The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Stehlík (* 1921  †︎ 2020)

• narozen 18. srpna 1921 ve Vysokém Mýtě

• vystudoval učitelský ústav v Litomyšli

• po maturitě roku 1940 šel učit na měšťanskou školu

• během válečných let pracoval v továrně Stratílek

• po válce a vojenské službě nastoupil jako učitel do školy v Rychnově u Krouny na Vysočině

• v 50. letech chránil jako předseda národního výboru obyvatele Rychnova od dopadů kolektivizace

• v 60. letech působil jako inspektor kultury ve Svitavách

• po roce 1968 vyloučen z komunistické strany, zbaven pracovního poměru a zaměstnán ve zvláštní škole

• po dvou letech definitivně vyhozen ze školství

• zaměstnán jako čerpač u vodních zdrojů

• v 80. letech pracoval v pedagogickém středisku

• v 90. letech působil jako průvodce v muzeu v Poličce

• zemřel v září 2020

Vlastimil Stehlík se narodil 18. srpna 1921 ve Vysokém Mýtě do rodiny hospodských v tamějším Tejnorově hostinci. Do rodiny přišel jako druhé dítě Marii a Emanuelovi Stehlíkovým, deset let po svém bratrovi Josefovi. Jeho život byl již od dětství lemován mnohými zvraty. Ale ať byla doba těžší, nebo veselá, celý jeho život provází láska k lidem a kultuře jako jejich spojovacímu prvku. Jedny z prvních osudových ran přitom Vlastimil utržil již v dětství.

Matka zemřela, když mu bylo šest let

Matku Vlastimil ztratil dříve, než se mohla otisknout do jeho vzpomínek. Zemřela již v jeho útlém věku, vedení hostince a výchova dvou bratrů tak zůstala na tatínkovi. „Povahově byl tatínek hodný a zábavný člověk, kterého měli hosté moc rádi,“ vzpomíná.  

Z doby první světové války tatínek synům mnoho nevyprávěl – pouze snad vzpomínal, jak jej rozlítilo, když vojákům jdoucím na frontu žehnal katolický kněz. Po válce proto vystoupil z církve katolické a nechal zapsat sebe i své syny do nově ustavené Československé církve husitské. V první světové válce utrpěl těžké zranění a od té doby kulhal. Jako velký vlastenec přitom udělal zásadní chybu – odmítl po válce invalidní důchod. Tím byl v budoucnosti odkázán pouze na to, co si dokázal sám vydělat, a znovu se již důchodu nedočkal. Práce v hostinci nebyla jednoduchá a na výdělek se jednalo o nejisté a nevděčné povolání, proto potřeboval otec někoho, kdo mu s provozem i výchovou dětí pomůže. Znovu se tedy oženil, na což však Vlastimil nevzpomíná rád.

Jako kluk měl však dobré vzpomínky na základní školu. Dobře se učil, a protože mu šlo čtení a přednes, dostal výsadu čtení titulků k tenkrát němým filmům, když šla škola do kina. V době hospodářské krize se bída dotkla celé rodiny. Tatínek dostal z hostince výpověď, protože se majitel Tejnora vrátil z Afriky z praxe číšníka. Otec tedy hledal místo, kde by si zřídil vlastní hospodu.

Panovačná povaha macechy Antonie se naplno projevila po smrti jeho otce v roce 1936, kdy se na tehdy patnáctiletého mladíka majetnicky upnula. „Macecha měla... zvláštní povahu. Snažila se mě na sto procent ovládat. Otevírala a četla mi korespondenci. Musel jsem jí také odevzdávat veškeré peníze a dostával jsem jenom kapesné.“ Dokonce mu rozmlouvala dívky, aby se o něj nemusela dělit.[1] Jako student se jejímu počínání musel podřídit, protože neměl jinou možnost. Když poté začal pracovat jako učitel, zželelo se mu jí a přes veškeré útrapy, které s ní prožil, s ní setrval až do její smrti v roce 1974. To již však byli nastěhovaní v Poličce.

Studentská léta a pracovní uplatnění za druhé světové války

Po obecné škole vychodil Vlastimil Stehlík gymnázium a nastoupil na Učitelský ústav v Litomyšli, na nějž rád vzpomíná. Se svými zájmy v hudbě, literatuře a kultuře bylo učitelství povolání, kde se to všechno dokonale doplňovalo. Velkým zážitkem ze studentských let bylo účinkování v komparzu při natáčení filmu Filosofská historie z roku 1937. Komparz dostal speciální hůlky a hrál dav filozofů. Snímek režíroval Otakar Vávra, natáčení trvalo týden, a Vlastimil se dokonce na několik vteřin mihl v jedné ze scén.  

