The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Šteklová (* 1928)

• narozena 22. ledna 1928 v Praze

• dětství a mládí prožila v Michli

• chodila do Sokola, účastnila se sletů v letech 1938 a 1948

• v letech 1942 – 1945 chodila do učení na prodavačku textilu

• otec a sestra se v květnu 1945 účastnili bojů Pražského povstání

• celý profesní život pracovala v obchodě s textilem

• 19. července 1952 se vdala za Jaroslava Štekla

• roku 1978 se dcera Eva vdala do USA

• roku 1988 odešel do USA i syn Jaroslav

Moravské kořeny

Eva Šteklová se narodila 22. ledna 1928. Třebaže její rodinné kořeny jsou na Hané a k Moravě stále cítí silný vztah, sama se už narodila a celý život prožila v Praze. Oba její rodiče Theodor a Metodějka Lipovští pocházeli z vesniček v okolí Přerova, z chudých chalupnických rodin, jak sama říká: „V létě vypomáhali u sedláků na poli a při žních, v zimě jezdili na řepnou kampaň do Kojetína.“ Někdy v letech 1925-1926, po narození první dcery Danuše, se rozhodli „jít za lepším“. Odstěhovali se na periferii Prahy, do Michle. Maminka z Moravy pěkně a často zpívala - Eva dodnes zná a umí zazpívat stovky písniček. Byla v domácnosti a přivydělávala si šitím. Neustále něco šila a přešívala na svých pět dcer (postupně se narodily Danuše, Eva, Jaroslava, Hana a Marie) a šila na prodej klotové pracovní pláště: „Starší holky přišívaly knoflíky a ty mladší navlíkaly nitě. Tatínek byl malířem pokojů. Byla to tenkrát sezónní práce, příliš si nevydělal. Byli jsme chudí, ale šťastní.“

 

Stěhování po Michli

Nejdřív bydleli v Prostřední ulici v malém bytě s pokojem a kuchyní. Poblíž byl pan Šilha, obchod, kam chodili nakupovat. Eva vzpomíná: „Jednou mě maminka poslala koupit mouku, že v sobotu zaplatí. Pan Šilha se otočil a na jedno dřevěné šuple napsal ‚Lipovská 15 Kč‘, veřejně. A v sobotu to smazal.“ Nikdy nebyli dlužni za nájem, jen jedenkrát se s placením opozdili a domácí jim dala výpověď. Naštěstí si tatínek uměl poradit. Svoje barvy, žebřík, štětce a vše potřebné měl uskladněné ve sklepě v nedalekém domě, ve skladišti, vedle kterého byla velká místnost, původně sklad uhlí. Když sklad důkladně vybílil, mohli se do něj nastěhovat a přečkat tam téměř rok, ač ve velmi stísněných podmínkách. Spali na slamnících na zemi, maminka tam vařila. Na hlavní Michelské ulici se ve 30. letech hodně stavělo. Stavitel čtyř identických vil, dodnes stojících, se domluvil s Eviným tatínkem, že když všechny byty vymaluje, bude se moci nastěhovat do přízemního bytu jedné z nich. A tak se taky stalo.

 

Michle ve vzpomínkách

Eva vzpomíná, jak z okna bytu ve vile bylo možné vidět flašinetáře s klikou, kterému z oken házeli lidi mince, Slováka s krosnou vykřikujícího ‚Drátovat, letovat!‘, velké modré poštovní a černé pohřební vozy tažené koňmi na hřbitov, na kopec zvaný Umrlčák. Děti si hrály na ulici: kuličky, drápky, honily obruč, skákaly školku přes švihadlo. Maminka posílala Evu k ševci, aby si od něj půjčila kopyto a podle něj pak ušila dětem bačkory. A když ji poslala na nákup k řezníkovi, tak maso dostal tatínek, děti polévku a omáčku. Maso se v rodině jedlo o nedělích a svátcích. Když se vyšlo Umrlčákem nahoru, byly tam dva malé rybníky, na kterých děti každou zimu bruslily. Eva měla šlajfky na kličku, beranici, vlněné punčochy, skládanou modrou sukni a tlustý svetr, který upletla maminka. V létě se chodily koupat do Botiče. Braly si s sebou kartáč rejžák, kterým nejdřív odrhly zelený sliz z kamenů. A na podzim na strništi pouštěly draky. Když jako malé všechny dostaly černý kašel, vzala je maminka na léčebnou procházku k blízké plynárně. S nadšením sbíraly papírové vystřihované panenky i s oblečením - Helladěnky - přibalené ke každému mýdlu vyrobenému v továrně Hellada v Michli. V zimě dostaly holky pět korun na biograf. Chodily do michelského kina JAS. Lístek stál jednu korunu (to ještě nebyla pátá dcera na světě) a za poslední korunu si koupily čokoládu Kofilu, kterou spravedlivě rozdělily na dílky a snědly. Viděly hity němé éry: Laurela a Hardyho, Pat a Patachona, Chaplina, Posledního Mohykána, vše doprovázeno klavírem umístěným dole pod plátnem. „V zimě byly šibřinky dole v hospodě u Jaurisů. Tam byl sál, tatínek hrál na violu a my s maminkou jsme se na představení dívaly dolů z balkónu. Pod námi naproti na rohu byla hospoda Sparta. Tam jsme každý večer chodily se džbánem tatínkovi pro pivo,“ vzpomíná Eva.

