiče, které nechtěl opustit, a také proto, že byl skutečně spokojen. Jak sám říká: „Mně nic nechybělo.“ A také viděl při zápasech to, že ti, kteří odešli, pak při hymně brečeli. „Jim by stačilo se alespoň na jeden den projít po Václaváku. Ale ta vidina, že se nesmí vrátit, byla pro ně krutá.“ 

Kometa Brno

V Košicích se Ivan Stehlík kamarádil s Oldřichem Machačem a jejich přátelství určilo i jeho další životní kroky. Oldřich Machač jej jednou pozval na svatbu, kde byl i šéf Komety Brno Adamec. Ten Ivanu Stehlíkovi nabídl přestupový lístek do Komety a Ivan Stehlík jej ihned podepsal. A tak jeho kroky směřovaly po vojně do Brna.

Kometa Brno tehdy „vyhrávala tituly jak na běžícím páse“ a Ivan Stehlík byl vděčný, že tam může jít. Na dres mu nabídli desítku, a tak si ji vzal. Nicméně přiznává, že v Kometě hokejově spíše stagnoval. Tolik nenastupoval na led, protože příležitost dostávali, jak připouští, spíše lepší hráči. Hrál s Josefem Černým a Richardem Fardou v jedné řadě, byl spíše v obraně a vzpomíná na hattrick, který kdysi vstřelil Gottwaldovu, ale jinak góly spíše nedával. Za zmínku stojí, že v sezoně 1970 až 1971 se hrálo poprvé systémem play-off, kvůli čemuž Kometa přišla o titul. S Kometou také v první sezoně získal Evropský hokejový pohár. 

Rusové měli nabito

Ivan Stehlík vzpomíná, že před srpnem 1968 bylo všude cítit uvolnění. Lidé na zápasech i v Evropě jim fandili, všude byly nápisy „Dubček“, lidé na zápasech v zahraničí Čechoslovákům prý přáli změnu, protože „věděli, že jsme nesvobodní, vědělo se, že sportovci musejí odevzdávat polovinu příjmů apod.“ Zpětně pamětník uvažuje, jak tehdy bylo těžké se rozhodovat, co je správné, a co ne. Zmiňuje třeba Věru Čáslavskou, která si podepsáním manifestu Dva tisíce slov později zavřela dveře do celého světa. 

Vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil na soustředění v Gottwaldově. Vzpomíná, jak je v pět hodin ráno budil spoluhráč boucháním do dveří a křikem: „Kluci, vstávejte, jsme napadený!“ Sbalili se a jeli do Brna. Už na křižovatkách potkávali vojáky a tanky. Jejich další kroky směřovaly na náměstí Svobody, kde už se shlukovali lidé, ale o moc víc se toho nedělo, neprobíhaly podle jeho slov žádné větší protesty. Přesto strach pociťovali, slyšeli o mrtvých, „Rusové měli nabito“, oživuje staré emoce Ivan Stehlík. 

V roce 1969 se staly hned dvě události, které zasáhly celou zemi. V lednu 1969 se upálil Jan Palach a o něco později porazili Čechoslováci Sověty v hokejovém zápase. Ivan Stehlík vzpomíná, že upálení Jana Palacha vnímal jako protest, ale více litoval mladého života. Nemyslí si, že by jeho čin nějak výrazně změnil atmosféru ve společnosti. 

Druhou událostí, která byla Čechoslovákům spíše vzpruhou, bylo mistrovství světa v hokeji v roce 1969 a vítězství československých hokejistů nad Sovětským svazem. Ivan Stehlík byl tehdy v Praze a prožíval s lidmi obrovské nadšení. Vzpomíná, že několik hráčů si na dresu přelepilo hvězdy černou páskou a nepodali Rusům ruce. „To byl tehdy velký risk,“ říká pamětník, „ale přešlo se to.“ 

