Pavel Štingl

„Tak najednou se začalo chodit po divadlech. Ono taky ve všech divadlech se konala spousta schůzí. V Laterně Magice byly takový tiskovky a samozřejmě pomáhal rozhlas, pomáhal Hlas Ameriky, ale ne každej to poslouchal. A aby se něco vědělo, tak jsme prostě stříhali takové kazety, představte si, vůbec skoro nikdo neměl přehrávače, jako DVD, kazety, VHS, takový blbý pásky, který měl stěží někdo jeden ve městě. Tak ten pak to třeba přinesl do nějaký výlohy. Většinou ten jeden ve městě byl, že ho zajímalo, aby se věci hejbly. A někde šly takový televizory, který najednou, ovšem ústy slavných herců, a ty lidi znali z těch seriálů, povídali, že se něco v Praze děje a co se děje. A než se ta televize jaksi chytla a než se tam udělaly nějaký zásadní změny, aby vůbec mohla začít vysílat něco veřejně, tak jsme asi šest dnů drželi tu informaci my, než se něco dostalo do televize veřejně… Tak se to natočilo, pak se to sestříhalo, pokud tomu bylo vůbec rozumět, pak se to někam neslo, kde se muselo někoho strašně přesvědčit, aby z toho někdo udělal sto kazet. Ty musel někdo koupit v tuzexu nebo někde v nějakejch podivnejch obchodech, někdo je přivezl z Německa, no a pak se to rozmnožilo a pak to vezli studenti třeba do Ostravy nebo někam.“

„Mezitím jsem začal přemýšlet, že by Praha měla mít takovýhle komunikační centrum o historii... Ona ta historie pro mě není zajímavá, když je to jenom historie, když je to takovej ten školní dějepis, když bych to tak řekl. Pro mě je historie zajímavá, když se odvíjí od nějakejch rysů současnosti a zase se k těm rysům odkazuje. Když se nějakým způsobem řeší věci, který jsou nám nepochopitelný nebo nás ohrožujou, dokonce. A ta historie se stává dokumentem. A o tom by měly bejt ty Bubny. Prostě jednoho dne jsem nějak začal vážně přemejšlet o tom, že bych v Praze rád našel nějaký místo, kde by se dal takovej novodobej památník, přítomník třeba tomu můžeme říkat, udělat. A kde by se prostě dal dát skvělej program i vzdělávací i – nový památníky nejsou prostě muzea – to není něco, kde se ráno rozsvítí a večer zhasne a kde je expozice na dvacet let. To jsou prostě prostředí, který se chovají jako kultura. Každej tejden nabídnou něco novýho, každou sezonu mají několik nových super výstav, který tam ty lidi přiváděj opakovaně.“