„Toho jsem se zúčastnil, protože jsem se dozvěděl mezi studenty, to bylo samozřejmě obecně známé shromaždiště u ‚techniky‘ na Karlově náměstí. A pak se šlo, tisíce, obrovský průvod směrem na Hrad. Za Malostranským náměstím byla uzavřená ulice, a tak jsme se obrátili a přes Seminářskou zahradu šli k Petřínu, tam jsme se dostávali nahoru. Ještě to bylo zasněžené, si vzpomínám. Seshora jsme pak prolomili víceméně násilím ten kordon policie a vrhnuli jsme se na hradní nádvoří. A tam jsme stáli a pak se tam sjížděly jednotky policie a vyzývaly nás. My jsme vyslali nějaké zástupce k prezidentovi, oni tam dovnitř ovšem ty naše zástupce nepustili. A pak nás vyzývali, abychom se rozešli, a my jsme tam zůstali stát. Načež byl příkaz k zásahu, a tak se začala zpívat hymna, načež všichni v pozoru, i ti policajti. A pak Nad Tatrou sa blýska, to trvalo, než se to celé zazpívalo. A pak, když se skončilo, tak: ‚Okamžitě se rozejděte, jménem zákona!‘ A než do toho začali mydlit, tak my jsme podruhé zazpívali, tak to ještě jednou působilo, a potřetí už ne.“
„15. března 1939 jsme se šli podívat asi čtyři spolužáci na Václavské náměstí. To už tam byli Němci s tanky a vojenská vozidla a podobně. Na to si dobře pamatuji. U svatého Václava byla polní kuchyně a tam prodávali pro místní obyvatele hrachovou kaši. Já, protože jsem mluvil německy, tak jsem se toho poddůstojníka zeptal: ‚Proč tady prodáváte kaši?‘ A on mně tou říznou vojenskou němčinou odpověděl: ‚My chceme na obyvatelstvo Prahy působit příznivě.‘ A já jsem odpověděl: ‚Pochybuji, že by ta vaše přízeň omluvila to, že jste obsadili naši zemi!‘ Byl jsem strašně hrdý, mně bylo jedenáct nebo třináct let, že jsem si dovolil tohleto odpovědět.“
„Když objevili skrýš těch atentátníků v Resslově ulici v kostele svatého Cyrila a Metoda, tak mi (kamarád Malý) řekl: ‚Půjdem se tam podívat.‘ Tak jsme šli v ten den, kdy se odehrál boj mezi atentátníky a těmi esesáky, kteří to tam oblehli. My jsme se k tomu ovšem nedostali, protože to bylo všechno policií zavřené, a šli jsme zezadu na Moráň a odtamtud uličkami jsme se dostali přímo až do Václavské ulice, která přímo ústí k tomu kostelu. A tam byla v prvním poschodí kancelář Společenstva stavitelů hlavního města Prahy. Přítel Malý znal toho tajemníka, ten nás pustil dovnitř, takže jsme stáli u okna a celou tu akci jsme tam sledovali. Takže na to si vzpomínám, jak tam pouštěli vodu, a prostě ty známé věci, jak se to dobývalo.“
Český šlechtic a potomek starodávného rodu, hrabě Zdeněk Sternberg, se narodil 15. srpna 1923 v Praze. Od mládí vyrůstal na jednom z nejstarších českých hradů, na Českém Šternberku. Po absolvování soukromé výuky v rámci obecné a měšťanské školy nastoupil na Arcibiskupské a později na Reálné gymnázium v Praze. V roce 1939 byl svědkem příjezdu německých vojsk do Prahy a v roce 1942 zásahu gestapa proti parašutistům v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Po únoru 1948 se účastnil studentského pochodu na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Kvůli svému původu byl po roce 1948 perzekvován, nebyla mu umožněna promoce a v rámci základní vojenské služby musel nastoupit k Pomocným technickým praporům, tzv. PTP. Pracoval jako horník v ostravských dolech a později jako kulisák v hudebním divadle v Karlíně. V roce 1968 emigroval spolu se svou rodinou do Bavorska a jedenadvacet let žil v Rakousku. Po roce 1989 a návratu do vlasti restituoval hrad Český Šternberk, staré rodové sídlo se stalo jeho bydlištěm. Od roku 1955 byl ženatý a má syna Filipa. Hrabě Zdeněk Sternberg zemřel 18. ledna roku 2021 ve věku 97 let.
Na pozemku před domem Svatopl. Doubravy v Hradci Králové při I. mezinárodním sokolnickém lovu v ČSSR v okrese Hradec Králové ve Vysoké nad Labem v lesním závodě v Hořicích 5.-8. 11.1965
Na pozemku před domem Svatopl. Doubravy v Hradci Králové při I. mezinárodním sokolnickém lovu v ČSSR v okrese Hradec Králové ve Vysoké nad Labem v lesním závodě v Hořicích 5.-8. 11.1965
photo: Autor fotografie: archív Ing. Ivan Maroši, scan: Tomáš Krivjanský
Download image
