The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina (Georgia) Stredňanská (* 1930)

• narozena 1930 v Olomouci

• žije bez rodičů u sester dominikánek v olomouckém klášteře

• v roce 1944 odchází za otcem do Jihlavy, kde studuje učitelský úřad

• 50. léta studia herectví v Bratislavě

• 60. léta působení v divadle v Nitře

• odchod do Bratislavy a působení v televizi a rozhlasu

• 1968 emigrace s manželem a dvěma dětmi

• 70. léta Německo, redaktorka Rádia Svobodná Evropa

• 80. léta USA, mnohé profese, posléze učitelka západních špionů češtiny a slovenštiny ve škole v Monterey

• rozpad manželství, druhý sňatek

• 1997 návrat do Česka

Celý život jsem toužila po harmonické rodině, nikdy jsem ji neměla…

     Celý život toužila po harmonické rodině. Nikdy ji neměla. Trochu skepticky ale pokorně opakuje Jiřina Strednanska tuto větu několikrát v průběhu svého vyprávění. Už od raného dětství se musí vypořádat s chaosem. Na svět přichází 1. srpna 1930 jako jediné dítě svých rodičů. Jejich manželství se záhy v roce 1937 rozpadá. Maminka je těžce nemocná,   tráví hodně času v nemocnici, a tak Jiřina vyrůstá v klášteře v Olomouci. Sestry dominikánky se o ní pečlivě starají, nicméně Jiřině chybí vrstevníci.  Po příchodu Němců musejí dominikánky klášter opustit. V klášteře získává prostor Hitlerjungend. Ve 13 letech Jiřinu na čas přijímá její otec, za kterým odchází do Nového Města na Moravě. Navštěvuje tamní učitelský úřad. Musí ovšem složit tzv. Arijské zkoušky. „Musela jsem dokázat, že nejsem Židovka, že mám Árijský původ. No to bylo velice směšný, protože jsem obstála, protože jsem byla vysoká blondýna s modrejma očima. A byla tam holka, jmenovala se Hedvika, která byla menší, tmavá a měla trošičku zahnutý nos a oni ji nevzali. A nebyla Židovka, ani zdaleka.“

     V době, kdy pobývá u otce, Jiřinu o Vánocích skolí zápal mozkových blan. Český lékař včas neodhalí správnou diagnózu. Léčbu ji tajně zajišťuje její otec, který oslovuje svého někdejšího žáka, nyní německého lékaře. Ten Jiřině podává penicilin. Jiřina se vyléčí, ale nemoc zanechá trvalé následky v podobě částečné hluchoty a také problémů s nohama. 

     Konec války opět prožívá s matkou. Od příbuzné se záhy vracejí do Olomouce. Jejich byt je zdevastovaný. Jiřina zakončuje svá učitelská studia maturitou a věnuje se pedagogické dráze. Stále však touží po prknech, která znamenají svět. Neúspěšně podává přihlášku na herectví do Brna a do Prahy. Vždy se setkává nevolí ohledně její klášterní výchovy. Další pokus směřuje do Bratislavy. Tam je na herectví přijata s podmínkou, že se do roku naučí perfektně slovensky. „Oni mě na ty zkoušky vytáhli z nemocnice. Bakteriologicky už jsem byla zdravá, jinak by mě nepustili… A ještě jsem nemohla pořádně mluvit… A on Bagár se mě ptal, jestli neumím nahlas mluvit, nebo že nemám hlas, co já chci dělat jako herečka, když nemám hlas. Proč tak mluvíte potichu, se mě ptal. No a já jsem na to odpověděla, no protože mám záškrt. On zrudnul… „Von, von!“ vyhodil mě. No já jsem brečela. Přišla za mnou ven, paní Aura, to byla profesorka… A ona mně říkala… oni od tebe budou chtít, abys něco slíbila, slib jim všecko… A oni skutečně, Záborský potom mi řekl, dobře mi vás vezeme, ale musíte slíbit, že do roka budete mluvit tak, že nikdo nepozná, že jste Češka. A to jsem neměla žádný problém, slíbila jsem to a splnila jsem to.“