Bolest jsem necítil, ale brečel jsem vzteky

Ve vyprávění se dostáváme k okamžiku, kdy se sportovec a člověk spíše s vlažným zájmem o politiku stal v zahraničí jednou z tváří výročí protestů proti okupaci. Ivan Stehlík opakuje, že se o politiku ani o demonstrace tehdy moc nezajímal. Onen osudný den 21. srpna 1969 jel autem mezi šestou a sedmou hodinou kolem hotelu Grand v Brně, kde jej zastavila milice. „Oni otevřeli dveře, já jsem jel s kamarádem, hodili nás surově na zadní sedadlo a sedli si do mýho auta. Měl jsem tehdy škodovku s pražskou poznávací značkou a oni řekli, že jsme spojka z Prahy, což byla blbost. Nikdo nám nic neřekl a rovnou nás odvezli na náměstí Svobody do Běhounské ulice. Tam byla chodba, špalír, z každé strany stálo dvacet milicionářů, kteří měli pendreky. S kamarádem nás tam hodili. Po první ráně jsme šli k zemi a těch dvacet metrů do nás řezali těma pendrekama.“ 

Mezi policisty byl naštěstí i bývalý hokejista František Mašlaň, který Ivana Stehlíka poznal a kolegům řekl, ať ho nechají být (o tomto zásahu se ovšem Ivan Stehlík dozvěděl až později). Pamětník vzpomíná, že byl celý otřesený. Druhý den na tréninku byl shodou okolností jejich hokejový lékař Houbal, který mu diagnostikoval otřes mozku. „Bolest jsem necítil, ale brečel jsem vzteky. V hokeji je člověk na rány zvyklý. Ale ta bezmoc, že jsem nic neudělal, že oni zmlátí nevinný lidi... Pendrek neudělá tržný rány, ale měl jsem tělo plný modřin. Na nohou, na zádech, na břiše.“ Na tréninku byl shodou okolností fotograf, který měl fotit celé mužstvo. Ten pravděpodobně vyfotil i onu slavnou fotografii – kdo ji ovšem poslal do západoněmeckého časopisu Stern, se dodnes neví. 

Češi bijí Čechy

Ivanu Stehlíkovi tehdy vadila ještě jedna věc – že na rozdíl od roku 1968, kdy do Československa vtrhla cizí vojska, byl protest v roce 1969, o rok později, potlačen vlastními lidmi. „To se mi hnusí, že Češi, naši lidi, bijou nevinný, naše Čechy. Byla to bezmoc, bezpráví,“ říká. Na druhou stranu má ale i pochopení: „Jenže to byla ta doba. Oni dostali příkaz a plnili, co bylo nařízený. To je takové dvousečné. Nemohli odmítnout.“ V hokejové kabině mu kamarádi radili, ať se svlékne a jde se projít do továrny Zetor, „aby lidi viděli“. Ale nakonec se rozhodl, že nikam nepůjde. Říká, že dopadl ještě dobře. Ví, že lidi tehdy odváželi třeba za město, kde je zmlátili. Vzpomíná, že se tenkrát říkalo, že to jedna žena nepřežila. Dnes již víme, že to byla osmnáctiletá Danuše Muzikářová; další brněnskou obětí policejní brutality se stal osmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Oba mají v Brně svůj pomníček. 

Druhý den se fotografie zmláceného Ivana Stehlíka objevila v časopise Stern. V tehdy již znormalizovaných československých masmédiích přitom o zmláceném hokejistovi nebyla ani zmínka. Hráči a kamarádi si všechno mezi sebou řekli, ale jinak to proběhlo v tichosti. Až letos (v roce 2021, pozn. autora) byl vydán zákon, díky kterému může žádat Ivan Stehlík odškodnění. Jak říká, nejde mu o peníze, ale o omluvu. Ze svého okolí nezná žádný další případ, kdy by byl také někdo takto zbit. Kvůli otřesu mozku pak měl zákaz týden hrát, ale to bylo všechno, incident neměl žádné politické následky. 