 

Do Sokola

Od šesti let chodila Eva do Sokola, až na Jezerku. Pěšky z kopce dolů, pak po rovině a zase do kopce. „Na tramvaj ne, to bylo drahé. Všude se chodilo pěšky,“ dodává. V neděli maminka nachystala jídlo a deku a šla s dcerami pěšky přes Kačerov do Krče. Krčský les byl plný rodin s dětmi, zdejší letní výlety suplovaly rodinám s nižšími příjmy pobyt v Jevanech či jiných vyhlášených letoviscích v okolí Prahy. Tatínek s nimi obvykle nechodil, šel za kamarády do sokolovny na kuželky. V roce 1938 se slavnostně otevřela nová budova Sokola pod Jezerkou. Krásná, rozlehlá budova u potoka Botiče. Na Bohdalci na letním cvičišti se sokolové seřadili a pochodovali k sokolovně, kde se konalo slavnostní otevření. Evin tatínek složil pro tuto příležitost pochod, text i hudbu, hrál v kapele na heligón (dcery mu ho pravidelně leštily sidolem). Pro tu slávu musel mít na sobě sokolský kroj. Ten byl moc drahý, proto si ho musel vypůjčit. Bratr Pechman, o kterém se v pochodu zpívá, byl jeden z mnoha sokolů, kteří zahynuli v německých koncentračních táborech.

Pod Bohdalcem stojí krásná sokolovna,

bratrům z Michle, těm se nikdo nevyrovná.

V pažích mají sílu, v srdci český vzdor,

v bratru Pechmanovi mají velký vzor.

Bez bázně na stráži svojí vlasti stojí.

Na stráž, na stráž, na stráž, na stráž,

na stráž, tak volá prapor náš.“

 

Československá církev husitská

Rodiče Evy chtěli jinou, lepší církev, a tak z přesvědčení víry vstoupili ve 20. letech do nově vzniklé Církve československé husitské. Jedním z povinných předmětů ve škole byl katechizmus, jedna hodina týdně. Eva vzpomíná: „Každou neděli se chodilo do kostela, kázání se konala v tělocvičně obecné školy a vždycky bylo plno. Jako holky jsme stály po straně. Dodneška můžu odzpívat celou liturgii, i za kněze, a Bibli znám dobře.“ Eva nikdy z církve nevystoupila, naopak ve víře vychovávala i svoje děti. Všichni chodili do sboru v Resslově ulici.

 

Sestra Danuše

Eva vypráví: „Když mi bylo deset let, vzala mne starší sestra poprvé do Národního divadla. Hudbou Čajkovského a Labutím jezerem jsem byla unešena a klasickou hudbu miluji stále. Když po válce opět otevřeli Národní divadlo, viděla jsem hned první představení, operu Libuše s Marií Podvalovou. Chodily jsme vždy za pět korun k stání na 2. galerii. Sestra mě také v mých asi dvanácti letech přivedla ke Svatojánským proudům. Dodnes mám tu krásu před očima.“

 