Já jsem věděla, že ten systém je špatně, věděla jsem to intuitivně…

    Studia herectví si Jiřina vychutnává. Učí se řeč, a brzy získává také příležitosti v rozhlase v Bratislavě.  Tvrdošíjně odmítá vstoupit do Svazu mládeže. To jí přináší nemalé problémy. Nemá nárok na studentské koleje, ani na stipendium. V průběhu studií je jí STB přidělen „dozorce“, který má na ni dohlížet a podávat o ní hlášení. Jde o jejího přítele, který se jí ke všemu přiznává. „Já mám okolo sebe velice špatný komunisty a velice dobrý komunisty. Udělat mezi nimi nějakou čáru a rozdělit je, je velice těžký… Mě například, když jsme jeli na stáž do divadla do Prešova, tak jsme měli každej takovej černej občan jako já, svýho anděla komunistickýho. Dušan Blažkovič, byl můj, který mě měl sledovat a psát o mně posudky. On mně to okamžitě řekl. Chodil za mnou po kostelech. Já jsem se dívala na všecky ty kostely, Levoča a tam. On pěkně se mnou chodil. Potom z něho vylezlo, že se oženil v kostele, abych to nikomu neříkala. Takže to byli komunisti, víte… nikdy mně neublížil ten Dušan, nikdy… a byl to teda předseda komunistické strany na fakultě, co tam dělal, jak pracoval jako komunista, nevím, já vím, jak pracoval jako člověk.“

     Stejně jako její matka odmítá Jiřina komunistický režim po roce 1948. „Já prostě jsem nějakým způsobem, možná, že to byl vliv toho klášterního života… Ale já jsem od začátku nenáviděla tenhle systém, ale vysloveně. Já jsem nevěděla, co je nenávist, ale když za mnou přišli, že vstup do Svazu mládeže, já jsem se bránila zubama nehtama. Můj druhý manžel mi potom říkal, že to nechápe, jak jsem to mohla vědět. Říkám, nevím, to byl nějaký instinkt… No prostě jsem věděla, že ten systém je špatný, že nemůže k ničemu vést a že spočívá na zlu, což mně nikdo nevěřil, a nikdo to nechápal, až když se objevily procesy… no nakonec se stalo, že jsme se kamarádily s Magdou Husákovou, první manželkou prezidenta Husáka, která nám taky mohla hodně říct, o tom, co se dělo v tom vězení, jak ho mučili. Jak ho nutili jíst vlastní moč. A takový věci. No to prostě byly zvěrstva. To člověk nemůže pochopit… A já jsem to nemohla pochopit, já jsem byla… no černá ovce.“ 

     Jiřina úspěšně zakončuje studia herectví a s celým ročníkem míří do divadla do Nitry. Potkává zde svého budoucího manžela Ernesta Strednanského. Zamilování přechází ve vztah a v manželství. Jiřina společně s manželem odchází do Bratislavy. Oba stojí u začátků vysílání tehdejší slovenské televize. Uvádí historicky první televizní vysílání v roce 1956.

     Jiřina brzy po sobě přivádí na svět dvě děti, dceru a syna. Uplatnění nachází jako režisérka v bratislavském rozhlase.  Nedostává však mnoho příležitostní, důvodem je, že neskrývá svůj odmítavý postoj vůči režimu. Sama dle svých slov ale není ve svém nesouhlasu aktivní. Vyjadřuje se jasně, ale nevyvíjí aktivitu proti režimu.

