Ing. Ivo Stehlík

„Když jsme mluvili s tehdejším šéfem Národního parku Bavorský les, což byl Hans Bibelriether, velká osobnost jejich ochrany přírody, říkal nám: ‚Vy si nedovedete představit, jaké tlaky tady byly proti zřízení národního parku. Všichni Bavoráci jsou pinktlich. Když nemáte hnůj zařezaný do kostky, perfektně nabílenou fasádu, dokonalou střechu, muškáty v oknech, jste švajneraj. A teď si představte, že na kusu lesa necháte přírodu, ať si dělá, co chce, leží tam poválené dříví a nikdo ho neuklízí. To bylo strašné, co lidi dělali.‘ Já si myslím, že Bibelriether měl v tomhle pravdu, tlaky tam byly obrovské. Ale u nás je to mnohem horší. Tady se do toho míchají rezidua pohraničí – území, které v Bavorsku nebylo. Tam sice chodila pohraniční policie, ale to byli zaměstnanci nějakého ministerstva, v podstatě normální policajti. Kdežto tady byla Pohraniční stráž se všemi negativy, s vojenskou službou, kterou tu dělali běžní kluci, s tím, že co pohraničník, to komunista nebo prověřený a pro stranu přijatelný člověk. Tihle lidé v pohraničí zůstali. Dodnes je to specifikum Volar, kde byla obrovská jednotka Pohraniční stráže. Většina důstojníků tam zůstala, děti vychovali ve stejném duchu, v jakém byli vychováni oni. Volary jsou obec velmi nakloněná komunistické straně, ukázalo se to i při posledních volbách prezidenta.“

„Jak jsme se přátelili, člověk se dřív nebo později dostal do hledáčku místní Státní bezpečnosti. Posléze nás, když bylo nějaké významné výročí a očekávalo se, že disent bude dělat v Praze nějaké protestní akce, zvali na kobereček a domlouvali nám, abychom nikam nejezdili, sekali latinu. Aniž jsme to tušili, revoluce se blížila mílovými kroky, ale to člověk v té době nevěděl. Někdy v roce 1989 jsme u Klišíků na baráku dělali sraz jihozápadočeských nezávislých iniciativ. Při té příležitosti Míru Crhu, dneska Bohumila Harmonického, policajti sebrali přímo u naší stodoly, když tlačil před sebou káru, kde měl basy s pivem a limonády na pohoštění pro lidi, kteří se sjedou u Klišíků na baráku. A vznikla z toho humorná situace. Míru strčili do auta, ale co s károu? Na to policejní auta nebyla zařízená. Najednou slyšíme bušení na vrata. Když jsme otevřeli, stál tam policajt v uniformě, tlačil před sebou káru a řekl památná slova: ‚Tohle si tu pan Crha nechá.‘“