Jan Stoiber

„Co jste si o tom myslel, že se tam staví ten plot?“ – „Tenkrát jsme si mysleli, že je to záchrana, no, ale bylo to obráceně, ona to nebyla ochrana proti vnějšímu nepříteli, ale proti vnitřním lidem, aby neutíkali.“ – „A ti pomocníci Pohraniční stráže, jakým způsobem vlastně navázali ti vojáci spolupráci?“ – „Získali občany, ano, spolupráce s nimi byla i v národním výboru, to se s nimi spolupracovalo, normálně. A ti jim oznamovali, že se děje něco nekalého nebo divného a že je tam nějaká osoba, která by tam neměla být. A tak dále a tím pádem měli avízo, že se něco děje.“ – „Chtěli po vás někdy ti pohraničníci, abyste také spolupracoval s nimi?“ – „Ano, já jsem nějaký čas také s nimi spolupracoval, ale odešel jsem, to už jsem byl ženatý, to bylo někdy v roce 1966 nebo 1967, kdy manželka dělala u statku. Vyváželi močůvku, tam musel někdo chodit a vzadu otvírat, s traktorem. Tak ona tam šla a viděla člověka, že se schovává do houští. Tak mi to přišla oznámit, já jsem to jel na rotu oznámit, že se tam někdo schovává. Tenkrát se hledal nějaký vrah od Pardubic. Oni ho chytili. A když jsme měli schůzi pomocníků, to bylo v roce 1969, tak povídal velitel: ,Víš, Honzo, vím, že tvoje žena... že ho chytili, ale ona není pomocníkem, my máme lidi, které víc potřebujeme, tak tomu dáme tu odměnu.’ Tak já jsem říkal: ,Tak nazdar, tady máš průkazku,’ a skončil jsem. A ještě skončil se mnou Honza Říčánků. Na základě toho jsme prostě skončili, protože to nebyla organizace, která by se o něco starala, ale to byl kamarádšoft nebo jak bych to řekl.“

„Tak se tam postavil nějaký péesák a řekl: ‚Kam jdete? Tam nemůžete...,‘ i když to bylo mimo pásmo. Udělali tady jednu hlídku za Lipenskou hrází, druhá byla na Frýdavě, a když někdo přijel, tak ho prostě nepustili. Řekli: ‚Tam nemůžete,‘ i když to bylo mimo hraniční pásmo. Ten režim byl takový, že to nešlo. Mně přijel strýc z východního Německa a věděl jsem, že má přijet, ohlásil jsem to, že přijede, a stejně ho z toho Lipna vrátili, tak jel do Budějovic, tam bydlela sestra, a přijel pak s ní a teprve potom je pustili. Bylo to něco, co si člověk neumí představit. Do zakázaného pásma musela být propustka, tu jsem neměl ani jako předseda národního výboru...“

„... když byli Němci vysídleni, tak tam byl tvrdý režim, oni museli odevzdat všechno mléko, máselnice, nesměli si zabít prase, museli odevzdat šicí stroje, jízdní kola. Nemohli to mít... odevzdávali to na obec, tam se to nechalo na hromadě a pak se to rozkradlo, jako vždycky. Je smutné a podle mne to trvá dodnes, když domy byly prázdné, většinou tam byly rozbitá okna, vylomené dveře... zničili to vandalové... a když se dneska dívám a je někde opuštěné stavení, tak je to to samé. Lidé si neváží věcí, že to musí zůstat tak, jak je... to je smutné.“

„Tady docházelo k dosídlení. Veškeré německé obyvatelstvo bylo vysídleno z obce, tak tu nezbyl téměř nikdo. Jen sedm německých a rakouských rodin. Přišli sem dosídlenci. Nejdříve přišli Bulhaři, Maďaři, později Slováci a rumunští emigranti... Ovšem ti lidé přišli a už se tu nevytvořilo kulturní centrum, aby k tomu měli vztah... Tady byla potom strašná migrace, přicházeli a odcházeli lidi, hlavně u statků a u lesů, protože jiné zaměstnání tu nebylo, takže v padesátých až do šedesátých let ta migrace byla velká.“