     V roce 1968 společně s rodinou se dostává za hranice na dovolenou. Známí ve Vídni je varují, aby už se nevraceli, že se něco chystá. Strednanští se ale vracejí. V noci na 21. Srpna 1968 je budí tanky v ulicích. Nikdo neví, co se děje. „Ernesta jsem vzbudila a říkám, prosím tě jsou tady nějací Rusové, samý tanky, co se děje… no Ernest hned volal dispečink, rozhlasovej a televizní, tam nám říkali, my taky nevíme, co se děje, nikdo nevěděl, co se děje. Tak jsme volali za chvíli a už jsme se nedovolali. Už byl rozhlas obsazenej. Tak přišla ještě Eva Poláková a ještě jeden kolega náš, a sami jsme seděli, poslouchali jsme Svobodnou Evropu. To se nedalo vůbec slyšet, to bylo rušené. Takže jsem se nic moc nedověděli. A ty tanky šly a šly a šly, to bylo nekonečný množství tanků. Jsem říkala, proboha, kam to všecko jde. Teďka začalo svítat. My jsem vypili flašku koňaku u toho… A ráno jsme viděli okolo našeho baráku, kde jsme bydleli uprostřed Bratislavy, samý kanóny. Na nás to mířilo. To bylo hrozný, strach. V tu noc jsem rozhodla, že já tam nezůstanu. Já nechci, aby moje děti měly ty stejný problémy, co jsem měla já. Aby moje děti mohly růst ve svobodným světě, aby tam ony mohly dělat, co ony chtějí, jak už to dopadne, nevím, ale… No můj manžel nechtěl. On se bránil, protože on měl strach. Já jsem uměla řeč. Já jsme mluvila německy… Já jsem ho chápala částečně a dneska ho chápu ještě víc. Ale tehdá mě bylo těžký ho pochopit… jsme mu řekla, tak já odejdu s dětma, ty si zůstaň tady… vydírala jsem ho, úplně škaredě, tak jsme odjeli… “   Strednanští nakládají svou malou Fiatku a vydávají se do neznáma. Domlouvají se s Ladislavem Chudíkem a dalšími a společně si dávají „rande“ ve Vídni. Na hranicích je s povzbuzením pouštějí. Všichni tuší, že je to na dlouhou dobu poslední možnost opustit republiku.

Děti jsme museli nechat v sirotčinci pod záminkou, že se jejich rodiče ztratili

     Ve Vídni se Jiřiny a její rodiny ujímají známí. Jako televizní a rozhlasový tvůrci se dostávají do speciálního utečeneckého tábora pro novináře. Dceru a syna musejí posléze zanechat v sirotčinci. Jejich přítelkyně děti vede do sirotčině s tím, že se jejich rodiče ztratili a že ona po nich pátrá. Jiřina s manželem se zatím vydávají do Německa, aby si zajistili práci a ubytování. Po třech měsících se Jiřina vydává zpět do Rakouska pro děti.

     Zajištění finančních prostředků a bydlení není v Německu jednoduché. Manželé jsou dlouho v nejistotě. Jiřinu přijímají v rádiu Svobodná Evropa. Poznává strýce současné manželky jejího prvního manžela Viliho Söhnela, který je právním zástupcem Barandova a zachránil mnoho českých herců. „Mimochodem byl také milencem Adiny Mandlové, nám ukazoval fotky a tak. A byl to rozkošný starší pán… A Vili mně řekl… já tě zavedu do rádia Svobodná Evropa, když tam chceš jít… Tak mě tam seznámil s panem režisérem a ten, že mě zavede k Pecháčkovi, to byl ředitel. Představil mě, Pecháček se na mě díval a říkal “Tak to jste Vy?“ Říkám, co to znamená? A on “ No my Vás posloucháme a říkáme si, že Vás bychom chtěli!“ Já jsem nastoupila ten den, jako jediná v historii rádia Svobodná Evropa, která byla přijata za půl hodiny, jinak to trvalo týdny, než prokádrovali.“ 

     Jiřina s manželem zůstávají v kontaktu také s Ladislavem Chudíkem, který zůstal v divadle ve Vídni. Posléze odchází do Mnichova. Měl problémy s řečí. „No měl trochu problémy a nebyl spokojenej, nebyl šťastnej. A Husák mu dennodenně telefonoval “Laco, vrať se, Laco, vrať se“ No a Laco to nevydržel ten nápor a vrátil se. Všecko mu bylo odpuštěno. Já jsem s ním mluvila jenom jednou. Protože tu noc, když odcházel, tak spal u nás… A já jsem ho chápala, no… mně to divadlo taky chybělo, strašně… “.     