Po maturitě nastoupil roku 1940 na své první učitelské místo na vysokomýtské měšťance. Vlivem historických událostí však učitelem nezůstal nadlouho. „Německá armáda obsadila na podzim Vysoké Mýto. Okamžitě změnili kurz měny a začalo být draho. Pozavírali vedoucí Sokola a ochromili kulturní život ve městě.“ Se vznikem protektorátu souviselo i okamžité zavedení výuky německého jazyka. Na měšťance tenkrát učil zadarmo, když vedení nařídilo, že se děti musí učit německou hymnu. Vlastimil byl muzikant. „Hodili to na mě, takže jsem učil děti Die Fahne hoch – tu esesáckou hymnu! A Deutschland über alles... Němce jsem rád neměl, ani němčinu jsem nemiloval.“ Z důvodu nedostatečné známky na maturitním vysvědčení byl proto zanedlouho propuštěn a musel si hledat jiné zaměstnání.

Štěstí ho potkalo v továrně Stratílek. Fabrika produkující protipožární techniku, tedy hasičské stříkačky, mu zajistila zpočátku sice nepříliš vysoký příjem v podobě 400 korun za měsíc, díky vojenské povaze továrny však nebyl odveden na pracovní nasazení do Německa. Později měl plat vyšší a staral se o rozmnožování plánů v továrním archivu. Bratři Stratílkové, vedoucí fabriky, měli kromě jiného pochopení i pro kulturní život a svěřili jej Vlastimilovi na starost. Díky tomu, že Stratílek byla fabrika válečného průmyslu, byl jednou měsíčně povolen kulturní večer. Dostal tak unikátní příležitost v době zakázaných zábav, tance, koncertů i slavností založit jazzový orchestr, zpívat ve sboru a hrát na klavír. V tovární hale pořádal se svou skupinou koncerty a operety a v bývalých kasárnách se mohlo tancovat a hrát. Dokonce nacvičili operu V Studni od Viléma Blodka a Perle panny Serafínky. „Nejradši jsem hrál na svatbách, protože tam byla vždy nějaká výslužka,“ směje se pamětník. Tato kulturní činnost vrcholila pásmem národních písní, které bylo hráno i v Praze či v Pardubicích. Poté však jeden nejmenovaný člověk poukázal Němcům na to, že orchestr zkouší v pracovní době. Trest nedostali, ale až do konce války byla jejich činnost zakázána. Někteří však měli menší štěstí.

Oba bratři Stratílkové měli spojení na velitelství domácího odboje na Novohradsku a Prosečsku. Vlastimil, který měl na starost rozmnožovací stroj, tak pro ně z příkazu svých ředitelů množil také materiály. Jeho pomoc odhalena nebyla. Znal však jistého herce Šemberu, který míval vždy hlavní role – toho zatkli, poněvadž zapojil sebe a své syny do odboje. Němci ho poté popravili. Sám Vlastimil prý strach příliš nepociťoval – ve spojení s válkou mu to přišlo spíše samozřejmé.

Konec války zastihl Němce ve městě na ústupu. Městem se šířil chaos a zmatek. „V Mýtě byla rodinná škola a z té udělali Němci lazaret pro zraněné německé vojáky. Vozili je tam vlakem. A vzpomínám si, že před Rusy na poslední chvíli utíkali, belhali se o jedné noze, zkrátka nechtěli se k nim dostat do zajetí. Takže takto končila válka. Když přijeli Rusové, zbylé Němce postříleli, tam nezůstal žádný. Střílelo se i ve městě po zbytcích armády.“

Neurvalí rudoarmějci a veselá vojna

Když přijela Rudá armáda, postřílela zbylé Němce. Žádný nepřežil. V nedaleké Chocni dokonce vyhodili do povětří vlak. Nově příchozí osvoboditelé byli vítáni, již zanedlouho se ale ukázali v jiném světle. „Do Vysokého Mýta nebyla vyslána žádná elitní armáda. Byla to spíše sebranka sehnaná na poslední chvíli.“ Tito Rusové kradli. Kradli kola a hodinky jako zběsilí, kromě toho však také často vystěhovávali obyvatele z jejich domů. Vlastimila a jeho macechu vyhnali k sousedům, aby si z jejich domu zřídili telefonní ústřednu. Probourali a zničili jim zdi a přes ně protáhli kabely na telefonní linky. Stehlíkovi to tiše snášeli, ale brzy celou osvoboditelskou euforii prohlédli i s její hořkou pachutí. Tu paradoxně okusili i samotní rudoarmějci. „Sežrali nám všechny kompoty, které jsme v domečku měli. A pak se z toho potentočkovali. Jenže... my jsme neměli záchod dole, takže lítali sem a tam,“ vzpomíná Vlastimil Stehlík.