Kšeftovalo se s hokejkama i pukama, to se vědělo

Ivan Stehlík jako hokejista jezdil do zahraničí, což tehdy nebylo příliš možné. Tehdy se říkalo, že koho pustili hrát na Západ, musel být v komunistické straně nebo spolupracovat se Státní bezpečností (StB). Jak je to ale doopravdy, to neví, nikdo podle něj nic nepřizná. V kabině mezi spoluhráči se o těchto věcech nebavili. On se nikdy s StB nedostal do kontaktu, nikdy jemu osobně ani nikdo nenabídl členství v KSČ. Sám neměl pocit, že by kvůli svému nečlenství měl zavřené dveře do reprezentace. Vypráví anekdotickou historku, která se tradovala, že do kladenského klubu přišlo vedení do kabiny a řeklo něco na způsob: „Vážení soudruzi, musím vybrat pět z vás dvaceti a vstoupíte do strany.“ Když se jim to nelíbilo, tak jim pohrozili, že je vyřadí. 

Ivan Stehlík si vybavuje i další historku. V roce 1971 nevzali prý jednoho funkcionáře na zájezd do Holandska a ten za to vyhrožoval, že zveřejní nějaké údaje o machinacích v hokeji, černých zápasech, kšeftování s hokejkami. Tehdy dostávali hráči a jejich doprovod například deset západoněmeckých marek na den, což „bylo tak leda na pohledy a každý si chtěl trochu přilepšit. Tak se kšeftovalo s hokejkama, s pukama, to se vědělo.“ Ale jak kšeftovalo vedení, o tom pamětník nic neví. Kolik kdo dostal za zápasy, například. Jednou vyslýchala v této souvislosti StB ve věznici v Bohunicích i Ivana Stehlíka. Vzpomíná, že to bylo velmi nepříjemné. Zavřená vrata, puštěné světlo, „nebuďte drzej“. 

Pamětník také vzpomíná na jednu praktiku, kdy vždycky dva lidé ze Zetoru byli pověřeni dohledem nad hokejisty při jejich výjezdech do zahraničí. Byl o to velký zájem. Podávali hlášení, kdo se s kým setkal, byli to donašeči. Při příjezdu na Západ museli hráči odevzdat pasy, trenéři jim například výslovně řekli, že mají zákaz stýkat se s emigranty. Dalším rysem sportování v komunistickém režimu bylo, že se museli účastnit tzv. politických školení, jezdili například do Moskvy nebo do různých podniků vyprávět o hokeji různým posluchačům, které ale hokej třeba vůbec nezajímal.

Přestup do Prahy

Působení v Kometě považuje pamětník za nejdůležitější ve své kariéře. Odchod do pražské Slavie z rodinných důvodů si s odstupem času trochu vyčítá. Stála za ním jeho budoucí manželka Alena Stehlíková, rozená Maříková, za kterou se do Prahy přestěhoval. Život s letuškou skýtal jisté výhody. „Letušky tehdy bydlely v nejlepších hotelech, měly volno, kupovaly si věci, jako například magneťák, kalkulačky, hodinky, co tady nebylo.“ Díky jejímu povolání s ní mohl na výjezdní doložku procestovat celý svět i Ivan Stehlík. V roce 1971 se pamětník oženil a narodila se mu dcera, což bez váhání považuje za nejšťastnější životní moment. Zároveň si později prošli v rodině velmi těžkými chvílemi, když dcera byla vážně nemocná. Všechno však dobře dopadlo, doslova zázrakem se dcera vyléčila z následků klíšťové encefalitidy.

Ač měla Slavia velké ambice a přestup prvoligového hráče uvítala, Ivan Stehlík ve Slavii podle svých slov spíše zapadl a svého přestupu litoval: „Po půl roce jsem si říkal, že bych se vrátil do Brna třeba pěšky. Byl to skok o patro níž. Úroveň, diváci, atmosféra.“

V roce 1976 až 1977 Slavia dokonce sestoupila do třetí ligy. Pamětník to připisuje na vrub mnoha přestupům, sestava se příliš měnila, hráči si nesedli a neměli přílišnou důvěru vedení. Gustav Bubník se následně snažil situaci zachránit a vyřadil starší hráče, mezi nimiž byl i Ivan Stehlík. Ten tedy nastoupil, jak to bývalo běžné, do Pražských uhelných skladů, kde hrál dvě sezony a následně i trénoval. Po dalších dvou letech přešel trénovat do Benátek nad Jizerou, kde tehdy hráli krajský přebor. Postoupil s nimi do druhé ligy. Strávil tam pět let, která považuje za úspěšná. 