     Jiřina sice získala práci v rádiu Svobodná Evropa, nicméně manžel je stále bez práce. To se odráží na jeho psychice. Často propadá depresím a mluví o návratu. Jiřina ovládá němčinu, manžel má s osvojením dalšího jazyka problémy. Jiřina se posléze vzdává své pozice redaktora rádia Svobodná Evropa a uvolňuje toto místo ve prospěch manžela. Situace se však na dlouhou dobu neuklidňuje. Svobodnou Evropu získavá americký kongres, který plánuje propouštění. Podle amerických pravidel, které stanovují odbory, platí, že kdo přijde poslední, jde jako první. Manžel Ernest dává výpověď a rodina se rozhoduje odejít do USA. V Hlasu Ameriky nacházejí známého, který jim slibuje pomoc. „Dokonce jsme u nich i bydleli, prvních šest měsíců, já a Vlado, protože Ernest se Zuzkou zůstali v Mnichově, likvidovali byt. Já jsme teda odletěla to té Ameriky. To bylo strašný! Bez řeči, bez zaměstnání, bez naděje, nic, vůbec nic. Akorát u Severových jeden pokoj… Tam musíte mít auto, bez auta tam nemůžete žít. V Americe, tam se ty děti rodí se šoferákem v ruce. Teď jsem musela udělat ten šoferák. Já jsem měla českej, ale nikdy jsem nejezdila, protože můj muž to nikdy nedovolil, říkal rozbiješ auto… A tak jsme neuměla jezdit… Celou tu knížku jsem překládala, celý ten manuál, slovíčko po slovíčku, to mi nedávalo smysl, můj syn… 14 let… mi pomáhal svým rozoumkem. Taky neuměl anglicky, jediná Zuzka uměla.“  První návštěva Ameriky je spojena s vyřizováním nutných dokladů a povolení.

     Dcera Zuzana zůstává v Německu, protože tam chce dostudovat školu. Jiřina s manželem  a synem se po první návštěvě Ameriky, kdy získávají zelenou kartu a tvz. Bílý pas, aby mohli volně cestovat, vydávají do USA na trvalo. Opět nastává kolotoč hledání obživy a nutných peněz. Problémem je také další cizí řeč. Jiřina přijímá jakoukoli práci. Pracuje u přípravy hamburgrů, dále také jako kráječka cibule, což se jí trvale podepisuje na zhoršení zraku. Manžel Ernest práci nenachází. Neudělal jazykové zkoušky, nepřijímají jej do Hlasu Ameriky. Šance přichází s pozicí učitele slovenštiny v Instutu pro diplomaty. Ernest začíná učit, ovšem zanedlouho se snaží dostat k filmu. Na jeho místo nastupuje Jiřina. Posléze ale pozice definitivně zaniká.

Rodina se mi opět rozpadla, každý jsme byli jinde…

      Ernest odlétá do Holywoodu, kam ovšem nedorazí. Zůstává v San Francisku, kde ho zaměstná kamarád v obchodě, který je 24hodin otevřený. Musí tam najít bydlení a syn Vlado brzy odchází za ním. Jiřina se opět snaží najít práci. Na doporučení odjíždí do Monterey, kde je škola, ve které se učí špioni. Odposlouchávají na hranicích s komunistickými zeměmi. Vědí například o kdysi plánované okupaci Československa Ruskem. Informace předávají americké vládě, CIA. Monterey vnímá i dnes Jiřina jako nejkrásnější město světa. Příchod do Monterey ovšem znamená další rozloučení rodiny a placení spousty nájemného. Jiřina bydlí v hotelu, neví, jak dlouho tam zůstane. Po třech měsících ji znovu čeká propuštění. Opět se zde uplatňuje americké pravidlo, kdo přišel poslední, odchází jako první. Rok zůstává Jiřina bez práce. Snaží se přivydělat, kde může. Navštěvuje večerní kurzy angličtiny pro přistěhovalce, kde si jí všímá vyučující. Objevuje v ní pedagogické vzdělání a nabízí ji, že sama může učit angličtinu. Díky důkladným přípravám se v angličtině zdokonaluje i ona sama. Podaří se jí také získat osvědčení coby účetní. I tak ale stálou práci nenachází. Manželství se definitivně rozpadá.