Namísto vysněné dráhy učitele ho čekala vojna, kde prožil následujících devět měsíců. „To byla naše armáda v počátcích, když jsem byl odveden do Mimoně. Pak jsem se dostal do Těchonína do školy pro důstojníky v záloze, kde jsem skládal důstojnické zkoušky, a poté jsem mířil do Luštěnic.“ Na vojnu vzpomíná jako na veselou etapu svého života. Když dorazili do Těchonína, byly tam nově postavené budovy v horách. On a další adepti přijeli v noci a těžko hledali kasárny. Celou noc je nechali sedět nahoře v kuchyni a sami si pak museli cpát slamníky. Ve vojenském prostoru v Luštěnicích byly pro změnu štěnice a krysy. Tábor v lese, který dříve obývali Němci a po nich Rusové, byl tvořen dřevěnými boudami. V jejich trámech a prknech se štěnice držely i přes veškerá opatření. Do měsíce byly po vysíření a vyčištění zpět. Zoufalí a poštípaní vojáci dokonce zjistili, že nezvaní hosté se v noci spouštějí i ze stropu. Druhá věc byly již zmíněné krysy. „Dupaly po chodbě a dělaly hrozný kravál. Zemřeli nám tam tři vojáci, kteří se zabili, protože vybírali z granátů po Němcích černý prach na vyhánění krys z kanálů a munice explodovala. Byli jsme pak na třech funusech.“ Vojáci se totiž snažili zbavit krys i tak, že vzali onen černý prach, zapálili jej u jednoho konce kanálu a na druhém konci létaly mrtvé krysy ven. Vlastimil ostatně sám zažil jejich přítomnost i v intimních situacích, kdy si odešel v den příjezdu do lesa ulevit a při rozsvícení baterky jej obklopoval houf krys stažených do půlkruhu.

Z kulturně bohatého města do zapadlé vesničky

Po ukončení vojenské služby byla situace ve Vysokém Mýtě kritická. Psal se rok 1946 a veškerá pracovní místa v pedagogickém odvětví již obsadili jiní. Mladý Vlastimil mohl jen těžko doufat v uplatnění přímo ve městě. Dostal nabídku v Rychnově u obce Krouna, asi třicet kilometrů od Vysokého Mýta. „Tenkrát jsem vzal kolo, dojel tam... a už se mi dál nechtělo, tak jsem tam zůstal a strávil dalších dvacet let.“ Byl to šok. Z kulturního života se ocitl na malé vesničce s ani ne dvěma sty stálými obyvateli a jeho kariéra se opět vrátila k roli učitele jednotřídky. V té době bydleli s macechou v Mýtě a za prací dojížděl. Už tenkrát však ve školní budově nebylo nic, z čeho by mohl pro výuku čerpat – žádné tabule, učebnice ani slabikáře z první republiky. Když se odhodlal v Rychnově usadit, museli mu sousedé do prázdné místnosti půjčit kamna, stůl a postel. Dříve obývaný byt byl vybydlený a nacházel se přímo v budově školy. Elektřina se teprve zaváděla a voda se nosila ze studny. Ve školní budově měl nad bytem třídy, kde se vzdělávalo asi dvanáct až šestnáct dětí, což bylo pět ročníků dohromady.

