Luděk Štipl

„Snažili jsme se přispět aspoň na dálku tím, že jsme kupovali českou literaturu od Škvoreckého apod. Snažili jsme se některé knihy poslat do Česka. Knihám, které by určitě neprošly, jsme dávali nové vázání, kde byl titul a vše jako něco jiného, aby nedošlo k prozrazení. Když se tady [v Československu] dělo něco nepravého, tak jsme psali svým členům parlamentu. Psali jsme i ministrovi zahraničních věcí Joe Clarkovi nebo Walter McLeanovi, to byl náš Member of Parliament, aby poslali, urgovali, aby se [Čechoslováků] zastali při setkání s československými politiky. Ronaldu Reaganovi jsme přáli k narozeninám. Utvrzovali jsme ho, že s protistranou zachází správně. V rámci svých možností jsme přispívali a radovali se, že se to někam pohybuje.“

„Člověk už potom seděl ve vlaku na Břeclav a říkal si, možná už za půl hodiny tam budeme, nebo nebudeme. Mohli si najít nějakou záminku. Nervy to byly. Už jsem nebyl tak troufalý a neloučil jsem se s transparentama, protože se mi to už jednou nevyplatilo. Měl jsem v sobě takovou pokoru. Problém byl, když přišla průvodčí kousek od hranic. Dívala se na ty naše lístky a říkala: ‚Jé, vy se máte. Vy jedete s celou rodinou do Itálie!‘ A teprve v ten okamžik se děti dozvěděly, že jedeme do Itálie. Jeli jsme jako do Brna k tetě. Tak vyvalený oči a: ‚Proč nejedeme k tetě? Proč jedeme tam?‘ – ‚Prosím vás, teď se mě na nic neptejte, všechno si vysvětlíme za chvilku, koukejte se z okna a buďte ticho.‘ Potom přišly ty známé prohlídky, že pohraničník chodí se samopalem, pod vagonama prolézá vlčák, jestli tam nic není. Ty nervy, že jsme jen pár metrů od toho. A konečně se vlak rozjel a my byli v Rakousku. Bylo nádherný vidět uspořádané vesničky a políčka. Tekly nám slzy, že se to po pěti letech vypětí nervů a peněz podařilo, a byli jsme šťastní.“

„Otec nám o tom [všem] odmalička vyprávěl – věděli jsme přesně, že byly koncentráky, gulagy, jak byla revoluce, od legionářů jejich zážitky z Ruska. Tam na samotě jsem to neměl komu vyprávět, ale když jsem pak byl v Mohelnici, tak možná jsem chtěl dělat chytrého nebo mě to prostě bavilo, tak v té druhé, třetí i čtvrté třídě jsem se svěřil, spolužákům vysvětloval, jak to doopravdy je, že ta učitelka opravdu nemá pravdu. Ale potom jsem se dozvěděl o udavačích a věděl jsem, že tenkrát byli i v Mohelnici zatčení sedláci, kteří asi nechtěli do družstva (Šrámek, Kuba a podobně), a dostal jsem strašný strach, že ten, komu jsem to řekl, to může říct doma. A ty rodiče jsem neznal. Říkal jsem si, možná je to také udavač nebo nějaký pomocník, a dostal jsem strach, že někdo přijde a mého otce zavřou. Tenkrát se dávalo deset patnáct roků jen kvůli mé upovídanosti... Tak jsem ty lidi pořád pozoroval – ne, ten se na mě usmál a maminka mě potkala a dala mi na zmrzlinu, tak přece nemůžou udávat... A žil jsem v tom několik roků, nikdo nás neudal, ale člověk má potom strach z maličkostí – říká se, že strach má velké oči – a já se nemohl s tím několik roků svěřit a ten strach jsem měl...“