     Z Německa, kde dokončovala středoškolská studia, se vrací dcera Zuzana. Společně s Jiřinou si nacházejí byt. V té době plní svůj slib ředitel školy v Monterey, který Jiřině při propouštění řekl, že bude první, kterou vezme zpět. Jeden kolega odešel do penze, ředitel ještě ten den volá a přijímá Jiřinu opět na místo učitelky. Ta na této pozici zůstává dalších 26 let. 

Dva příslušníci STB mě zavřeli na pokoji a chtěli vědět všechno o škole v Monterey

      V roce 1987 se Jiřina jako americká občanka vydává na Slovensko do Piešťan kvůli léčbě nohou. „A tam jsem zjistila, že mi chybí výjezdní doložka v pase. jsem přemýšlela, jak je to možný, že ju nemám. No ale jsem se na to vykašlala. Na druhý den tam bylo STB. Zamkli mě do pokoje, nesměla jsem s nikým mluvit, chtěli ode mě spolupráci. A to jsem teda vydržela a jenom jsem pořád chtěla, aby mě spojili s americkým konzulátem. Oni odmítli, že dokud jim neřeknu to a to. Já říkám “Proč se mě ptáte, já vím, že všechno víte!“. Taky věděli všechno… On zpočátku za mnou přišel jeden Slovák a ptal se mě, co dělám v Americe. Já jsem jim nechtěla říct, že učím na té škole v Moneterey, tak jsem řekla, že učím češtinu. On řekl, prosím vás, kdo by se tam učil češtinu. Tak jsem řekla, to byste nevěřil… snažila jsem se to takhle nějak a on mi řekl, prosím vás, já vím, kde učíte. Tak říkám, tak proč se mě pro Kristvy rány ptáte… a pak se mě už vyptával na takový hovadiny, kdo s kým spí, tak jsem říkala, to já nevím, protože mě to nezajímá. No ale jsem si tam vysloužila pěknej nervovej šok… Ale ta výjezdní doložka mi furt chyběla. A oni, že bez výjezdní doložky nemůžu odjet, já jsem říkala, jaktože nemůžu odjet. Já mám americký pas. Můžu odjet i bez výjezdní doložky, ale já bych ju chtěla. My vás nepustíme… A řekl mi, že se musím dostavit den před odletem na policejní ředitelství… Já jsem měla strach, že mě skutečně nepustí.“  Nakonec ji policejní náčelník propouští a Jiřina odlétá do Prahy a z Prahy do USA, do Kalifornie. V Monterey však v důsledku „československého zážitku“ psychicky kolabuje a podstupuje odbornou léčbu.

Půl roku jsem byla sama, pak jsem se podruhé vdala…

      Ve škole v Monterey se Jiřina seznamuje s Dr. Karlem Štréglem, posledním nositelem Řádu Bílého lva od prezidenta Beneše. Druhý manžel je vysokoškolským profesorem. Přichází souhrou okolností učit do Monterey. Jiřina však až po svatbě zjišťuje, že je Karel závislý na alkoholu. Ten se také jejímu druhému manželství i manželovi stane osudným. Pozice učitele ve škole v Monterey Karlovi nevyhovuje, odchází tedy dělat nočního strážníka na univerzitu. Postupně se však stává personálním ředitelem v jednom klubu zbohatlíků. Jiřina se tu setkává s legendárními československými tenistkami Mandlíkovou, Sukovou a Navrátilovou. Když se Jiřině a Karlovi konečně podaří bydlet dohromady, je už na záchranu manželství pozdě. Alkohol Karla ničí. Jiřina se o něj 10 let stará a neví, jak situaci řešit. Mezitím v roce 1989 dochází k pádu komunismu, a tak škola v Monterey ztrácí svůj smysl a postupně zaniká. Jiřina je mezi osmi posledními. Dostává odstupné a zajištěnou penzi.

     V roce 1997 Jiřina žádá o trvalý pobyt na Slovensku. To jí není dovoleno s ohledem na fakt, že se narodila v Olomouci. Vrací se tedy do Česka. V roce 2000 do Česka přilétá také její druhý manžel Dr. Karel Štrégl, který zůstává v Praze, kde umírá.

     Jiřina Strednanská žije v současné době v Brně, v Domově pro seniory. Potýká se s mnoha zdravotními problémy. Děti i vnoučata žijí v zahraničí.