Obecně si však nemyslí, že by si v Rychnově pohoršil. Lidé byli nábožensky založení, hodní, „jen měli tu smůlu, že byla tenkrát měnová reforma a každý musel podat přihlášku, kolik má peněz. A tito sedláci – spíš chalupáři – ti se nechtěli svým známým svěřovat, kolik ušetřili za války, protože... ušetřili dost. Proto chodili ke mně, hodil jsem se jim. Zapisoval jsem to... sedláci, jacípak sedláci to byli... Třicetihektaroví zemědělci. Ale na každé vesnici tenkrát museli být, aby bylo koho vystěhovat,“ popisuje Vlastimil Stehlík tehdejší situaci. Vítězný únor a nástup komunismu tak pamětníka zasáhly na malé vísce, kde se politická situace profilovala jen zprostředkovaně. Nádeníci i další lidé na vesnici vstupovali do komunistické strany. I Vlastimil si podal přihlášku, což mu rychle zajistilo funkci předsedy národního výboru. V této pozici se poté, v nastupujících padesátých letech, zasloužil o záchranu hospodářů, kterým hrozily perzekuce v rámci kolektivizace. „Byli předvoláni na sekretariát do Poličky, ale já jsem je všechny zachránil. Žádný nebyl odvedený nebo vystěhovaný.“ Snažil se lidem pomoci i za cenu rizika vlastního vyhazovu. A jak? Lhal. Lhal o plnění jejich dodávek. Lhal o jejich sympatiích k nově nastolenému režimu. „Rychnováci si na mě nemůžou stěžovat a já na ně také ne,“ říká dnes. Starým lidem vymohl dosud neplacené důchody, obhajoval „sedláky“... i proto byl sekretariátu v Poličce trnem v oku. Nasadili na něj tajemníka. „Byl to takový chudák dělník, kterého nemohli nikde zaměstnat, tak ho udělali v Rychnově tajemníkem a já tu písemnou práci musel dělat za něj.“

Za působení Vlastimila Stehlíka vyšla obec z komunismu po všech stránkách dobře. Padesátá léta přinesla zakládání JZD, což se nevyhnulo ani Rychnovu. Nikdo nebyl pro, do vísky však přijeli agitátoři z Poličky, kteří svolávali sedláky a pořádali schůze. Se zakládáním JZD nešlo moc udělat. Kde však mohl pamětník zasahovat, bylo jemu dobře známé odvětví kultury. Na malé vesnici bez jakýchkoli aspirací motivoval občany k tomu, aby nacvičili divadlo s názvem Jedenáct přikázání. Představení samozřejmě nemělo vysokou úroveň, ale „jen donutit lidi k tomu, aby hráli divadlo, to byl výkon“, svěřuje se. Také byl prvním obyvatelem Rychnova, který vlastnil televizor. Vzpomíná, že v kuchyni se natáhla prkna mezi dvě židle a z těchto řad poté lidé obdivovali černobílé pořady – nejvíce krasobruslení. Na takové večery se scházela půlka vesnice.   

Padesátá léta se překlenula do let šedesátých, kdy se Vlastimil Stehlík rozhodl jet na dovolenou pořádanou v rámci EXOD, tedy dobrovolnické organizace pro učitele po celé republice. Tyto dovolené sdružovaly kantory z celé republiky. Náhodou se tak pamětník seznámil se slečnou Věrou z Poličky. I přes fyzickou blízkost se jejich osud začal psát až v Mariánských Lázních. Věra se za svým mužem přestěhovala do Rychnova, učila v Krouně, on v Rychnově a měli spolu dvě dcery, Helenu a Věru. Na vísce ještě pamětník stihl pořídit promítací stroj, „šestnáctku“, a každou neděli se promítaly v hostinci filmy. Kulturní aktivity ale ustaly poté, co se Stehlíkovi přestěhovali do Poličky za prací jeho ženy.

Léta inspektora kultury

Vlastimil dostal funkci inspektora kultury v okresním městě Svitavy. Jeho funkce zahrnovala také povolování divadelních představení a slavností v okrese a tehdy povolil hru Anežka poličským ochotníkům. „Byla to hra, kterou KSČ nesnášelo, protože tam šlo procesí a Anežka se modlila před smrtí. Lidé na to chodili, protože hru považovali za protest proti komunismu. Poprvé to tuším strana zakázala a podruhé mi tehdejší tajemník řekl, že si následky ponesu sám. Naštěstí žádná demonstrace nevznikla.“

Představení Anežka prošlo vedením jen díky atmosféře šedesátých let. Uvolnění bylo cítit i v menších městech. Proto když na náměstí u dveří do MNV stál stoleček s peticí Dva tisíce slov, Vlastimil Stehlík tento dokument podepsal. „Bylo tam hodně podpisů, dokonce z Bořin přišel průvod dělníků na protestní shromáždění.“ V srpnu 1968 byl pamětník na Okresním národním výboru (ONV) ve Svitavách. Příjezd vojsk Varšavské smlouvy odsoudil, a nebyl sám. Následky však na sebe nenechaly dlouho čekat. „Když se upálil Jan Palach, udělal jsem na okrese nástěnku s jeho úmrtím. Za to mě vyhodili. Řekl jsem, že tu být nemusím.“ Tvrdé rány ale Vlastimilovým vyhazovem nekončily. Jeho žena Věra onemocněla rakovinou a nastalo nelehké období.

