Petr Štembera

„Jednou jsem byl v muzeu v Pécsi. To byla asi jedna z nejlepších věcí. Bohužel jsem se přitom šíleně ožral, takže vůbec nevím. Mám takové vzpomínky, a co mi lidi říkali. To bylo součástí toho, jak se zlikvidovat. Vyráběl jsem tam těsto, které mělo potom vybublat a zhasit svíčky. Popíjel jsem přitom nějaký šíleně tvrdý alkohol – vodku. Já na to nejsem zvyklý. Teď na mě pražily reflektory. A jak jsem takový ten vzdělanec, tak jsem si tam přinesl Heideggera, který vyšel česko-německy. A v čím dál tím větším stupni ožralosti jsem jim tam četl z Heideggera nějaké věty, kterým jsem nerozuměl ani česky. Ale právě jsem si říkal, že to je zároveň i o komunikaci. Maďarům číst německy Heideggera – to byl určitě skvělý nápad! Přitom jsem tedy podlehl alkoholu, takže o sobě vůbec nevím. Probudil jsem se druhý den v nějakém bytě a pak mě naložili na auto a vysadili mě na nádraží v Budapešti, až pojede vlak do Prahy. Takže jsem jel. A pak mi zpětně řekli, že tam byl docela pěknej průser, protože kus toho muzea málem vyhořel. To asi přeháněli. No, něco tam hořelo.“

„Mezitím tady byl pro mě asi jeden z nejdůležitějších lidí, kteří dělali podobné věci, který se jmenoval Chris Burden, z Ameriky, z Los Angeles. Byl tu v roce 76 pár dní u mě. Na rok 78 dostal roční kurátorství z nějaké soukromé instituce, která se jmenovala Institut současného umění v Los Angeles. A asi se mu líbilo, co dělám já. Pak jel do Rakouska, tam sehnal ještě jednoho kluka, a z Paříže, Ginu Pane. Tak nás tam pozval. S tím, že nebylo jasné, jestli vůbec mám žádat, že tam pojedu. Vzal jsem ten papír a šel na americkou ambasádu. Tam mi ten člověk řekl: ‚Prosím vás, tohle vůbec nikde neukazujte, to by vás určitě nepustili. Jediná možnost je požádat si normálně o turistické vízum.‘ Požádal jsem si tedy o turistické vízum. A seběhlo se to, prostě někdy jsou věci celkem zajímavé. Zase člověk musel mít nějaký příslib. Shodou okolností v bance na příslibech byla spolužačka mojí ženy z francouzštiny, kterou odněkud taky vyhodili začátkem 70. let. Dělala úřednici a zrovna na ni zbylo přidělování devizových příslibů. Dala mi nějaké dolary, s tím jsem šel na policii požádat o výjezd. A mezitím mi někdo řekl: ‚Nejlépe to tam dones v sobotu.‘ Oni pracovali i v sobotu – to je úžasný. A šlo se na Barťák (Bartolomějskou ulici na Praze 1), ale ne na tu kachlíkárnu, ale jinam. Tak jsem to tam donesl. A oni mi to za čtrnáct dní dali! Já jsem zíral. Pak jsem si říkal, že mě vedou v té evidenci, tak si třeba řekli: ‚Dáme mu ty papíry, on tam zůstane.‘ To já vůbec nevím ty důvody, proč mi to dali. Takže jsem byl měsíc v Americe.“