Eva Stodolová

„A tak otec potom ještě taky za války se dostal do vězení znova, protože samozřejmě zase ve svý činnosti, tý odbojový, pokračoval. No a zase se to nějak provalilo, protože oni vysílali zprávy, oni si posílali vlastně zprávy s Londýnem. To znamená, že tady odsaď se vysílalo, no a zase ten Londýn zase vysílal k nám. A oni byli ti, co obstarávali tu vysílačku, tak to byli právě ti parašutisti, který se sem dostali, nebo i vojáci snad, kteří ještě vyšli teda z tý československý naší armády, tak měli to spojení s Londýnem. No, a tak ty vysílačky, ty vysílačky se musely stěhovat, protože Němci zaměřovali. Měli takový auto, na kterým, možná že jste to někdy viděli v nějakým filmu, na kterým byl takovej nějakej jako kruh nebo jak bych to řekla, takový, jako bývá na televizi, takový ty kruhy na střeše, tak něco podobnýho. A oni s tím jezdili a vlastně zachytávali ty signály, odkud to vychází. Takže jednak to vysílání nesmělo trvat dlouho a zadruhý se stejně musely měnit ty místa. Tak se vysílalo právě v Modřanech z několika míst, třeba na Třetích Babech od Skálů, nebo myslím v Komořanech od Sejkorů, u nás taky se nějak vysílalo. A měli jsme tam někde nějakou vysílačku zazděnou. Já to pořádně ani všechno nevím, jak to bylo. Ale zkrátka se na tohleto přišlo, na tuhletu skupinu, a přišlo zatýkání.“

„Další takovej bod je, že si pamatuju na tu heydrichiádu v roce 42. Že byl proveden ten atentát a po domácnostech chodili policajti nebo četníci dům od domu a nosili s sebou fotky, co se našly po těch atentátnících, po těch parašutistech, který provedli to odstranění Heydricha. Takže ukazovali na fotkách tu aktovku, nějaký pršiplášť nebo co. Prostě nějaký věci takový, který se našly, snad i to kolo. No a mně se to strašně líbilo a já jsem jásala a skákala jsem, že nám už taky přišli ukázat ty obrázky. Že to byla taková hrůza, že vlastně se všichni báli, kdyby náhodou se na něco přišlo, tak tenkrát bylo stanný právo, že okamžitě bez nějakejch velkejch řečí ten člověk dostal rozsudek smrti a byl hned, okamžitě byl zastřelen. A já jsem vlastně z toho měla jenom tu legraci, že nosili ty obrázky po těch domácnostech.“