Všesokolské slety 1938 a 1948

V roce 1938 jako desetiletá žákyně cvičila Eva v červené sukni a režné halence na strahovském stadionu. V deset hodin večer se konalo hodinové slavnostní představení obrazů z dějin, Eva byla ráda, že ji rodiče vzali s sebou. Na závěr, k desátému výročí sletu, letadlo na obloze vykroužilo římskou desítku. Byl to zážitek. O deset let později už Eva cvičila v ženách prostná a navíc ve vybraném družstvu pro cvičení s kužely. Byla zařazena do cvičitelského sboru, ale ve slavnostním průvodu nešla, neměla kroj, který se vyžadoval. Když sokolové přišli k hlavní tribuně, otočili na protest hlavy. Toto gesto nezůstalo bez následků. Nový komunistický režim Sokol zrušil, stejně jako to udělal ten nacistický v roce 1941. Eva vypráví: „Sokolové byli vlastenci, masarykovci. Tam mohl každý. Vždyť my jsme nebyli nic. Tatínek malíř pokojů, nic, živnostník. Ale byla to vlastenecká organizace, to vím, to pamatuju. To jsme měli i v sobě. Pro nás skládal písně Josef Suk, skladatel Fučík. Takže já jsem skončila a tím byl pro mě skutečně konec, protože spartakiáda, to pro mě neexistovalo. To mi bylo cizí. To ne.“ 

 

Nemohly jsme studovat

Otec Theodor Lipovský by si býval přál, aby dcery začaly co nejdřív vydělávat, nejlépe aby pracovaly v továrně a rodině finančně pomohly. Matka Metodějka Lipovská si musela vybojovat, aby se všechny čtyři směly alespoň vyučit. Nejmladší, pátá, která se narodila, když bylo Evě 14 let, už mohla v 60. letech vystudovat chemickou průmyslovku. Když Danuše, ta nejstarší, odcházela ze školy, ředitel si rodiče zavolal a doporučil jim, aby šla studovat. „Když nemůžou všechny, tak ani jedna,“ zareagovali rodiče a Danuše se musela vyučit švadlenou, čehož v životě mnohokrát litovala. Eva šla do učení na prodavačku textilu do obchodu známého v předválečné Praze jako Kohn & Neumann na prestižním místě v Celetné ulici naproti zadní části Týnského chrámu. V roce 1942, kdy čtrnáctiletá Eva začala do obchodu docházet, se z původních majitelů stali vězni koncentračního tábora a na jejich místo byl dosazen Němec, pan Schwab. „Byl to slušný člověk. To si nemůžu na něj stěžovat,“ říká Eva. Připomíná, že se znala dobře i s kostelníkem od Týna a také s panem Rottem, co vlastnil blízké železářství. Co se v protektorátní době měl naučit učeň v obchodě s textilem? Určitě mnohé, ale to, co Eva vyprávěla, zahrnovalo roznášení kávy a čaje, balení zboží a posílání nebo vyřizování dokladů na poště. Měsíční plat se během tří let do vyučení po roce pravidelně stupňoval – od 100,- do 300,- Kč, a po vyučení dostávala Eva 900,- Kč měsíčně. Po válce, ze které se původní majitelé nevrátili, přešla Eva z obchodu do kanceláře, naučila se psát na stroji a těsnopis, složila zkoušky a později se z ní stala skladová účetní. Hned po revoluci se začala učit na kurzech rusky a anglicky, základy němčiny uměla ze školy. To už jezdila z Michle do práce tramvají číslo 22, jízdenka jí stála korunu a 20 haléřů.

5. května 1945 byla sobota a v té době se o sobotách pracovalo. Šéf obchodu pan Felix rozhodl, že nepustí nikoho ven, protože usoudil, že je nebezpečné chodit po ulicích. Eva přespala dvě noci v obchodě, ale pak se rozhodla, že se s kamarádkou pokusí dostat do Michle. Využily průchodů a prošly až do Mezibranské, potom šla Eva sama a pěšky se šťastně dostala domů. „Otec už doma nebyl, ani starší sestra, byl na barikádách, sestra taky, dělala ošetřovatelku. V Michli barikády nebyly, ale z půdy jsme se koukaly na německé tanky na Pankráci,“ říká Eva.

Po odsunu Němců z pohraničí se na jejich statky a do jejich domů nastěhovali Češi. Na podzim 1946 stát vyzýval především mladé lidi, aby přijeli pomoct sklízet obilí. Evě bylo 18 let a rozhodla se, že odjede do Zádub poblíž Plané u Mariánských Lázní na tři měsíce pomáhat nově přistěhovavším, rodině ze Strakonic. 

 

Jsem rozvedený. Mohli bychom se sejít?

