Jana Stehlíková

„Všechno bylo na povel. Večer nám řekli, že nebude žádné courání, večerka že je v devět hodin a že se bude spát. Žádné courání v noci třeba na záchod, že jsme politicky vyspělé a že si to uvědomujeme, že nemůžeme nikoho obtěžovat. Tak jsme to pochopily a nikdo se necoural, protože každý byl zalezlý pod dekou, měl slzičky, jak to bude dál, protože to začínalo být docela hrozné. Ráno budíček, z ochozu profesorka: 'Holubičky, vstávat, bude rozcvička!' Takže jsme každá stála u své postele, předpažily jsme, upažily, mrkaly, otáčely hlavou ze strany na stranu, zvedaly jednu nohu a druhou ruku. A to byla naše rozcvička. Tím začínal den. Pak jsme se seřadily a šly jsme do školy ve dvojicích. Zpívaly jsme za pochodu budovatelské písně. Ve škole čekal školník, každému strčil plechový hrnek s mlíkem nebo kafem a dva suché rohlíky. My postávali po chodbě gymnázia a tam jsme každý do sebe ládoval ty rohlíky. Pak se ozval rozhlas: 'Soudruzi, rozejděte se do svých tříd, bude politická aktualita.'“

„Zažívali jsme třeba doby náletů, protože byla válka. S babičkou jsme vždycky utíkaly na konec zahrady a tam dědeček vybudoval provizorní kryt. Byla to jáma asi dva krát dva metry, vysoká tak sto šedesát. To nějak zastřešil, prkna dal na ten strop, hlínu a drny a my jsme se domnívali, že jsme v krytu a že jsme před těmi bombami chránění. Sama jsem bombardování nezažila, ale viděli jsme to v každém filmu, v úvodníku, který byl před každým filmem. Tam byla vždycky vítězná německá armáda, tam se bombardovalo, padaly domy, bylo to strašné. Babička mého bratrance zažila nálet a bombardování na Vinohradech. Už to bylo těsně před koncem války. Pamatuji si, že se doslova hrabali lidi v troskách domu a že jsem se toho taky zúčastnila jako malá holka a že jsme vyhrabali jenom její budík, pár kousků nádobí a vůbec nic jiného.“