Lydia Sternová

„Když mne vzali z cely, tak mi zavázali oči. Nechali mne venku stát, nevím, jestli hodiny, ale bylo to dost dlouho. Postavili vedle mne psa. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem udělat krok. Zavázali mi oči, víte, co to je, takhle tam stát?" "Kdybyste se pohnula, tak by vám ten pes něco udělal?" "Tak by mě asi kousnul, nevím. Bála jsem se. Jen mi řekli, že je tam pes, abych se nehnula. (…) Nepovedlo se jim to, že by ode mne něco získali." "To bylo v Litoměřicích?" "Ne, na Pankráci.“

„Měli jsme tiskárnu a obchod se školními potřebami a papírem. Náš arizátor, který se vyučil u mého otce, potřeboval mojí matku, aby mu pomáhala. Nebyl tak šikovný. Bydleli jsme v domě rodičů prezidenta Tisa. On se narodil v Bytči a jeho rodiče tam měli dům. Jeho matka měla moc ráda moji matku. Byli to takoví sedláci, moc hodní lidé to byli. Ne jako jejich syn (smích). Ještě si pamatuji, že jednou říkala mojí matce: ,Oni mi ho jednou zabijú.‘ No jo, také ho pověsili po válce. Ona prosila toho syna, aby matce poslal bílou legitimaci. To znamenalo pro židovské občany, že jsou potřební pro (národní hospodářství). Tak jsme se mohli pár měsíců takhle zachránit. Moje matka ale pomáhala ukrýt přátele. Jeden, co tam bydlel, to ale oznámil. Tak nás poslali do Seredi. Měli jsme štěstí, že židovská obec dala hodně peněz Tisovi, aby nešly transporty.“

„Moc jsme jeden o druhém nevěděli. Každý měl určité spojení jeden s druhým. Byli lidé, kteří načerno převáděli přes hranice. Kde a jak přesně to probíhalo, to vám nemůžu říct. My jsme jen našli lidi, kteří chtěli odjet do Izraele, a jeden druhému jsme se snažili pomáhat. Dost jich odjelo. Nakonec ti, co jsou napsaní tady v té obžalobě, moc jsem z nich neznala. Byli jsme spojení se Samuelem Veselým. Co já jsem věděla. Kolik věděl můj muž, to já nevím. Snažili jsme se je převést. Nakonec tu rodinu chytili. Jak je chytili? Měli malé dítě a zapomněli mu dát nějakou tabletku, aby spalo. Tak začalo na hranicích plakat, a tak je chytili.“