"V USA a v Evropě je nyní trend populismu, bourání mezinárodních institucí. Ohrožení liberální demokracie mně dělá obavy. Ale doufám, že si lidé uvědomí hodnoty liberální demokracie, které tady lidé jako Havel vytvářeli. Že se na to nezapomene a nejenom tady, ale všude. A nesmíme podceňovat chování ekologické. Jeden váš prezident říkal, že není žádné oteplování – globální oteplování, změna klimatu. Musíme si na ty hodnoty dávat pozor. Ale já se snažím být optimista a věřím, že lidé budou ty hodnoty dodržovat."
"Jediné, co tady můžeme udělat, tak bychom vzali nějakou menší fabriku a k tomu vytvořit obchodní řetězce a dovážet obuv do Čech. Takto přišla ta koncepce návratu. 22 prodejen a pak víc. Pak byla ta druhá část debaty. Tomáš to chtěl zpátky a nechtěl za to platit. Vyjednávali jsme s místopředsedou vlády Vlasákem a ministrem průmyslu Vrbou. 'My Benešovy dekrety nemůžeme zrušit.' Já jsem to i chápala. Takže jedině je možné, že to oceníme a vy si to odkoupíte zpátky. Což jsme nakonec udělali a v prosinci 1991 se podepsala smlouva. Oni si nechali třicetiprocentní podíl po dobu 5 let a jednu malou fabriku, která nikdy nebyla baťovská, někde na Moravě. Takto tady začala působit firma Baťa."
"Tak já jsem měla to štěstí - pracovala jsem ve státní správě 17 let. Pracovala jsem nejen v té historii, ale v politice středních a malých podnikatelů, v ekonomických věcech a nakonec v těch 80. letech jako první žena, celkem nás bylo asi 5, jsem se stala náměstkyní ministra jednoho velkého ministerstva. Měli jsme na starosti nákup pro státní správu, administrativní služby. Tak jsem měla po těch 17 let velmi zajímavou práci, ale vůbec se to nedotýkalo těch mých českých kořenů."
"Přišel den, kdy jsme se tajně jako rodina sešli v Praze. Jeli jsme vlakem. Měl nějaké zpoždění. Každý se dvěma kufry. Jeli jsme už v noci. Ten převaděč měl strach, měl všechny ty strážné podplacené. Měl strach, že se změní směna. Jeli jsme skříňovým náklaďákem. Asi 500 metrů před hranicí nás pustil. Já a bratranec jsme měli kašel. Dali nám nějaké léky, abychom nekašlali, když se přecházelo. Šli jsme pěšky a maminka se úplně zamrazila. Zůstala stát. Uvědomila si, co se děje, když opouští svoji vlast. A řekla mi později, že jsem ji vlastně zachránila, když jsem viděla, jak jdou všichni dopředu. 'Mami, mami, musíme už jít, oni nás předcházejí.' Když jsem ji tahala za ruku, tak se nějak dostala z toho strachu a přešly jsme do toho Německa."
Georgina Sehnoutka Steinsky se narodila v Hradci Králové 16. června 1946 jako Jiřina Steinská. Její otec Jan Steinsky Sehnoutka se narodil v Černožicích. Její maminka Jiřina Kohoutová na svět přišla v Litoměřicích. Dědeček pamětnice Rudolf Steinsky Sehnoutka vlastnil pět textilních továren. Dědečkova manželka Jaroslava byla dcerou Cyrila Bartoně z Dobenína, významného podnikatele v textilním průmyslu. Všechny textilní podniky a celý majetek byly rodině po válce znárodněny. Po únoru 1948 se téměř celá rodina rozhodla emigrovat. Ilegálně přešli do Německé spolkové republiky a nakonec skončili v Torontu v Kanadě. Její dědeček, tatínek a strýc založili v Kanadě firmu na dodávku záclon a závěsů, především do škol, nemocnic, nájemních domů, která uživila celou rodinu. Georgina Steinsky vystudovala historii na univerzitě v Torontu. Pracovala 17 let ve státní správě v oblasti politiky pro střední a malé podnikatele, stala se jako první žena náměstkyní ministra velkého federálního ministerstva. Po roce 1989 pracovala pro firmu Baťa, organizovala tady první akvizice společnosti v Československu. V letech 1993 – 1995 byla generální ředitelkou prodejen Baťa v České republice. Pak se vrátila do Kanady, ale pravidelně dojíždí do České republiky. Angažuje se v Nadaci rozvoje občanské společnosti a v různých dalších neziskových projektech. Georgina Steinsky obdržela v roce 2018 cenu Gratias agit. Tuto cenu uděluje Ministerstvo zahraničí České republiky, speciálně přímo ministr zahraničí, „za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.“
