Lydia Sternová

„Začali jsme pomáhat pašovat lidi do Izraele. Samozřejmě to bylo za komunistického režimu velmi riskantní. Nakonec to byla rodina s dvěma dětmi, to byla ta poslední, co chytili na hranicích. Všechno prozradili, jmenovali se Kalinovi. Dvanáct lidí zavřeli. Mne také mezi nimi. Velvyslance vyhostili, zavřeli velvyslanectví, vyhostili ho jako nežádoucího. Nejdříve jsem byla v Litoměřicích, nevím, jak dlouho, měsíc či dva. Pak mne převezli na Pankrác. Byla jsem vyslýchaná devět měsíců, což je proti všem mezinárodním konvencím, ale komunistům to nevadilo. Dost jsem vytrpěla, byla jsem bita, dodnes neslyším na pravé ucho, protože mi praskl bubínek. Můj drahý manžel mne do toho ještě více vtáhl, protože žárlil, nežárlil, já nevím. Nebyl v pořádku. Já jsem dostala čtyři roky, za dva a půl roku mne propustili, když Stalin a Gottwald zemřeli.“

„Když mne vzali z cely, tak mi zavázali oči. Nechali mne venku stát, nevím, jestli hodiny, ale bylo to dost dlouho. Postavili vedle mne psa. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem udělat krok. Zavázali mi oči, víte, co to je, takhle tam stát?" "Kdybyste se pohnula, tak by vám ten pes něco udělal?" "Tak by mě asi kousnul, nevím. Bála jsem se. Jen mi řekli, že je tam pes, abych se nehnula. (…) Nepovedlo se jim to, že by ode mne něco získali." "To bylo v Litoměřicích?" "Ne, na Pankráci.“

„Měli jsme tiskárnu a obchod se školními potřebami a papírem. Náš arizátor, který se vyučil u mého otce, potřeboval mojí matku, aby mu pomáhala. Nebyl tak šikovný. Bydleli jsme v domě rodičů prezidenta Tisa. On se narodil v Bytči a jeho rodiče tam měli dům. Jeho matka měla moc ráda moji matku. Byli to takoví sedláci, moc hodní lidé to byli. Ne jako jejich syn (smích). Ještě si pamatuji, že jednou říkala mojí matce: ,Oni mi ho jednou zabijú.‘ No jo, také ho pověsili po válce. Ona prosila toho syna, aby matce poslal bílou legitimaci. To znamenalo pro židovské občany, že jsou potřební pro (národní hospodářství). Tak jsme se mohli pár měsíců takhle zachránit. Moje matka ale pomáhala ukrýt přátele. Jeden, co tam bydlel, to ale oznámil. Tak nás poslali do Seredi. Měli jsme štěstí, že židovská obec dala hodně peněz Tisovi, aby nešly transporty.“