Pamětníka nezaměstnala žádná škola kromě zvláštní školy v Poličce. Zde učil dva roky. „Byly to upřímné děti – co na srdci, to na jazyku. Měly výborné učitelky, které je učily ruční práce. Já sám jsem je učil číst, psát a počítat. Nějaká prvouka či vlastivěda, to neexistovalo. Hodně dětí také pocházelo z Bořin, protože to byli Cikáni. Ti šli zásadně do zvláštních škol.“ Než si Vlastimil zvykl, čekal ho další vyhazov. Prý žáky školy ideologicky kazil. Podivná zpráva měla pro něj jediné vysvětlení. Vzpomněl si na velitele civilní obrany na okrese, jistého soudruha Zeleného. Podle pamětníkových slov to byl hrozný hulvát. Jednou na Luckém vrchu se s ním sešel, měl totiž mít výklad o kultuře. Zelený byl opilý, jak zákon káže, a stále Vlastimila nutil, ať pije s ním. Vlastimil Stehlík však nebyl žádný piják a zdvořile odmítl. „Od té doby na mně seděl,“ svěřuje se.  

Dělníci řídili podniky, inženýři pracovali jako dělníci

Normalizace pokročila a pro pamětníka již ve školství nebylo místo. Stal se zaměstnancem Vodních zdrojů, čerpačem. Podnik z Holešova jej vysílal vrtat studně a měřit jejich vydatnost s pojízdnou maringotkou, daleko od dětí a nemocné manželky. První noc v nové práci proplakal. Tam, kde se ocitl, končili inženýři, doktoři vyhození z Prahy, nejspíše prý i Emil Zátopek. „Dělníci řídili podniky a inženýři dělali dělnickou práci, u Vodních zdrojů obzvlášť. Pamatuji, že jediní, kdo tenkrát dodávali zlepšovací návrhy, byli právě tito inženýři a doktoři, čímž si často druhé ze svých řad dost znepřátelili.“ Vlastimil si zvykl. Jednou za deset dní se vracel na pár dní domů, pracoval v přírodě a vedení si ho považovalo kvůli jeho abstinenci, protože mezi jeho kolegy se naopak rozmáhal alkoholismus. Manželčin stav se nadále zhoršoval. Jakmile přijel do Poličky, pohladil dcerky, sedl na motorku, pionýra, a zamířil do nemocnice v Hradci Králové. Věra svůj boj s návratem rakoviny nedokázala vyhrát. Vlastimil byl bezmocný, nemohl jí na dálku nijak pomoci. Nyní ale nemohl pomoci ani svým dcerám, které v pubertě zůstávaly doma samy a jež mu tenkrát málem odebrali, kdyby se za ně nezaručil jejich strýc. Rodině chyběl a ona chyběla jemu.

Situace se zlepšila v osmdesátých letech. Na ONV měl spolužáky, inspektory, kteří jej protlačili do práce v pedagogickém středisku. Učit již nesměl, ale opravoval učební pomůcky, rozvážel je a staral se o materiál pro školy. Nemusel již být sto kilometrů od domova. Dcera se navíc dostala na vysokou školu. Krátce po nástupu na univerzitu ji však srazil a zabil trabant. Pamětník tak čelil další osudové ráně. Věnoval se práci a péči o druhou dceru, o veřejné dění už se nestaral.

Po revoluci se rozhodl, že si najde nějaký přivýdělek, Život mu opět ukázal svou laskavou tvář, a to díky malé chybičce. Místo aby se tenkrát dovolal do obchodu Jednota, na niž dostal kontakt a kde se ucházel o práci, omylem zatelefonoval do poličského muzea. A tak se nechal zaměstnat tam. V muzeu strávil další roky jako spokojený a oblíbený průvodce, až do doby, než začal špatně slyšet. Ve vysokém věku nyní odpočívá a má na paměti to, že nejpodstatnější je, aby se lidé měli rádi. „Nenávist mezi lidmi pro nic za nic nemá smysl. Já měl vždy rád lidi a byl jsem mezi nimi rád, jsem tvor společenský.“ Nezanevřel na společnost ani po osobních tragédiích a toto odpuštění by přál i dalším generacím.

 

[1] Informace získaná mimo nahrávku z pamětníkova životopisu.