Do života pamětnice vstoupil Jaroslav Štekl. Za války byl totálně nasazen v Jeně, v továrně na výrobu optických přístrojů. S Evou se poznali v roce 1948, protože náhodou hledal a získal práci v tomtéž obchodě, kde pracovala. Komunistický režim znárodnil také malé živnosti, i zlatnictví jeho kamaráda, kde byl zaměstnán jako účetní. V obchodě v Celetné se s Evou vídali denně a po nějaké době Jaroslav zařídil, aby ji přestěhovali do jeho kanceláře. Začali se scházet v kavárnách, chodili spolu na procházky, ale když se Eva po půl roce dozvěděla, že Jaroslavova žena čeká dítě, byla nešťastná. Okamžitě se s ním přestala scházet a odešla z kanceláře pracovat do provozu, Jaroslav také změnil místo. V roce 1949 se mu narodila dcera. Eva trpěla. Eva vzpomíná: „Za tři roky nato mi telefonoval: ‚Jsem rozvedený, mohli bychom se sejít?‘ A za půl roku byla svatba.“

Tenkrát v 50. letech výstavba nových bytů neexistovala, o byty byla velká nouze, mladí manželé byli často nuceni bydlet s rodiči. Po válce byly byty po těch, co se nevrátili z koncentračních táborů, volné, do jednoho poblíž Národního divadla se Lipovští se svými pěti dětmi nastěhovali. Po komplikovaných peripetiích s výměnou bytu Jaroslavovy matky se novomanželům podařilo získat byt v Ječné ulici. 16 let s nimi bydlela i manželova matka, pět let také její švagr. Nebylo to snadné soužití. Jaroslav se o svou dceru z prvního manželství celý život pěkně staral. Na mnoha fotografiích je zachycena společně s jejich dalšími dvěma dětmi. 

 

Dům módy

Theodor Lipovský byl živnostník, Sokol, národní socialista, pro Evu nebylo myslitelné, že by vstoupila do KSČ. „Plno lidí vstoupilo, pak toho litovali,“ říká Eva. Její manžel byl jedním z nich: „Brzy ho ze strany vyhodili, asi jim něco rázného řekl,“ dodává Eva bez dalšího vysvětlení. V 60. letech pracoval v Domě módy jako ekonom a v roce 1968 se stal, coby nestraník, ředitelem. Velmi brzy, když došlo k normalizaci, musel post ředitele opustit, ale v Domě módy jako ekonom zůstal. Úlitbou staronovým poměrům bylo, že vstoupil do Svazu přátel Sovětského svazu (SČSP). Jaroslav byl také nadaný houslista. Už jako svobodný si přivydělával tím, že hrál s tanečním orchestrem Ferdinanda Petra ve Vltavě, složil dirigentské zkoušky a měl ambice dál studovat hudbu a stát se dirigentem, ale zavřeli vysoké školy. Později, v manželství s Evou, chodil po práci večer hrát. Po pěti letech mateřské dovolené se Eva roku 1962 vrátila do práce, znovu do textilu, postupně do různých pozic: do velkoobchodu jako kvalitářka, později skladnice. Posledních pět let před odchodem do důchodu (v 56 letech) pracovala jako vedoucí skladu.

 

Děti odešly do USA

Děti se narodily rychle za sebou: nejdřív dcera Eva a 15 měsíců po ní syn Jaroslav. Oba studovali na gymnáziu ve Štěpánské, a když rodiče koupili starší křídlo, učily se soukromě hrát u paní profesorky Forstrové. „Chtěli jsme, aby z nich byli dobří lidé a dobře se učili. Byly to hodné děti,“ dodává Eva.

Jako dospělí odešli oba do USA. Dcera Eva se legálně vdala, získala vystěhovalecký pas, syn Jaroslav se pokusil v roce 1988 utéct přes Jugoslávii, ale vrátil se. Poměry v utečeneckém táboře v Rakousku ho donutily k návratu. Nakonec odjel v témže roce na pozvání sestry a v USA zůstal.

„Když mě oslovili v roce 1988 na ulici, jestli bych nepodepsala Dva tisíce slov, neváhala jsem ani minutu,” vzpomíná pamětnice. Vzhledem k tomu, že tento dokument vyšel během pražského jara v roce 1968, měla možná na mysli tehdejší petici Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících, kterou podepsalo přes půl milionu lidí. “Bylo to krásné, když se to uvolnilo. Revoluce byla krásná. Muž si okamžitě zařídil živnost, soukromě dělal účetnictví, našel si zákazníky. Pracoval až do svých 75 let,“ říká na závěr Eva Šteklová.