Fronty už nejsou, ale spokojení lidé také ne

Po odchodu z pozice trenéra v Benátkách nad Jizerou v roce 1989 skončil pamětník definitivně s aktivním hokejem. Přihlásilo se zdraví ničené hokejem a Ivan Stehlík šel v krátké době dvakrát na operaci kyčelního kloubu. Od té doby se živil rozvozem ztracených kufrů z letiště. Nadšeným fanouškem však zůstal a zůstává i v kontaktu s mnoha hráči. Hokej, ale i fotbal stále sleduje. 

Ivan Stehlík podle svých slov nikdy nevěřil, že by komunistický režim mohl padnout. Listopad 1989 prožil v Praze na Národní třídě a vzpomíná na nadšení, na skandování hesel „Dubček na Hrad!“, „Havel na Hrad“. Účastnil se setkání na Letenské pláni. Jak říká, cítil euforii celého národa, nadšení a spokojenost, ale má pocit, že společnost od té doby upadá. Domnívá se, že komunistická strana se měla po roce 1989 zakázat, že takto jen její členové „převlékli kabáty a žijí si spokojeně dál, navzdory tomu, že zničili spoustě lidem život“. 

Na otázku, jak pamětník reflektuje dobu po roce 1989, říká: „Fronty na banány vymizely, máme ledničky. Dneska je tady všechno. Cestovat můžeme. Ale to se okouká. Už se to dostalo do normálu. Lidi jedou třeba třikrát za rok na dovolenou k moři. Tohle se změnilo k lepšímu. Ale lidi jsou stále nespokojený a pořád nadávají.“ 

Hokej tehdy a dnes

Sport mu prý dal hodně. Naučil ho disciplíně, pomáhat jeden druhému. Vnímá kladně, že kolem sportu byli vždycky fajn lidi, nikdo se nezabýval krádežemi, výtržnostmi. Trenéři je vedli k poctivosti a morálce. Díky hokeji také Ivan Stehlík mohl cestovat po světě. Za svůj největší hokejový úspěch považuje, že hrál deset let ligu. Ale zároveň ho mrzí, že to nedotáhl dál. 

Na dnešním hokeji se mu nelíbí, že hráči mění často kluby, dříve bylo běžné hrát dlouhé roky v jednom týmu. Hokej se hodně změnil, dnes padá málo gólů a špička je vyrovnaná. Dřív se také hrálo na tři řady a na čtyři beky, dnes se hraje na čtyři řady a osm beků. Dřív se střídalo po minutě, minutě a půl, dnes se vystřídají třeba tři řady za minutu. 

Stejně tak se dramaticky změnily i platové podmínky hráčů. Jako hokejisti dostávali plat 2500 Kčs, ředitel míval 3000 Kčs. Za zápas dostali prémie 400 Kčs a na tu dobu se měli dobře, ale „ne zas tak, aby nás to zabezpečilo na zbytek života“. Větším lákadlem než peníze byla možnost vyjet do zahraničí, „to byl velký tahák“. Dnešní vysoké platy ve vrcholovém sportu považuje Ivan Stehlík za nemorální. Pamětník reflektuje i to, jak do hokeje a sportu zasáhla pandemie koronaviru. „Hokej se hraje pro diváky,“ mává pamětník smutně rukou, „bez nich to nic nepřináší.“ 

Dva nejlepší zápasy

Nakonec ještě zavzpomíná na nejlepší zápasy. Které to byly? Když hráli s Duklou Košice a na Spartě vyhráli 7:1. V první řadě Sparty hrál Havel, Bukač, Cvach, trénoval ji Karel Gut, který prý prohlásil, že to byl nejčernější den v jeho kariéře. Tehdy dal Ivan Stehlík dva góly. A druhý zápas vyhráli s košickým týmem nad slavnou Jihlavou 3:1, všechny tři góly dal Rys a Ivan Stehlík mu na dva nahrál. 

V roce 2021 žil Ivan Stehlík v Hostouni. Říká, že dnes lidem chybí čestnost, pracovitost, ohleduplnost, pokora a chuť pomáhat jeden druhému. Srdcem navždy hokejista se s námi rozloučil slovy: „Sportu zdar a hokeji zvlášť!“